Zdeněk Tichý – Tak to chodí…

Minulou sobotu proběhla v Tmani vernisáž našeho dlouholetého redaktora Zdeňka Tichého. Ta věta zní tak vážně, že jí nevěřím. Tak ještě jednou. ZT vystavuje v Tmani, do svého proslovu na vernisáži úspěšně vpašoval slovo panděro a ještě dvě další podobná. Výstava stojí za vidění.

Není to první výstava mých kamarádů z Paladixu, o které tu píšu. Obvykle se pak v diskuzi objeví pár řádek o neobjektivním poukazování na díla fotografů, kteří si tolik pozornosti nezaslouží, a já obvykle reaguji tím, že to je moje věc, co o kom napíšu. Dnes však všechno bude jinak. Až mi zas někdo napíšete, že Zdeňkovy fotky do té krásné výstavní síně v galerii Čerťák nepatří, nebudu psát nic o svém osobním vkusu. Rovnou vám povím, že plácáte nesmysly a že byste se tam nejdřív měli opravdu podívat.

Zdeňkova výstava je kompletně v černobílé a v černo-bílém ladění přijela do Tmaně i kapela Tři dny na břiše, která přenesla atmosféru sobotního dopoledne zpět do páteční noci, zastavila čas a svými blues proměnila vápenku na šantán. Stačilo zavřít oči a vdechovat neexistující vůni cigaretového kouře v šeru Hawelkovy kavárny v roce šedesát.

Zavírat oči ovšem nebylo třeba na dlouho. Přišel čas vzít šálek s dobrou kávou, nechat se jí hřát a začít si procházet životem. O ničem jiném výstava není.

Deset zvětšenin na protilehlých stěnách jídelny tvoří dva poskládané výtvarné celky. Zde se ukázal Zdeněk filozofující. Člověk je jen kamínek v mozaice života, vše se mu ztrácí trochu v mlze, budoucnost je minulost převlečená podle módy letošního léta, v očích je pravda, duše svůj neklid nikomu nesdělí, dětství je jaro a moudrost není ukrytá ve vousech. Nejkrásnější dívka je vzpomínka v myslánce.

Život je jedna velká ironie osudu, hraje si s námi a my si toho můžeme maximálně tu a tam všimnout. Nic není náhoda, svět je naším stvořením, ale čas, i když ho zastavíš, už je jinde, s někým jiným a jinak. Nezastaví. To je foyer, to je hlavní prostor. Vážně to neberte moc vážně, kdo ho znáte, poznáte. A až se, milánkové, vyblbnete skládáním skládaček z oddělených nohou, hlav, uší i duší, podívejte se ještě za roh. Na schodiště do nebe. Anebo taky úplně jinam. Třeba nám všem dojde včas, že to naše pachtění připomíná dětské pískoviště. Včetně psích hovínek.

Vernisáž byla jako každá v Tmani. Dobrá. Povídání paní Huckové, setkání s fotografy, kamarády, i to občerstvení a pohodová atmosféra, která za návštěvu jakékoli příští vernisáže rozhodně stojí. Ovšem vyrazit do Čerťáku byste měli ještě dřív. Do 14. října zbývá spousta času, tak tuhle výstavu nepropásněte. Stojí za to. Je i o Vás.

Návštěvníci vernisáže poslouchají Zdeňkovo “panděro”.