Beirette VSN 2 & Beirette 35

Před časem jsem se v článku věnoval svému prvnímu fotoaparátu, jednoduché Beirette VSN. Jako následek návratu k úplnému počátku svého fotografování jsem se začal zajímat i o další typy přístrojů Beirette ze závodu VEB Kamerafabrik Freital. Zde tedy jsou další dva…

Co mají společného?

Beirette VSN 2 je nástupcem typu VSN (1974 – 1989), jak už název napovídá. Dnes bychom řekli, že se jedná o facelift. Beirette 35 se liší pouze jedním, nicméně podstatným detailem: je vybavena spřaženým CdS čidlem pro měření expozice. Závěrka je v obou případech centrální mechanická a nese název Priomat. Nabízí časy od 1/125s do 1/30s + B, funguje zcela spolehlivě a její chod je velmi tichý, jak už tomu u centrálních lamelových závěrek bývá. Synchronizace s bleskem je při 1/30s, tento čas je na stupnici i označen symbolem blesku (z vlastní zkušenosti ovšem vím, že blesk lze synchronizovat při všech časech, což vyplývá z konstrukce závěrky, která se otevírá celá najednou, ne postupně jako závěrky štěrbinové). Blesk se připojuje do klasických sáněk se středovým kontaktem.

Objektiv je u obou typů také stejný, konkrétně jde o tmelený triplet (4 skleněné čočky ve 3 skupinách) Meritar 45 mm f/2.8, který je společný všem přístrojům Beirette, vyjma typu K100. Nejmenší zaostřovací vzdálenost je cca 0,6 metru; zaostřování se provádí odhadem. Čočky objektivu mají antireflexní úpravu, čímž se liší od někdejšího objektivu E. Ludwig Meritar užívaného na prvních modelech. Na přední přírubě objektivu je stupnice hloubky ostrosti, závit pro filtry ovšem chybí.

Posun filmu je u obou modelů mechanický, stejně jako počítadlo snímků, které se automaticky vynuluje při otevření zadní stěny a povytažení kličky zpětného převíjení filmu. Všechny přístroje Beirette mají natahování závěrky spřažené s posunem filmu; nelze tedy omylem fotografovat několikrát na jedno políčko filmu. Tlačítko spouště je dole vybaveno závitem pro mechanickou drátěnou spoušť a na spodní straně obou přístrojů je závit pro upevnění na stativ, vzhledem k malé hmotnosti přístroje je závit plastový. Hledáček je průhledový, velmi světlý a je vybaven reflexními značkami pro korekci paralaxy.

Beirette VSN 2

Beirette VSN 2

Beirette VSN 2 je nástupce velmi dlouho vyráběného typu VSN, jak už bylo řečeno. Typ VSN 2 se vyráběl v letech 1988 – 1990, přesný počet vyrobených kusů není znám, ale je jisté, že jich je podstatně méně než u typu VSN. Podstatných rozdílů je jen málo a jsou vlastně jen kosmetické. Typ VSN 2 se vyráběl pouze v celočerném provedení a vrchní i spodní kryt přístroje je z plastu (u typu VSN jsou kryty kovové a drtivá většina přístrojů je stříbrno-černých, celočerná Beirette VSN je poměrně vzácná), horní kryt má i lehce odlišný tvar. Do spodního krytu je místo lakonického nápisu DDR vlisováno logo závodu Carl Zeiss Jena, což je viditelný odraz změny struktury východoněmeckého fotografického průmyslu – závod Kamerafabrik Freital se totiž napřed (1976) stal součástí kombinátu Pentacon Dresden, jenž byl ještě později (1985) sloučen s koncernem VEB Carl Zeiss Jena. Hmotnost přístroje je cca 200 gramů a jeho cena byla stanovena na 95 východních marek (tj. 285 Kčs). Součástí byla i pohotovostní brašna, která byla poměrně zdařilou kopií brašny přístrojů Praktica řady L, naopak nebyla dodávána žádná krytka objektivu, což je poněkud nepochopitelné.

Ovládání zůstává totožné s typem VSN. Lze pracovat buď přímo s expozičními hodnotami, nebo se řídit podle symbolů počasí. Kruhový ovladač expozičních časů má na své druhé straně také stupnici citlivosti filmu (jednotky DIN a ASA): citlivosti 22 – 21 DIN (125 – 100 ASA) odpovídá 1/125s, citlivosti 19 – 18 DIN (64 – 50 ASA) = 1/60s a konečně materiálu 16 – 15 DIN (32 – 35 ASA) přísluší 1/30s. Dnešní materiály jsou většinou citlivější, a tak je nutno buď toto nastavení ignorovat, nebo provádět korekci, samozřejmě přímo, pomocí jiného nastavení, žádná „udělátka“ pro takovéto změny na přístroji nejsou. Času B pochopitelně žádná citlivost neodpovídá, nedávalo by to smysl. Stejně jednoduše se ovládá i clona; ta má pracovní rozmezí f/2.8 až f/22 a každé clonové číslo (stejně jako expoziční čas) má zaskakovací aretaci. Clonovým číslům f/5.6 až f/16 odpovídají také symboly počasí, takže začínající nebo neinformovaný fotograf mohl s klidem clonová čísla ignorovat. Jak už jsem psal minule: jednoduché až blbé, leč funkční.

Beirette 35

Beirette 35

Přístroj byl představen na průmyslovém veletrhu v Lipsku v roce 1985, ale ještě další 2 roky trvalo, než se dostal do sériové výroby (i tak je to v podmínkách plánovaného socialistického hospodářství nebývale krátká doba). Vzhledově zcela vychází z typu VSN (resp. z budoucí VSN 2 v černém provedení a s plastovými kryty), ale je zde jedna zásadní změna – spřažené měření expozice. Beirette 35 se vyráběla v letech 1987 – 1989 a jde o typ poměrně raritní, oficiálně prodávaný pouze v NDR za 220 marek (dle tehdejšího oficiálního kurzu cena odpovídala 660 Kčs). Hmotnost přístroje je 215 gramů a opět se prodával spolu s pohotovostní brašnou a opět bez krytky objektivu.

CdS čidlo expozimetru je umístěno vedle hledáčku, přímo nad objektivem, tamtéž je i ovladač pro nastavení citlivosti; tu je možno nastavit v rozsahu 25 – 400 ASA. Nastavení je poměrně hrubé, ale pro přístroje tohoto druhu typické (25 – 50 – 100 – 200 – 400), žádné mezihodnoty možné nejsou. Vestavěný expozimetr je napájen dvěma bateriemi LR44 (SR44), které jsou umístěné za dvířky ve spodním krytu přístroje. Závěrka je mechanická, a tak je životnost baterií velmi dlouhá, neboť napájejí pouze čidlo. Sice jsem nikdy neměl s odhadem vzdálenosti žádný problém, ale přesto je velká škoda, že Beirette 35 nemá dálkoměr – to by přístroj posouvalo do jiné ligy.

Beirette 35

Ovládání je trochu jiné než u VSN či VSN 2. Symboly počasí tentokrát příslušejí expozičním časům, nikoli clonovým číslům: „jasno“ = 1/125s, „polojasno“ = 1/60s a „zataženo“ = 1/30s; i nadále je možno pracovat přímo s hodnotami expozičních časů, jsou i nadále dostupné. Clona nemá záskoky, pohybuje se plynule v celém rozmezí f/2.8 až f/22. Po natažení závěrky a polovičním stisku spouště se aktivuje měření světla. Otáčením clonového kroužku lze nastavit správnou hodnotu, která je signalizována zelenou diodou vedle hledáčku (při neodpovídajících expozičních hodnotách svítí červená). Přístroj je svým ovládáním předurčen k práci s prioritou času, ovšem lze to i opačně, tedy nastavit clonu a pohybovat ovladačem expozičních časů, jejich rozsah je však poměrně malý.

Co dál…?

Beirette 35 přišla až nepochopitelně pozdě – mohl z ní být skutečný hit nejen na zcela nedostatečně zásobených východoevropských trzích, ale i v širším měřítku, vždyť „dospělá“ Praktica se dosti úspěšně prodávala i na Západě a dobře obstála v tvrdé konkurenci zejména japonských přístrojů, protože byla mnohem levnější, přitom však mnohem lepší než sovětské Zenity. Paradoxem onoho podivného plánovaného hospodářství je, že technologii CdS čidel pro kompaktní fotoaparáty v NDR už dávno měli a používali: podobný systém spřaženého měření světla měl už Pentacon Electra představený v roce 1960 (!), ten ale byl určen pro filmy systému SL.

Z někdejší NDR pocházela celá řada jednoduchých a spolehlivých fotoaparátů, které rozhodně nelze šmahem řadit mezi tzv. toy-cameras, protože jejich kvalita i ambice byly přece jen vyšší. Nejlepší z nich byly právě přístroje Beirette, ale přesto celý systém východoněmeckých kompaktních přístrojů skončil velmi neslavně.
V roce 1989 se název Beirette přestal pro nové typy užívat (posledním typem tak zůstala Beirette VSN 2) a byl představen jednoduchý kompakt Praktica 35M a Praktica 35MF s bleskem (fix-focus, objektiv 35 mm f/5.6, pevný čas 1/125 s, clona v rozsahu f/5.6 – f/16 podle symbolů počasí), které ovšem byly ve všech ohledech horší než přístroje Beirette (nemluvě o tom, že zrcadlovkám Praktica velmi kazily jméno) a celkem po zásluze obchodně propadly, což je vidět mimo jiné i z toho, že cena modelu 35M byla původně 136 východních marek a posléze byly poslední kusy rozprodávány za 13,95 DM. Praktica 35M je velmi vzácný přístroj, ale my ještě i příště zůstaneme u Beirette – ještě jsme neviděli všechno…

Přístroje Beirette znamenaly pro mnoho lidí dobrý první krok směrem k fotografii, mimo jiné i proto, že bylo možno s nimi poměrně úspěšně pracovat jednak zcela bez informací z oblasti expoziční teorie, jednak i s nimi, protože byly plně manuální. Nebylo tedy nutno je odložit okamžitě poté, co se fotograf seznámil se základy expozice. Samozřejmě od nich nelze čekat zázraky a je třeba je posuzovat v kontextu jejich kvalitativní i cenové třídy; v tomto rámci však patří k tomu lepšímu (až nejlepšímu), co bylo k dispozici…