O dírkové komoře už na Paladixu byla řeč - všeobecně i s praktickými radami - proto nebudu rozebírat základní principy a soustředím se na předloženou fotografii a "přístroj", kterým byla pořízena.

Scéna

připraveno ke snímku

Mým záměrem bylo využít vlastností dírkové komory, v tomto případě zejména abnormálně širokého úhlu záběru, a přitom se v rámci možností vyvarovat znehodnocení snímku negativními vlivy vlastními tomuto druhu přístroje. Mezi ně patří zejména neostrost, díky níž se vzdálené předměty stávají nečitelnými. Rozhodl jsem se tedy vytvořit sérii fotografií důvěrně známých pražských míst, kdy identifikaci vzdálených objektů ve vědomí diváka napomáhá jejich všeobecná známost. Pro sjednocení a rámování obrazu jsem potřeboval výrazné a poměrně dlouhé line, volba tedy padla na vltavské nábřeží a jeho mosty. Výběr místa byl dále omezen potřebou rovné vyvýšené podpory a otevřeného výhledu v úhlu téměř 170 stupňů.

Osvětlení

Pro fotografování jsem volil takovou denní dobu, která umožňovala pořídit snímek, aniž by bylo Slunce ve směru záběru. Při snímání dírkovou komorou proti slunci totiž často vznikají díky nepravidelnosti a nerovnosti okrajů dírky na negativu různé efekty; sice někdy velmi zajímavé, leč obtížně předvídatelné a ovlivnitelné. Slunečné počasí jsem si vybral ve víře, že získám kontrastnější negativy.

Technika focení

detail dírky a úhelníku, za který se zasouvá konec filmu

Dírková komora, v tomto případě velmi primitivní. Půlkulatá lakovaná plechová krabice na sušenky, výška osm a poloměr asi devět centimetrů. čekala na mne v obchůdku s čajovými proprietami v pasáži Lucerna v Praze a na první pohled mi bylo jasné, že je to přesně to, co hledám. Již dříve jsem dělal pokusy s kulatou krabičkou od bonbonů a kinofilmem, tam mi však vadila změna obrazové vzdálenosti v závislosti na úhlu k ose dírky. Půlkulatá krabice slibovala tento nedostatek odstranit. Vyvrtal jsem tedy otvor 0,25mm (nástroj o jiném průměru schopný jednoduše vytvořit poměrně pravidelný otvor nevlastním) doprostřed rovné stěny, odstranil v jeho okolí lak a trochu ztenčil materiál, vyložil krabici černým papírem, spočítal přibližně expozici, přichytil oboustrannou lepící páskou dovnitř po obvodu třetinu svitkového filmu - a dostal jsem žalostný výsledek. Podexponovaný a zachycující jen malý úhel. Nic naplat, ani dírková komora se nedá uspěchat. Díru jsem zvětšil na 5mm a do ní jsem zespoda vlepil měděnou folii (z plošného spoje) s dírkou. Tenčí materiál zajistí širší úhel záběru.

víc toho není třeba

Oboustrannou páskou jsem k přední stěně přilepil dva úhelníky (cca 10x10mm, 75mm dlouhé) tak, aby bránily samovolnému srolování filmu, jehož konce zasouvám mezi úhelník a stěnu. Celý vnitřek jsem pak vyložil matným černým kartonem, abych zabránil odrazům světla. V temné komoře jsem pak založil ústřižek filmu. Zasouvání konců filmu pod úhelníky (a hlavně potom vyjímání) je mnohem příjemnější než práce s oboustrannou páskou. Víko je zajištěno černou elektrikářskou páskou. Kouskem stejné pásky jsem přelepil dírku - tak vznikla velmi jednoduchá, leč naprosto dostačující závěrka.

Krabice nemá stativový šroub. Je proto vždy nutné najít rovné místo pro umístění dírkové komory a vhodné je mít s sebou dřívka na podložení pro úpravu sklonu. Kompozice se musí odhadnout, zhruba je možné se orientovat pohledem v rovině víka komory.

Film a expozice

Po ruce byl Ilford Pan 100. Pro focení dírkovou komorou ve dne v exteriéru je to vhodná volba: expozice vychází rozumně dlouhá (několik vteřin: příliš krátká zvyšuje riziko rozhýbání při odkrývání a zakrývání dírky, příliš dlouhá pak poutá pozornost kolemjdoucích zvědavců) a pro tento film jsou snadno dostupné grafy pro korekci chyby reciprocity.

Základní expozice se dá poměrně přesně stanovit výpočtem. Vzdálenost dírky od filmu je asi 90mm, průměr dírky je 0,25mm, což dává clonu asi tak 360. Clona 360 má zhruba tisícinu plochy clony 11 (při stejné ohniskové vzdálenosti). Jak jsem na to přišel? V běžně používané clonové řadě má následující vyšší clona (označená číslem odmocnina ze dvou krát větším) poloviční plochu, tedy je třeba dvojnásobná expoziční doba. A těch stupňů je mezi 11 a 360 právě 10 a 2^10 je 1024. Proto bude tisíckrát třeba prodloužit i čas naměřený pro clonu 11. Ukáže-li mi tedy expozimetr pro daný film clonu a čas 11 a 1/125s, budu snímat 8s. Tedy nebudu. Protože při tak dlouhém čase už musím zvážit chybu reciprocity a expozici prodloužit podle údajů výrobce, tedy (pro Ilford Pan 100) na 25s. To byla také doba, po kterou jsem exponoval snímek Karlova mostu.

Je tu však ještě jedna skutečnost, kterou je třeba vzít v úvahu. S rostoucím úhlem od osy dírky se bude měnit průmět dírky na film, bude se splošťovat do elipsy, zmenší se jeho plocha. Při určitém úhlu bude průmět nulový. Kdy to nastane, záleží na poměru průměru dírky k tloušťce materiálu: čím tenčí materiál, tím větší použitelný úhel. Důsledkem tohoto jevu bude silná vinětace a ztráta ostrosti směrem ke krajům. Optimální expozici, kdy střed nebude příliš silně přeexponován a kraje budou použitelné je proto třeba stanovit experimentálně.

Popsané jevy překvapivě zapracovaly naplno až u krajů filmu (navíc omezených úhelníky držícími film) a expozice je na většině plochy poměrně vyrovnaná.

Zpracování filmu

Tady nemám moc co říci. Film jsem vyvolal v tom, co jsem měl po ruce (Tetenal Ultrafin Plus 1:4) podle doporučení výrobce.

Další dva obrázky z cyklu pražských panoramat dírkovou komorou - nahoře Rašínovo nábřeží, dole Hradčany a Malá Strana.

Další zpracování

Zatím jsem negativ jen naskenoval pro potřeby internetu, na historickém skeneru pro průsvitné předlohy s 600dpi. Digitální úpravy byly minimální - jen úrovně a kontrast pomocí křivek. Výhledově (až bude snímků víc) počítám s kvalitnějším skenem a případně s výstupem digitální cestou na fotopapír. Přímé zvětšení bohužel nebude asi možné - zvětšovák pro 18x24cm není běžným vybavením fotoamatéra.