Troufám si tvrdit, že rozvoj fotografie, její rozšíření ve společnosti, ale i vnímání jejího estetického a uměleckého vývoje, byl vždy primárně modifikován možnostmi a technickými parametry fotografických kamer a snímací technologie. Od statické unikátnosti daguerrotypií, přes nárůst šíření daný možnostmi talbotypie a vzrůst citlivosti snímání na zprvu mokré, pak suché desky a stále lepší filmy, se měnil i názor na vnímání fotografie, její význam pro společnost a přiznávané umělecké renomé.
Ještě Karel Čapek fotografii, přestože jí fandil, za umění nepovažoval. Během mého života se dá dokumentovat vítězný zápas za uznání fotografie jako výtvarné umělecké disciplíny. Vývoj digitální technologie ji neuvěřitelně zdemokratizoval a zpřístupnil “širokým masám” bez nutnosti získání profesionální erudice. Čapkův názor se tak může znovu aktualizovat.
Technologie k získání dokonalé fotografické prezentace se stále sofistikovaně zdokonaluje. Dynamika a pohotovost snímání ovlivňuje skladbu obrazu. Mění se i estetika – stačí vzpomenout na změnu vnímání stylu kompozice s nástupem širokoúhlých objektivů, neostrostí pozadí komponujícím bokehem, či u panningu rozmazáním pozadí při sledování pohybujícího se objektu. Prostě technické možnosti přístroje jako by určovaly estetické a využitelné možnosti fotografie vůbec. Jejího vlivu i významu.
Začalo to Leicou
Když se ve dvacátých letech minulého století objevil tento nový koncept malého kinofilmového přístroje, prosadil se díky do té doby nedosažitelné pohotovosti, malými kompaktními rozměry a tedy mobilitou, a kvalitními výměnnými objektivy s vyšším rozlišením, garantující i z podstatně menšího rozměru negativu profesionálně použitelnou kvalitu pro většinu fotografických aktivit.
Koncepce dálkoměrné Leicy, optimální pro rychlou a nenápadnou práci, přece jen postrádala přesnější stanovení výřezu v hledáčku zejména u delších ohnisek. Rovněž neumožňovala určení hloubky ostrosti, a stanovení expozičních parametrů bylo odvislé od externího měření či odhadu. To vše postupně doplnil následný koncept jednooké zrcadlovky s výměnnými objektivy, časem díly TTL systému měření expozice přes objektiv a poté i automatického ostření dovedený do téměř maximální dokonalosti – ovšem za cenu značného nárůstu velikosti i váhy přístroje.
S nástupem digitální fotografie pochopitelně kvalitní přístroje princip jednooké zrcadlovky převzaly a zdálo se, že vývoj fotografické techniky budou DSLR posunovat jen zvyšováním rozlišení a citlivosti čipu či rychlostí procesoru.
Co přineslo další vývojový zlom? Dle mého názoru je to takové zkvalitnění elektronického hledáčku, že se při vysokém rozlišením nad 2 MPx v náhledu podrobností již vyrovnává optickým hledáčkům zrcadlovek i s možností ručního zaostření. Tedy řešení, které mirrorlessům s výměnnými objektivy umožnilo vyrovnat se zrcadlovkám. Tyto přístroje se mohly zbavit především složitého systému vratného zrcátka a těžkého pentagonálního hranolu. Objektivy pak řady čoček retrofokusové konstrukce, kterou si prostor pro zrcátko vynucuje, i mechanického přenosu pracovní clony v okamžiku expozice. To, co považuji za podstatnou výhodu těchto “bezzrcadlovek” je možnost použít s jednoduchým adaptérem prakticky jakýkoliv objektiv. Elektronický obraz totiž sledování scény při plně otevřené cloně nevyžaduje, automaticky upravuje svůj jas podle histogramu, takže v něm můžete pozorovat i scénu z dírkové komory. Rozměry a hmotnost přístrojů se tak může vracet k parametrům ověřeným Leicou i při nárocích na profesionální kvalitu výstupu, dnes s průměrným rozlišením cca 16–24 MPx.
Pomineme-li optickou kvalitu objektivu, určuje už tedy hlavní rozdíl v možnostech snímání jen rychlost a kvalita automatického zaostřování. Nechci znevažovat výhody dokonalých a rychlých autofokusů špičkových DSLR, ne všichni se však věnují reportážím z fotbalových utkání nebo atletických závodů. Třeba u fotografování krajiny, zátiší, či inscenovaných kompozic je manuální zaostření mnohdy výhodnější. Používat manuální ostření s autofokusovými objektivy je ovšem možností fungující většinou jen teoreticky. Než stačíte exponovat, objektiv už ostří na něco zcela jiného, než jste nastavili. Velká vůle autofokusových objektivů, vyžadovaná pro rychlý chod zaostřování, prakticky likviduje možnost manuální nastavení udržet. Pokud přístroj nakloníte, objektiv se vlastní vahou vysune. Takže když už autofokus máte, musíte ho používat. Zde se definuje kvalitativní rozdíl mezi profesionálními zrcadlovkami s rychlým a kvalitním ostřením fázovou detekcí řadou bodů a tím ostatním, kde není neobvyklé, že neuzamčený autofokus se místo sledovaného dostihového koně rozhodne přeostřit na psíka, trénovaného v aportování.
Manuální ostření je prostě pro manuální objektivy. Není to nic staromódního – i ta na trhu nejdražší nejmodernější Leica autofokus ignoruje. Vnitřní zaostřování posunem členů, které většina autofokusových objektivů používá, totiž přece jen špičkové parametry objektivu (barevná vada, aberace) poněkud degraduje. Řada portrétních, ateliérových a reprodukčních kompozic vyžaduje konstantní zaostření, které se nehne. Na displeji mirrorlessu je přitom u manuálních objektivů automaticky v náhledu dána i hloubka ostrosti a umožňuje-li přístroj i zvětšení obrazu při manuálním ostření, případně zdůraznění zaostřených kontur, lze docílit dokonalého výsledku. Nakonec i výtvarný efekt panningu – tedy rozmazání pozadí při sledování rychle se pohybujícího objektu kamerou s expozicí nepříliš rychlým časem – se s většinou kamer ani jinak, než zaostřením na předem nastavenou vzdálenost, docílit nedá.
Ukazuje se, že velkou brzdou konstrukce optimálního přístroje jsou nakonec sami výrobci, předhánějící se nabídkou často zbytečných a nedůležitých parametrů a snažící se implementovat univerzální prvky použitelnosti i tam kde jsou kontraproduktivní. Vlastnosti, které má přístroj mít, jakoby neurčovali fotografové, ale marketingoví lídři. Chcete pár příkladů?
Fujifilm X-Pro1 má hybridní hledáček, ten optický se všemi nepřesnostmi při nasazení širokoúhlých a dlouhoohniskových objektivů snad jen zdražuje konstrukci. Model X-E1 má už kvalitní elektronický hledáček, ale jako poloprofesionální přístroje by si určitě oba zasloužili pro lepší úchop grip s velkokapacitním akumulátorem a výklopný displej. Zato ovládání i nabízené objektivy je třeba pochválit.
Sony s modelem RX1 se Leice snaží přiblížit tvarem a cenou. Překvapuje, že si výrobce myslí, že nalezne více exotů, kteří se u FF formátu spokojí s pevným objektivem a snímáním s nataženýma rukama na pevný displej. Optický hledáček, aby byl přístroj použitelný i za slunečného dne, se sice za nějakých pár stovek dolarů dokoupit dá, ale to už je přístroj rozměrově velký jako zrcadlovka. A dražší. Sony přitom kvalitní EVF hledáček vyrobit umí a modely NEX-7 a 6 jakoby řadu výše zmíněných požadavků splňovaly. Leč pokud by byly o pouhý centimetr větší, vešel by se do nich akumulátor s větší kapacitou a synchronizační konektory. A zasloužily by si ovládání základních parametrů extra ovladači a ne přes nepřehledné menu. Objektiv 16–50/3,5–5,6 má sice sympatický rozsah, ale velké vůle a elektrický posun zoomu svědčí o tom, že se výrobce nedovedl rozhodnout, co preferovat: zda fotografování, nebo natáčení videa. Přímo záludné a “protizákonné” je pak blokování užití jakýchkoli cizích blesků u standardních sáněk hot shoe modelu NEX-6, což ignoruje všemi ostatními výrobci dodržovaný standard a zcela znemožňuje použití ateliérových blesků. Je to obdobné, jako by dali na trh elektrický spotřebič se zástrčkou, vyžadující vlastní elektrickou síť.
Leica vždy upřednostňovala kvalitu a tradici. Když už ovšem musela vzít na vědomí odklon od filmu k digitálnímu čipu, měla by se vzdát i optického hledáčku, nahradit ho elektronickým a přeformovat tělo s gripem pro akumulátor o větší kapacitě, o výklopném displeji nemluvě.
Přístroje vyšší cenové třídy se nekupují na rok jako levné kompakty, které se po uplynutí záruky vyhazují a nahrazují novým modelem. Je naprosto zbytečné přicházet s řadou modelů, z nichž každý má z dostupných technologií jen něco. Za vzor by měl sloužit přístup Nikonu, který garantuje omezenou použitelnost svých objektivů s bajonetem F od 70. let. Stále totiž platí, že kvalitní objektiv by měl být dlouhodobě použitelný na jakkoliv modernizovaném těle. Koncept mirrorlessů – prosadí-li se třeba i další třída s čipy formátu FF –by se pak mohl stát stejně univerzálním, jako dříve systémové deskáče typu Linhof Master Technika; na přední standartu se dal aplikovat libovolný objektiv a snímat šlo na libovolné záznamové médium.
Pokračování příště…
SONY A7 nebo Nikon DF?
To, co se děje na trhu před letošními Vánocemi vede k zamyšlení, že? Optický nebo elektronický hledáček? Plus FF jsou to obě krásné mašinky…
sony a7 nebo nikon df?
… ani jedno. A dokud budou na trhu filmy, používat staré kinofilmové tělo s manuálními objektivy. Nu a vykašlat se na digitální dostihy výrobců. Nikon DF, který si “hraje” na minulost za 70000? To je spousta peněz a co to přinese? Nic, kromě nutnosti zvětšit kapacitu zálohovacích HDD, při té velikosti souborů, a zřejmě také povýšit výkon PC ke zpracování takové pálky. Já už se od digi honičky odklonil, používám starou D700 a pak pár filmových těl, na tom 30 let staré manuální objektivy a bohatě to stačí…
sony a7 nebo nikon df?
Naprosto s vámi souhlasím. Fotografování vždy bylo o něčem jiném, že o poměřování se v dosahování technických parametrů, které většina uživatelů obvykle stejně nevyužije.
faktické nesrovnalosti
článek trpí faktickými chybami, které by bylo vyčerpávající jmenovat a rozebírat.. povšimnu si tedy jen několika výrazných:
faktické nesrovnalosti
“Manuální ostření je prostě pro manuální objektivy. Není to nic staromódního – i ta na trhu nejdražší nejmodernější Leica autofokus ignoruje.”
Nejdražší a nejpropracovanější tělo, které dnes Leica nabízí je “S” (nástupce S2), která plně využívá výhod AF stejně tak přímého pohledu přes objektiv optickou cestou. U objektivů S systému lze volit mezi provedením s nebo bez centrální závěrky atd
faktické nesrovnalosti
“Používat manuální ostření s autofokusovými objektivy je ovšem možností fungující většinou jen teoreticky.”
Všechny mé AF objektivy mají na těle přepínač AF/MF, který tento “problém” řeší poměrně hladce.. 🙂
Obecně se dá říci, že drtivá většina kvalitních AF objektivů pro zrcadlové systémy tyto (a další) přepínače má.. výjimku začínají tvořit CSC systémy, které trpí zmenšováním těl objektivů a také výrobních nákladů, což v důsledku ústí v eliminaci jakýchkoliv zbytných ovládacích prvků přímo na objektivu..
faktické nesrovnalosti
I když souhlasím, že článek je dost nepřesný, myslím, že zde bych souhlasil s autorem. Nejde o to, že manuálně zostřovat jde, ale jak. Především u MF objektivu je mnohem jemnější a delší chod ostřicího kroužku, a je také tlumený. Podstatné ale (alespoň pro mě) je, že když nastavím nekonečno, ostří objektiv na nekonečno (a má tam doraz). Nezbytná je stupnice hloubky ostrosti. A ne její parodie, viz poslední výtvor Nikonu, objektiv 1,8/50 pro Df. Kapitola sama pro sebe by se mohla týkat MF a moderních matnic.
faktické nesrovnalosti
“Vnitřní zaostřování posunem členů, které většina autofokusových objektivů používá, totiž přece jen špičkové parametry objektivu (barevná vada, aberace) poněkud degraduje. ”
Kvalitně navržené vnitřní zaostřování rozhodně NEMÁ tak neblahé důsledky pro optickou kvalitu objektivu jak naznačujete.. dobře se to dá ilustrovat např. na vývoji generací objektivu 100/2,8 Macro od fy Canon, u které je současná verze s vnitřním ostřením a optickou stabilizací – verzí nejostřejší a zároveň s nejmenší barevnou vadou a ke všemu nejemnějším bokehem za všech tří verzí uvedených pro bajonet EF od r. 1990.
Kdybych chtěl dát jeden exemplární příklad ze světa kompaktních přístrojů s výměnnými objektivy – pak jeden za všechny je E.Zuiko 75/1,8 ED (vyvinuté japonskou Sigmou), které “přes vnitřní ostření” nabízí jedny z nejlepších dosažených vlastností napříč systémy – opět – je neuvěřitelně ostré, prosté chromatické aberace a s krémovým podáním rozostření.. a dalších příkladů se dají najít spousty i u dalších výrobců, tím tu už nechci unavovat..
faktické nesrovnalosti
“Když už ovšem musela vzít na vědomí odklon od filmu k digitálnímu čipu, měla by se vzdát i optického hledáčku, nahradit ho elektronickým a přeformovat tělo s gripem pro akumulátor o větší kapacitě, o výklopném displeji nemluvě.”
Pravděpodobně si stále kladete rovnítko mezi Leica a “M” – budiž ám to přáno, přesto – současný model M systému – Leica “M” typ 240 – nabízí snímání pomocí dálkoměru, vestavěného zadního displaye, nebo voliteného výklopného EVF případně i optických průhledových také vkládaných do sáněk blesku.. to jsou celkem čtyři (!!) možnosti jak kontrolovat obsah snímané scény.. zde si vybere každý. Výklopného displaye se na Mku nedočkáme z důvodu odolnosti celého výrobku (podobně jako se to nedá očekávat na jiných profesionálních strojích podobné cenové relace..)
faktické nesrovnalosti
“Za vzor by měl sloužit přístup Nikonu, který garantuje omezenou použitelnost svých objektivů s bajonetem F od 70. let.”
Proč by měl sloužit za vzor zrovna Nikon, když právě výše zmíněná Leica nabízí M-systém plně kompatibilní od roku 1953 ! , přičemž i skutečně stará skla z třicátých let jsou na současných tělech použitelná s firemními redukcemi M39/bajonet M..
faktické nesrovnalosti
Zajisté jste na Leica výrobky fundovaným expertem. V článku, který zobecňuje a naznačuje jen porovnávací případy, jde ovšem o něco úplně jiného. Snad i o to, že kvalitní objektivy nemusí končit ve smetí a že diktát výrobců chrlících kvanta navzájem se degradujících novinek nemusí fotografická veřejnost přijímat bez výhrad. A vzít si z technického vývoje to, co je podstatné.
Ceny kvalitních (dnes “profesionálních”?!?) skel byly před 30 lety na 200-300 dolarech. Dnes, o něco našolichanější, už ovšem stojí 1000-3000 USD. Obohacení o autofokusy či stabilizace není zase tak podstatné a optická kvalita se nikam moc dál neposunula. Kolik z těch 500 % nárůstu tedy dělá inflace a kolik módní snobské trendy? Že by se dalo fotografií tak dobře uživit?
faktické nesrovnalosti
Popravdě nejsem fundvaným expertem na nic.. možná na kresbu, měl-li byste zájem; ta je tak nějak bez vývoje už vícero staletí – technicky vzato, samozřejmě 🙂
“Pokrok” o kterém hovoříte výše je typickým pro mnoho jiných odvětví a je založen vlastně výhradně na (s)potřebě nových a nových výrobků jak mine sezona druhou. Proto, když si někteří spočítají kolik napumpovali peněz do poloplastových krabiček s poloplastovými objektivy se stabilizovaným a dotykovým vším, během uplynuvší dekády, vyjde jim třeba, že by bývali mohli fotit tou “předraženou” Mkovou Leicou s dvěma – třemi malými, plně mechanickými, objektivy.. ale to by, bohužel, od nich vyžadovalo ovládnutí řemesla a to, jak asi uznáte, není moc lákavá nabídka pro spotřebitelskou masu, která chce “hezké fotečky” 8)
faktické nesrovnalosti
Mluvíte mi z duše
faktické nesrovnalosti
Zásadní nesrovnalostí je, že optimální přístroj neexistuje a autor ani nedefinuje, jakým kriteriem by jej hodnotil. Přece nebudu srovnávat fotografa na svatbě s reportérem v pouštní válce nebo krajinářem v horách. (Nemluvě o extrémech typu “film only” nebo “telefon to vyfotí taky”.) Ale hezký základ pro nesmyslnou diskusi to určitě je.
faktické nesrovnalosti
Máte pravdu v tom, že článek celý je spletencem náznaků, které zatím v nic nevyústily a vzhledem k tématu, by mě překvapilo, kdyby se tak výhledově stalo. Což ovšem neznamená, že se v něm mají objevovat “tvrdé chyby” – politickou mluvou – “nepravdy” 🙂
k připomínkám
Jakýmkoli připomínkám se nebráním – chci ovšem upozornit, že dosud byla publikována pouze třetina mého celkového textu, který se k problematice vyjadřuje. Zveřejnění dalších pokračování je pochopitelně na redakci Paladixu.
Teprve celý materiál přináší i nějaký závěr – takže vyjadřovat se jednotlivým detailům už teď, či komentovat nepodstatné nepřesnosti by bylo jen matoucí.
k připomínkám
ač mám většinu manuálních objektivů,fotit momentky hrajících si dětí manuálem je téměř nemožné,zvláště,při slabším osvětlení. (a to i s EOSem 1 s velkým hledáčkem)…přes některé nepřesnosti autor pointu dobře vystihl…je třeba si
uvědomit,že není raálné vyrobit rychlý autofokus s utlumeným ručním ostřením,
stejně tak už nikdo nikdy nevyrobí 20.ti lamelovou clonu (Tair 11)která by se dostatečně rychle přivřela elektronicky.
Digihledáček u přístrojů Leica??
“Leica vždy upřednostňovala kvalitu a tradici. Když už ovšem musela vzít na vědomí odklon od filmu k digitálnímu čipu, měla by se vzdát i optického hledáčku, nahradit ho elektronickým a přeformovat tělo s gripem pro akumulátor o větší kapacitě, o výklopném displeji nemluvě.”
Vyměnit pravý dálkoměr za digitál? To by museli být padlí na hlavu.
Mohu srovnat s digihledáčkem od fuji a musim říct, že s tímto absolutně nemohu souhlasit. Leicu obdivuju za její tradicionaltu.
Osobně mě ty technické a technologické dostihy nebaví (až se*ou) a čím dál častěji a radši fotim na film.
leica
No tak Leica se pořizovala jednou za život a to s ní ještě můžou dělat vnuci – že 😉
Co se týče digitálních mašin, nedávno jsem viděl fotky z demostrace v Hamburku a považte z 8Mp Nikona – pravěk, že ? Ale ty fotky píšou a nabízí je jedna z největších německých fotobank 😉
Já sám dělám na deseti megovou mašinu, fotky donesu, prodám a je mi u prdítka, že prý bez těch 24Mb su zaostalej, Dokud mi fotobanky budou přijímat z této ,,vykopávky,, moje práce, nevidím důvod, proč sahat do peněženky.
Co se týče starých, mauálních skel, také je používám, přez redukce za pár šušňů a jsem nadmíru spokojený. Taky mám také vážné obavy, že ten pokrok nijak nepokročil, ale vážně je v nich pokrok, v ceně – souhlasím
Tak DS a PF-2014