Jak pravil David LaChapelle

Velká retrospektivní výstava amerického módního fotografa Davida LaChapellea, která před několika dny začala v pražské Galerii Rudolfinum, určitě přitáhne pozornost lidí, kteří běžně do galerií nechodí, vydělá dost peněz na vstupném a poslouží ke zviditelnění sponzorů. Z uměleckého hlediska však jde o produkt, který se pohybuje daleko za hranicí kýče.

Potopa, 2009 © David La Chapelle, courtesy Fred Torres Collaborations

Americký fotograf David LaChapelle (1963) má rád příběhy a dělá všechno pro to, aby se „příběhem“ stal i jeho vlastní život. Proto můžeme užasle naslouchat vyprávění o nešťastném chlapci, který byl v dětství šikanován, pak odjel do New Yorku, kde začal navštěvovat výtvarnou školu, poté se protloukal, jak se dalo, než mu král pop-artu Andy Warhol ukázal správný směr. Poté dvacet let pracoval v módní branži jako fotograf celebrit, a když už toho měl plné zuby, odešel žít do deštného pralesa, aby si od světa, kde se všechno točí kolem peněz, odpočinul. V tomto svém „poustevnickém“ období si mnohé uvědomil, přehodnotil svá východiska a začal dělat „opravdové“ umění – jinými slovy to, co je nyní k vidění (s výjimkou prvního a druhého sálu, kde jsou umístěny ranější věci) v Rudolfinu.

Andělé, svatí a mučedníci 3, 1984 © David La Chapelle, courtesy Fred Torres Collaborations

Problém je v tom, že David LaChapelle nemá rád příběhy, ale legendy a kulty, které jsou tak notoricky známé, že se z nich dá hodně vytěžit. S výjimkou rané tvorby, která mimochodem za pozornost opravdu stojí, hraje na jistotu. La Chapelle se totiž tematicky pohybuje v podstatě jen ve dvou „zaručených“ oblastech: buď zachycuje všeobecně známé postavy současné popkultury, nebo parafrázuje ty nejznámější motivy z bible a z dějin světové kultury. Na jeho přebarvených fotografických obrazech proto můžeme na jedné straně najít Michaela Jacksona, Davida Bowieho, Pamelu Andersonovou nebo Umu Thurmanovou, na druhé straně se setkat s potopou, pietou či Poslední večeří Páně. V novější tvorbě (jinak řečeno, v popralesním období) pak LeChapelle začíná oba zmíněné přístupy zručně kombinovat, až splynou v sice plytký, ale navenek velmi efektní a bombastický celek. Nejlepším dokladem toho přístupu je fotografie nazvaná Archanděl Michael: A žádné poselství by nemohlo být jasnější (2009) s Michaelem Jacksonem v „hlavní roli“.

Courtney Love: Pieta, 2006 © David La Chapelle, courtesy Fred Torres Collaborations

Ale jsou tu i jiné legendy. Díky LaChapelleovi má divák možnost znovu „prožít“ utrpení zpěváka grungeové skupiny Nirvana Kurta Cobaina a jeho ženy Courtney Love. Fotografie nazvaná Courtney Love: Pieta (2006), která z legendy o Kurtu Cobainovi těží a zároveň ji posiluje, si své příznivce určitě najde. (Zde si dovolím malou odbočku. Kurt Cobain si prostřelil hlavu v roce 1994. Do té doby byl známý především mezi fanoušky rockové hudby. Cobain byl zakomplexovaný kluk, který uspěl, protože si na nic nehrál a dokázal své frustrace a vztek na měšťáckou společnost dostat do svých písní. Chtěl být poctivý a autentický, nedokázal si však poradit s náhlou slávou a sílícími komerčními tlaky, takže začal propadat drogám a ztrácet smysl života). La Chapelleova Pieta vznikla v roce 2006, v době, kdy už příběh Kurta Cobaina nebyl příběhem, ale legendou, která žila svým vlastním životem. V té době, jak už to v případech předčasných úmrtí bývá, většinu lidí nezajímalo, jaký Cobain ve skutečnosti byl, natož o čem zpíval – většina se jen dojímala jeho smrtí.

David LaChapelle sice tvrdí, že netvoří pro peníze, ale zároveň mluví o svých „zakázkách“. Je to módní fotograf, který by sice rád překročil hranice daného žánru, ale zároveň má podvědomý strach, že by se tím vyčlenil ze sféry showbyznysu a nebyl již středem pozornosti. Proto nikdy není o krok vepředu, ale raději se drží o krok zpátky ve známých a osvědčených kolejích.

Archanděl Michael: A žádné poselství by nemohlo být jasnější, 2009 © David La Chapelle, courtesy Fred Torres Collaborations

I když si David LaChapelle v prostoru za hranicí kýče libuje a omlouvá to tím, že tvoří pro lidi a nikoli pro hrstku zasvěcených, nelze mu upřít, že má svou vizi, producentskou a organizační schopnost a vysoko nastavenou laťku technického zpracování. La Chapelle se většinou vyhýbá digitální manipulaci, k níž by zvolený žánr mohl svádět. Pracuje se skutečnými, pečlivě vybranými lidmi (převážně studenty) a nic nenechává náhodě. Jeho fotografie vznikají složitým a nákladným způsobem jako hollywoodské komerční filmy.

Za pozornost stojí i to, s jakou vstřícností byla jeho tvorba v Čechách přijata. Všimněme si, že výstava Tak pravil LaChapelle v Galerii Rudolfinum je ve světovém měřítku jeho první velkou retrospektivou, která představuje i rané práce, donedávna založené v autorově archivu. Překvapivý je též výpravný katalog k výstavě – nic podobného jako v Čechách David LaChapelle v žádné jiné zemi ještě nezažil. A nakonec, všimněme si i velmi vstřícného přijetí jeho tvorby v denících, a to i v těch, které byly pověstné dobrým vkusem a náročností recenzentů.

Výstava Tak pravil LaChapelle proto vzbuzuje mnoho otázek: Opravdu se LaChapelle hodí do Rudolfina s jeho dříve tak náročnou výstavní dramaturgií? Nenaletěli pořadatelé tvůrci, který za to vlastně nestojí? A mohou ještě recenzenti kulturních rubrik vyjadřovat svůj nezávislý názor a klást na umění vysoká měřítka, nebo se, jak píše Bob Dylan ve svých Kronikách, „z nich stali zaměstnanci zaměření na styk s veřejností“?

Výstava Tak pravil LaChapelle vzbuzuje otázek samozřejmě víc. Jsem přesvědčen, že není dokladem proměny vizuální kultury, za niž je vydávána, ale především dobrým marketingovým tahem.