Dvacka

Dnes si ukážeme dosažení velké hloubky ostrosti optickou i digitální cestou.

To jsem zase jednou měl večer chvilku času a chuť si zase něco fotografického zkusit. Kouknul jsem na dpreview a v mikrosoutěžích mi rovnou padlo do oka téma Mince – pouze makro.
Bylo jasné, že pokud nechci běžný dokumentní snímek (naplocho), musí být mince nějak orientována. A to znamená řešit velkou hloubku ostrosti. Cvičení jako dělané pro kuchyňský stůl. A dvouocasý lev na rubu je výborný objekt pro detail.

Scéna

Scéna byla tentokrát jednoduchá – dvacetikoruna ležící na malé misce od citronové šťávy, to celé na černém papíře. Lva jsem natočil tak, aby jedna tlapa směřovala na snímku vodorovně. Do záběru jsem umístil i levý okraj s textem. Minci jsem musel na misce zvednout proto, abych se k ní dostal dostatečně blízko.

Svícení

K navícení jsem použil jediné 16W zářivkové svĕtlo od Fomei DESK-16. To jsem umístil za minci, takže na přivrácené straně reliéfu vznikly pěkné výrazné stíny. Zároveň se díky jeho velké ploše (dobrá, je to jen prcek velikosti pohlednice, ale na tohle bylo velké dost) leskla celá mince.

Technika

Původně jsem chtěl využít Scheimpflugovo pravidlo. To nám říká, že rovina zaostření, rovina kolmá na osu objektivu a rovina obrazu se protínají v jedné přímce. Můžete si to představit jako tři listy z knihy.
Rovinu zaostření tak můžeme libovolně ovládat. V tomto případě jsem ji chtěl mít vodorovně.

Tady je potřeba říci, že tento postup hloubku ostrosti ve skutečnosti nezvětšuje. Je stále malá a je ohraničena dvěma rovinami, které též procházejí společnou přímkou. Leží vlastně pod a nad mincí. Iluze velké hloubky ostrosti je dosaženo polohou roviny zaostření. Pokud by byl objekt výrazně prostorový, nebo by se jednalo o více objektů neležících v jedné rovině, tak by ani v tomto případě jeden snímek nestačil.

Sestava s Cambem II, které je vybaveno naklápěním standard a tím umožňuje řídit polohu roviny zaostření. V tomto případě neprocházejí roviny jednou přímkou, ale pro výsledek je to dostačující.

Vzal jsem tedy kardan Cambo II, jako objektiv širokoúhlý a zároveň krátkoohniskový Fujinon 8/90. Místo matnice jsem přes adaptér nasadil zrcadlovku. Pak nastalo laborování s cílem dosáhnout požadovaného pohledu, zvětšení a nakonec i postavení standard. Namísto barvitého líčení přikládám fotografii celé sestavy. A k tomu rovnou i výsledek. Fotografie pořízená tímto způsobem je totiž při zvětšení na poštovní známku ostrá, ale na monitoru už nikoliv. Navíc se ukázalo, že hrany jsou duhové. Použitý objektiv očididně není navržený pro takové zvětšení. A žádný vhodnější jsem neměl, takže jsem musel tuto cestu opustit.

Snímek pořízený s Cambem II, umožňujícím polohování standard.

Na řadu tak přišla digitální cesta – skládání jednotlivých ostrých řezů. Sáhl jsem pro oblíbený Micro-Nikkor 3,5/55 a hrst mezikroužků. Nakonec jsem se dostal délku 90 mm. V této sestavě při plném výsuvu se objektiv téměř dotýkal mince. Zaostřen byl její vzdálenější okraj. Nejbližší rovina zaostření byla nakonec určena objektivem a nikoliv mincí. Ani plné využití rozsahu objektivu totiž nedostalo rovinu ostrosti na nejbližší bod v zorném poli.

Sestava s 55mm makroobjektivem a 90mm mezikroužky.

Počet řezů jsem stanovil pomocí aplikace DoF pro clonu 11. Při focení jsem jich pořídil o něco víc – celkem 21. Využil jsem totiž vroubkování na ostřícím kroužku objektivu jako značek a otáčel ve skocích po dvou vroubkách.

Tento postup není v tomto případě úplně správný. Při přeostřování se mění poměr objektové a obrazové vzdálenosti, tedy měřítko. Rozdíl mezi prvním a posledním záběrem činil odhadem 30%. Správně bych měl umístit fotoaparát na mikroposuv alias makrosáňky a pohybem celé sestavy posouvat rovinu zaostření.

Mince – zadní řez	Mince – střední řez	Mince – přední řez

Určení expozice bylo jednoduché. Plocha mince měla být světlá, ale podržet si barvu. Expozici jsem tedy navýšil proti údaji expozimetru (nastaveného na bodové měření) o jeden stupeň.

Fotoaparát jsem pochopitelně měl na bytelném stativu. Nicméně díky velkému výtahu mohla mít sestava tendenci ke kmitání, proto jsem zvolil krátký expoziční čas 1/100s. Pro správnou expozici bylo nutno zvednout citlivost na ISO 1000. Při této hodnotě je šum ještě přijatelný, zvláště pro cvičení či mikrosoutěž na dpreview. Pokud bych potřeboval snížit citlivost, zvolil bych stabilnější připevnění fotoaparátu, které by umožnilo delší expoziční čas, nebo bych trvalé světlo nahradil bleskem a rozptylnou deskou.

Zpracování

Snímky jsem nejprve nahrál do Adobe Lightroom. Hlavní úprava spočívala v úpravě barvy, předavším v opravě barevné teploty. Stále jsem se totiž nesžil s tím, že na foťáku je spousta ovládacích prvků a fotím pořád stylem jak na černobílý film.

Dále jsem trochu zvýšil nasycení i živost. Nakonec jsem ještě samostatně zvýšil nasycení žluté.

S tím, jak se barva stávala sytější, tak mince tmavla. Proto jsem průběžně mírně korigoval tonalitu.

Snímky jsem exportoval ve formátu TIFF a přesunul se do Affinity Photo.

Složení proběhlo bez problémů úplně samo. Na monitoru chvíli něco blikalo, pak se objevil šedý obraz vrstvících se snímků. Podle přibývajících okrajů bylo přitom vidět, jak Affinity Photo zvládá skládat řezy i přes jejich rozdílná měřítka. Během chvilky vypadl hotový snímek a procesor se přitom ani nezadýchal.

Na složeném snímku jsem neshledal žádný problém, takže jsem ho ořízl a začistil pár drobností v černém pozadí.
Ještě jsem si všiml, že histogram nesahá až úplně do bílé. Vzhledem k tomu, že nejvyšší úroveň náleží na tomto snímku drobným odleskům, upravil jsem rozsah pomocí křivek.
A bylo hotovo.

Pak jsem se ale podíval na výslednou fotku bez rušivých okrajů editoru, podrbal na hlavě a nakonec jsem se vrátil do Affinity Photo a říznul fotku mnohem radikálněji. Až tehdy bylo hotovo.