Jak jsem viděla Blatenský fotofestival.
 |
Blatenský
fotofestival se mezi fotografy stal sympatickým pojmem. Měla jsem
tu čest ho navštívit již potřetí, tj. viděla jsem již polovinu
z pořádaných ročníků. A dobrý 🙂
Každý ročník
má své téma: téma prvního ročníku nebylo jednotné,
pro další ročníky už bylo určeno hlavní moto festivalu: Dokument,
Žena, WOMEN,
Dvojice. Na letošek vybrali pořadatelé téma Krajina.
Příjemné bylo,
že pojem „krajina“ neznamenal jen kalendářové fotografie
nádherných míst – taková nebyla ani jedna z výstav. Každá kolekce
měla v sobě originální nápad autora a posunula téma krajiny mnohem
dál za pouhou ilustraci.
 |
Pořadatelé mají
k dispozici skvělé prostředí k výstavám – sály městského muzea,
sály na blatenském zámku, Kaplanku, městské kino, vstupní prostory
domu na náměstí.
Výstavy jsou ve dvou
kategoriích. Ty, které vybírají a zvou pořadatele a tzv. otevřená
scéna, kam může každý přihlásit svou fotografickou kolekci. Každoročně
je fotofestival doprovázen i jiným uměním, než je fotografie. Letos
jsme poslouchali příjemný zpěv kytaristky Lucie Redlové.
Sobota byla věnována
převážně vernisážím, jejichž tok byl přerušován
jen jídlem a návštěvou Kaplanky, kde víno teklo proudem, jak by
řekl klasik.
 |
První vernisáží
bylo otevření výstavy Jana Pohribného
Ztracen v ráji v Městském muzeu. Každý fotograf jistě zná
jeho podmanivé fotografie založené na práci se světlem.
Sympatické na
blatenském festivalu je spojení moderní fotografie a tradicí
a místem. V muzeu je proto umístěna i výstava historických fotografií
Atelieru Seidel.
Daniel Kaifer
fotografuje život na Šumavě. Jeho fotografie z cyklu Hlas divočiny
sice nejsou typicky krajinářské, ale lidé, které se objevují na
jeho krásných fotografiích, jsou součástí krajiny a Šumavy. Krajina
je v jejich očích a chování.
 |
Další vernisáže
patřily na otevřenou scénu: Drahoslava Hájková osídlila
své zajímavé krajiny opakujícími se dívčími akty. Krajina plná
žen. Andrej Jakovlev nám ukázal fotografie ze zasněžených
hor, minimalistické v barvě i tvaru a velmi působivé.
I výstavy v Kaplance
umístěné do sklípku plného lákavých lahví byly součástí otevřené
scény.
Ondřej Caletka
nafotografoval jižní Čechy metodou infrafotografie.
Michal Dvořák
ukázal imaginární krajinu viděnou krasohledem jako nostalgii dětství.
Tenkrát vidělo obraz jen jedno oko, teď je zážitek určen všem.
 |
Smutek čišel z krajin Jana Vermouzka.
Soubor Vorkuta – paměť krajiny ukazuje artefakty ruského
města za polárním kruhem, které bylo jedním z nejobávanějších
ruských lágrů.
Zpět k vyzvaným fotografům. Na zámku
jsou umístěny tři výstavy. Úžasné minimalistické snové černobílé
krajiny Radka Čermáka vystavované pod názvem Osobní
krajina.
Soubor fotografií českých hradů
a zámků Pavla Talicha, pořízených půlmetrovou dírkovou
komorou s názvem Kairos. Kairos je v řecké mytologii
bůh příhodného času, nejmladší syn nejvyššího boha Dia.
Čas k otevření dírkové komory byl opravdu příhodný, fotografie
mají svou neopakovatelnou atmosféru a tajemno. A také vzbuzují rozpaky,
proč máme v brašnách techniku za několik desítek tisíc. I když
– ta krásná dřevěná bedýnka by dnes stála možná víc než
výkřik technické dokonalosti.
 |
Katherine Drew Dilworth doplňuje
své krajiny z cyklu Memory o další strukturu a význam. Některé
se mi líbily více, některé moc ne, ale nápad, ten tu byl.
Sobotu zakončilo promítání
filmu Karla Čtveráčka „Včely letěly krásně“ o Fotoateliéru
Seidel. Pohlazení po duši.
Nedělní dopoledne
zahájil Jan Pohribný přednáškou Světlo v krajině.
Přednáška odpovídala nedávno vydané stejnojmenné autorově knize.
Navíc obsahovala příklady fotografií zahraničních autorů, které
zřejmě v knize z důvodů autorských práv být uvedeny nemohly. Oko
se potěšilo, rozum se poučil. Sál koukal ani nedutal.
Po nedělním obědě
byla zahájena hlavní část otevřené scény.
 |
Radim Hájek
o svém souboru Retrografika napsal: Soubor
je pokusem autora zachytit ve vědeckotechnické realitě ducha minulosti,
který se toulá krajinou jako negativ. Retrografika je autorovou možností,
jak zasáhnout do obrazu a zároveň v něm ponechat jeho vlastní život
a stopu něčeho minulého, co na papíře aspoň na pár chvil ožívá.
Soubor Ekochab,
jehož autorem je Andrew Jan Hauner, nás zavedl na starou, nefunkční skládku „Ekochab“
v Dolních Chabrech v Praze a ukazuje souvislosti běžně neviděné.
Ivana Jašminská
nás přivedla na sídliště, k němuž jí vážou vzpomínky z dětství.
Radovan Kotera
při Návštěvě v sudetech přinesl do krajiny sebe a židli.
Využívá vlastní sedící postavy jako rekvizity, prvku dotvářejícího
obraz krajiny.
Opuštěné zimní
pláže jezera Sevan v Arménii na nás shlížejí v souboru Winter
beach Oldřicha Malachty.
Pavla Rečková
zaujala už názvem Kravina v krajině. V
krajině jsou dva myslivci konfrontování cestou na lov s řadou nesmyslných
a absurdních objektů, které mění vzhled současné krajiny. Kritický
pohled je zde odlehčen jemnou ironií.
Naopak Petra Šťastná
hledala v souboru Nowhere land stopy umělé přírody na místech,
kam světlo obvykle nepronikne – v nočních klubech, restauracích
apod.
Trifids age
Tomáše Teodosijeva mapuje náš noční dojem z podivných svítících
monster doprovázejících chrámy spotřeby – mohutná nákupní
střediska.
Kateřina Göttlichová
a Eva Stanovská ukázaly, jak civilizace vstoupila (možná ?)
do krajiny.
Druhým nedělním povídáním
byla přednáška architekta Adama Gebriana
O rozdílnosti názorů laické a odborné
veřejnosti. Skvěle vystavěná prezentace na téma architektura
měla ten správný účinek a její vyslechnutí bych dala jako povinné
všem těm, co na městech a vsích rozhodují o tváři našich sídel
a krajiny. Autor nejprve ukázal veřejný prostor fotografickým srovnáním
míst, která vznikají spontálně, jsou (jak říkáme my od počítačů)
„user frendly“ a lidé je využívají. A míst nových, uměle
a za drahý peníz vytvořených a lidmi nepřijatých případně jim
přímo zakázaných. Samozřejmé věci, které si my laici neuvědomujeme.
Druhou část věnoval autor představení tří moderních a dobře
navržených funkčních rodinných domů. Nedalo se nesouhlasit, domy
byly (alespoň z mého pohledu) krásné. Jen odpověď na závěrečný dotaz z publika ve mně vzbudila trochu rozpaky. Jakže má prostý člověk poznat dobrého architekta? Pan přednášející odpověděl, že právě tímto poradenstvím se živí.
Přednáška najednou dostala jiný smysl 🙂 … Třeba křivdím …
Závěrečným bonbónkem
bylo čtvrthodinové pásmo Tomáše Bicana sestavené z jeho
fotografií do působivých celků. Jen mě mrzelo, že závěrečná
sekvence z panoramatických městských záběrů byla rychlá – opravdu
bylo by na co koukat.
Slušelo by se připsat
nějaké mínus. Ale i počasí bylo dokonalé a ryby
na rautu skvělé. Mínus dostanou fotografové, co nedorazili. Pořadatelům
díky. Organizátorská práce není příliš vidět, je časově
náročná a my publikum ponejvíce banda nevděčná. Takže drobné
uznání alespoň touto cestou a také tím, že v příštím roce nás
přijede víc a víc (že, fotografové ?)
