Stejně jako v minulých třech letech máme za sebou listopadový bratislavský fotografický maraton. Tři velmi intenzivní dny plné výstav, vernisáží, povídání, setkávání a hlavně fotografie. Stihnout vše se zkrátka nedá, obrovské množství výstav doplňuje doprovodný program s přednáškami a navíc o sobě čím dál hlasitěji dává vědět také paralelně probíhající alternativní Off_festival. I tak jsme toho ale viděli dost a dost. Takže pojďme na to.
Úvodní víkend festivalu se již loni bohužel rozešel se svatomartinskými slavnostmi, takže ulice nezpříjemňují folklórní soubory a hlavně se nám za chladných večerů nostalgicky stýská po stáncích s horkou medovinou. Ani to ale nemůže českého fotografa od bratislavské pouti odradit. Centrum města je pořád krásně pohodové a galerie přetékají množstvím podivných postav ověšených fotobrašnami. A co se změnilo z hlediska náplně festivalu?
Tak například přibylo prezentací fotografických škol. Po loňských výstavách opavského Institutu tvůrčí fotografie a Akademie výtvarných umění v Poznani se jich letos představilo hned několik. Nejrozsáhlejší byla výstava Mladé medium, instalovaná v Dome umenia a věnovaná dvacátému výročí založení Katedry fotografie a nových médií VŠVU v Bratislavě. Práce několika desítek studentů či absolventů byly rozděleny do tematických kapitol, od Dokumentu, Krajiny či Portrétu až po Konceptuální projekty. V Open Gallery byla letos umístěna prezentace pražské FAMU, nazvaná Co by tomu řekl Antonioni? Rozsahem i počtem autorů skromnější než výstava VŠVU, i zde však bylo k nalezení mnoho rovin tvorby studentů, klasický dokument, aranžované fotografie i ryzí koncept.
 Za textem |
 V budově VŠVU |
Fotografie sedmi studentů Maďarské vysoké školy výtvarných umění v Budapešti byly vystaveny pod názvem Za textem v Galérii PF01 a v prostorách Slovenského národního divadla a Pálffyho letním sídle jsme nalezli výběr prací studentů finských fotografických škol, nazvaný Re-Exposure. Osobně mě nejvíce nadchla výstava Ve věci věcí, kterou se v prostorách Západní terasy Bratislavského hradu prezentovala Státní vysoká škola filmová, televizní a divadelní v Lodži. Práce studentů – i když opět se širokým tematickým záběrem – zde působily nejkompaktněji, mnoho souborů zaujalo nápaditostí i vysokou kulturou obrazového sdělení a zpracování. Výstava je dalším dokladem vysoké úrovně polské fotografie.
Výstavy škol bývají z principu primárně průřezové, což může být jejich kladem i záporem. Množství vystavujících autorů s sebou logicky nese riziko jistého “přehlcení” (nebo si někdo pamatujete všechny autory z nějaké podobné výstavy?) a stejně tak (v závislosti na koncepci výstavy) větší či menší rozptyl tematický a někdy i kvalitativní. Na druhé straně jsou takové výstavy vynikající příležitostí seznámit se nejen s mladými autory, ale také třeba s aktuálními tvůrčími trendy a jejich vývojem v posledních letech.
 Re-Exposure |
 Ve věci věcí |
Co nás letos čekalo v hlavních bratislavských galeriích? Začněme v Dome umenia, který hostil pět výstav. Kromě již zmíněné výstavy Mladé medium zde byla již tradičné umístěna i aktuální výstava soutěže World Press Photo, kterou jste měli možnosti shlédnout i v Praze. Aniž bych dělal nějaké statistiky, připadá mi, že poněkud ubývá krve, což kvituji vcelku s povděkem. Karlol Kállay a výstava Bratislava moja byl naopak zklamáním, a ne malým. Tedy nikoliv sám autor, ani jeho skvělé dokumentární fotografie, ale až neuvěřitelně špatná kvalita vystavených tisků. Kdyby fotografie nebyly třeba ze šedesátých let, mysleli bychom si, že byly foceny nějakým mizerným mobilem. Nezlobte se na mě, páni pořadatelé, ale vystavit takové jméno v prestižní galerii a na tak významné akci v takovéhle kvalitě, to je trestný čin. Přecházíme o místnost vedle na výstavu španělského projektu Imagina a s úžasem zjišťujeme, že Kállay dopadl ještě poměrně dobře. Ani se tu moc nezdržujeme. Náladu nám ale spraví poslední výstava Domu umenia, Maďarská fotografie 1914-1989. A nutno říci, že více než spraví. O tom, že Maďarsko ve své době dalo světu celou řadu osobností, patřících v dějinách fotografie k těm nejvýznamnějším (Kertész, Moholy-Nagy, Capa…), nepochybuje snad nikdo. Málo se však ví o vynikajících autorech, kteří se nevydali do světa a tvořili ve své domovině. To je dluh, který se výstava pokusila částečně splatit. Skvělé fotografie autorů, jejichž jména jsme doposud ani neznali (Berekmeri, Escher, Pécsi…) jsou tentokrát vystavena na perfektních zvětšeninách a jsou pro nás obrovským zážitkem.
Další zastávkou je Slovenská národná galeria – Esterházyho palác. Zde nás čeká výtvarný projekt Nové Slovensko – (ťažký) zrod moderného životného štýlu 1918-1949. Výstava je velice rozsáhlá (rozsahem i tematicky mi připomněla skvělou letní pražskou výstavu Konec avantgardy). Obsahuje mnoho forem výtvarného umění, od malby a fotografie po designové užitné výrobky. Dal by se zde strávit celý den, ale tolik času bohužel nemáme. Věnujeme se tedy hlavně fotografiím, mezi jejichž autory dominují jména jako Juraj Jurkovič, Miloš Dohnány nebo Viliam Malik, ale najdeme zde třeba i fotografie Jaromíra Funkeho. Několik fotografií Karola Kállaya je tentokrát na rozdíl od Domu umenia na perfektních zvětšeninách, vida, ono když se chce, tak to jde. Připomínáme si také propagandistické fotografie z období Slovenského štátu (Roller a další), které jsme viděli loni na samostatné výstavě.
 David LaChapelle |
 David LaChapelle |
 David LaChapelle |
 Olivier Culmann – Sledování TV |
Galeria mesta Bratislavy – Pálffyho palác letos uvítal hlavní hvězdu festivalu, Davida LaChapella. Výstava Lost and Found nabídla ukázku vizuálního projevu této nepřehlédnutelné osobnosti, pracující na (nebo za?) hranici kýče. LaChapell se etabloval jako fotograf celebrit a módy, celebrity (zde např. Michael Jackson, Kurt Cobain, Courtney Love) na jeho dílech také figurují. Dále jakési popartové (ale spíš už někde daleko za hranicí popartu) vize inspirované biblickými texty na obrovských obrazech. Než číst mnoho slov, jděte se raději sami podívat, v pražském Rudolfinu právě v této době začíná výstava Tak pravil LaChapelle. Nadchne vás, nebo naštve, ale chladnými vás patrně nenechá. Druhá výstava v galerii představuje velmi sympatický projekt Oliviera Culmanna Sledování TV. Na fotografiích jsou lidé sledující televizi. Snímky velmi přirozeně zobrazují emoce (či spíše apatii) diváků. V Mirbachově paláci byla vystavena legenda – Viktor Kolář a jeho Ostrava. Tento vynikající dokumentární soubor není potřeba českým čtenářům představovat, a jeho prezentaci v krásných prostorách galerie není co vytknout.
Míříme do Stredoeurópskeho domu fotografie. Výstava českého fotografa Jindřicha Marca zachycuje první tři roky po druhé světové válce. Marco cestoval po evropských metropolích a dokumentoval “uklízení” válečných hrůz a život, postupně se vracející do hromad sutě. Vojáci se fotografují před rozvalinami budov, pouliční prodavači na rozbořených zídkách rozkládají své stánky. Druhým vystavujícím autorem je Jaroslav Žiak. Výstava nazvaná Desať rokov se skládá ze tří fotografických projektů. První z nich – Hrdinovia 2008-2011 – nabízí osobitý pohled autora na účastníky protifašistického odboje, které fotografuje v prostředí válečných vězení, oslav různých výročí a podobně. Za portrétovanou postavu autor improvizovaně umísťuje jako pozadí kus tmavé látky (dohadujeme se, zda tím chce autor hrdiny bez trapného patosu glorifikovat, nebo naopak trochu zesměšnit). Cyklus Ďalší príbeh 1998-2011 je krásným, nejen časosběrným portrétem autorovy dcery. Třetí soubor, nazvaný Z pracovného zošita 2002-2011, tvoří plošná aranžovaná zátiší, velmi hravá a vtipná, často také související s portrétním cyklem o autorově dceři. Výstavu – zejména dva poslední jmenované cykly – si poznamenávám jako jeden z mých nejpříjemnějších festivalových zážitků.
 Jaroslav Žiak – Hrdinovia |
 Viktor Kolář – Ostrava |
Dobrou tradicí festivalu je spolupráce s kulturními institucemi okolních států. Tak například Kulturní institut Maďarské republiky, autor Tamas Dezso, výstava Tady, kdekoliv. Čtvercové, velmi kultivované fotografie časově i prostorově obtížně zařaditelných míst, obývaných snad obtížně zařaditelnými lidmi, míst zjevně mizících. Polský institut vystavil autora Janusza Szyndlera, soubor portrétů celebrit (Kryl, …) i neznámých lidí (Mariana, …), možná působící poněkud nejednotně. Rakouské kulturní fórum hostilo výstavu výtvarnice Birgit Jurgenssen, kresby a fotografie s výrazně feministickým obsahem. V Muzeu kultury Maďarů na Slovensku byl k vidění projekt autorky Ildi Hermann Dovolenkáři, zachycující fenomén chataření a chalupaření. Český divák nemůže nevzpomenout na Štechovy Majitele chat či Sobkův Modrý život. V této přetěžké “konkurenci” by Ildi Hermann patrně nezvítězila, ale rozhodně by obstála se ctí. V Bulharském kulturním institutu pak vystavila svoje působivé snímky pořízené dírkovou komorou Riana Vlaskovska. Na velvyslanectví Slovinské republiky vystavil své zvláštní fotografie Marko Lipuš, takové reálně-nereálné, všelijak poškrábané obrazy vojáků.
 Ildi Hermann |
 Janusz Szyndler |
K vidění je toho ještě celá řada, za zmínku rozhodně stojí například zajímavý psychologicko-fotografický projekt Evy Bertram 2 jedno dítě. Série fotografií dcery autorky, které se zásadně liší od typických rodinných snímků, na kterých se děti prostě musí usmívat do aparátu. Autorka vedla s dcerou dialog, publikuje pouze fotografie, na kterých se obě dohodly. Takový projekt pochopitelně není možné hodnotit podle klasických fotografických kriterií. Dalším z vystavených autorů byl vítěz loňské přehlídky portfolií, Nikita Pirogov. Snímky tohoto citlivého autora, některé seřazené do jakýchsi videosekvencí, jsou plné jemné, možná těžko uchopitelné poetiky (my jsme ji neuchopili). Výstava oceněných prací posledního ročníku soutěže studentů fotografických škol a profesionálních fotografů Frame se již také stala tradicí festivalu.
 Nikita Pirogov |
 Eva Bertram – 2 jedno dítě |
Pokud by vám nepřipadal oficiální program Měsíce fotografie dost bohatý, nezoufejte, je tu pro vás svěží alternativní Off_festival. Jeho organizátoři si dávají za cíl vytvořit prostor pro prezentaci mladých fotografů slovenské i mezinárodní scény. V letošním programu je již přes dvacet výstav. Off_festival možná není tak reprezentativní, ale je o to bezprostřednější. Výstavy probíhají v různých prostorách, ať už na vysokoškolských kolejích, nebo v menších galeriích či barech. Mezi vystavujícími jsou neznámá i zvučná jména, většinou studenti či nedávní absolventi. Některé z galerií jsou přístupné dlouho do noci a prostory okolo pulzují životem. Stejně neformální atmosféra se nese i samotnými výstavami, hloučky debatujících návštěvníků posedávají na zemi a popíjejí víno z plastových kelímků. Letošní ročník má už i vcelku solidní propagaci (některé z výstav přesto není úplně jednoduché najít) a v jeho rámci probíhá i poměrně bohatý doprovodný program. Jen samotný Off_festival by si zasloužil alespoň dvoudenní návštěvu.
|
|
|
|
| Několik záběrů z Off festivalu | |
Nestihli jsme toho spoustu, třeba Jana Saudka, portugalskou fotografii, velkou většinu výstav Off_festivalu, řadu doprovodných přednášek. Během třídenní návštěvy nemá ani smysl se o to snažit. Ale jako každoročně jsme odjížděli plni dojmů, únavy, halušek a očekávání příštího ročníku. A na závěr ještě několik Zdeňkových fotek. Tak zase v listopadu.
