Přišlo jaro a i my se začínáme probouzet ze zimního spánku. Tedy ona se spíše probudila Kačka s Bitovodem a naplánovali nám zajímavou technickou akci s výletem do železničního muzea v Lužné u Rakovníka.
Jak už to tak bývá, nevděk světem vládne a tak naše organizátory dva dny před odjezdem skolil nějaký zákeřný bacil, který neměl vůbec úctu k jejich plánům, takže jim nezbylo nic jiného, než celý výlet sledovat z postele. Nemáme ve zvyku svolané akce rušit, lidí máme dost a tak přebírám veškeré instrukce a vyrážím v sobotu ráno na místo srazu se slibem, že budu Kačku a Bitovoda pravidelně informoval jak to jde a co zajímavého je k vidění. To ovšem ještě netuším, že pro samé mašiny, kotle, písty, táhla, kohouty a jiná hejblátka nebude na nějaké dopisování vůbec čas.
Ale pěkně popořádku. Hned ráno na Masarykově nádraží jsme si v praxi vyzkoušeli, co znamená Čekáš Dlouho. Někteří měli docela hoňku, z obřích front u celých dvou otevřených pokladen, přemístit sebe i fotovýbavu do rychlíku směr Lužná, který jel naopak naprosto přesně na čas. Ale nakonec se zadařilo a mohli jsme se kochat krásnými výhledy na Prahu z jiných úhlů, než jsme zvyklí. Po Negrelliho viaduktu jsem nejel ani nepamatuji, takže zírám jak bacil do lékárny a cesta velice příjemně utíká.
V Lužné, u brány muzea, na nás již čeká průvodce a dalších 30 lidí, kteří jen tak přijeli na mašinky. Trochu se obáváme, že v tomto davu bude těžké udělat fotku bez lidí, ale náš průvodce a čas vše vyřešil. Dostává se nám klasické, asi hodinu a půl trvající prohlídky a přednášky o parních mašinách, strojích, zabezpečení a muzeu samotném. Vzhledem k tomu, že muzeum je ještě týden v zimním spánku, jsou největší skvosty věku páry schované v rotundě – půlkruhové obří garáži pro mašiny u točny. Tam nás také čeká nejkrásnější podívaná na stroje schované v přítmí a osvětlené jen okny ve vratech a střeše. Celá prohlídka končí u místního modelu kolejiště, které láká hlavně děti. S koncem prohlídky pro normální návštěvníky, nám začínají fotografické orgie.
Nefotografové odcházejí domů a my, řádně poučeni a vyškoleni o pohybu v tomto areálu, dostáváme volnou ruku a organizovaně se rozprcháváme do dílen, rotundy, na točnu a do všech možných i nemožných zákoutí železničního muzea a uspokojujeme svůj chlapecký chtíč mnoha záběry technických vymožeností parních strojů. Tři hodiny focení utíkají jako voda a jen velice neradi balíme stativy a s velkým díkem opouštíme tento ráj milovníků páry. Ještě rychlé občerstvení v ne moc luxusní, leč na strategickém místě ležící místní hospodě a hurá zpátky na rychlík směr Praha.
Díky parádnímu počasí a dobře spáchané akci můžu v klidu odeslat Kačce a Bitovodovi poslední sms s poděkováním za její organizaci a pak už se zase věnuji počítání koňů kolem tratě.