Pavel Kutina: Moje nejmilejší fotografie

V této sérii článků se věnujeme fotografiím, které jsou pro jejich autory něčím výjimečné, zvláštní nebo pozoruhodné. Autor obvykle vybírá nějakou fotografii ze svého pomyslného žebříčku a snaží se vysvětlit, jak a proč vybral ze svého soukromého “top ten” právě tuto. V mém případě je tomu nepatrně jinak.

Když jsem si četl předchozí články mých kolegů a kamarádů, obdivoval jsem jejich jistotu a logiku zdůvodnění jejich volby. Můj obdiv pramení především z faktu, že projdu-li svůj fotoarchiv, najdu tam pozoruhodných a (alespoň pro mne) zlomových fotografií celou řadu, i když jsem si plně vědom toho, že tyto fotografie nejsou žádnými uměleckými skvosty a nějakou hodnotu mají pouze pro mne, nebo v lepší případě pro mé blízké.

Procházím tedy archivem a v hlavě mi zní jedna otázka: Která z nich je ta pravá?

Je to ta, kterou jsem udělal jako kluk svým prvním bakelitovým fotoaparátem a kterou jsem pak pod tátovým bedlivým dohledem vyvolal? Byla přece první a bez ní by určitě nevznikla žádná další.

Přísně technicky vzato – ony to jsou DVĚ první fotografie. Ale jsou skutečně první, poznámka u filmu praví, že to bylo 27.12.1979 na Václavském náměstí, fotoaparát jsem tehdy dostal pod stromeček.

Je to nějaká z těch, kdy jsem si půjčil rodinného Zenita a zkoušel jsem se stolní lampičkou a jablkem “co to udělá, když…”? Tam jsem přece začínal objevovat, jaké jsou vztahy mezi časem, clonou, osvětlením, co udělá zastínění a naopak přímé osvětlení modelu nebo jak to funguje (či naopak nefunguje) s kompozicí. Ovšem nejvíc mne překvapilo, že mi pod žárovkovým světlem zvadlo to jablko, takže jsem šel druhý den kupovat nové…

Tady už jsem ale tak pečlivý nebyl, tak musí posloužit paměť: jablko položené na černém sametu a svícené jednou stolní lampičkou. Co bych dal dneska za EXIF…

Nebo když jsem se po létech k fotografii vrátil? Tenkrát mne to přece stálo nějakých nervů, po zakoupení fotoaparátu jsem dlužil přes měsíc nájemné a držel jsem i poměrně zvláštní dietu, protože mi na nic víc než chleba, tatarku a dva filmy prostě nezbylo. Ale zato jsem mohlo obdivovat, jak pracují a reagují moderní vysoce citlivé emulze – z předchozí doby jsem prakticky neznal nic citlivějšího, než Fomapan 800 (a i ten byl snad jen pod pultem).

Tahle fotografie by asi na tu “nej” aspirovala nejvíce, nechal jsem jí vytisknout a daroval jí tátovi. Měl jí několik let pověšenou v kanceláři nad stolem.

Je to některá z momentek, které vznikly, když se mi narodila dcera? Nebo některá, kde je dcera už o něco starší a viditelně jí baví mi pózovat?

Kamarádka potřebovala do připravované knihy o fotografování dětí nějaké ilustrační fotografie, tak jsem nabídl, že něco nafotíme. Vzal jsem tedy celou rodinku za město do polí a své dvouleté dceři vysvětlil, že dneska tedy konečně bude tou modelkou. Její nadšení nebralo mezí. A vzápětí i to moje – tak dokonale mne neposlouchala nikdy před tím (a bohužel už ani nikdy potom) a svou úlohu brala velice vážně a zodpovědně. Takhle obvykle nespolupracují ani ty “dospělé” modelky…

Oblíbených fotografií mám opravdu hodně. Každá z nich pro mne poředstavuje nějaký zlom, moment, ke kterému se v myšlenkách a vzpomínkách stojí za to vrátit, ale je některá z nich i tou nejoblíbenější? Pochybuji.

Moje nejoblíbenější je přece ta, kterou jsem právě teď dodělal a na kterou můžu být zase alespoň chvíli trochu pyšný.

A teď přemýšlím, jestli mám i nějakou svou “nejlepší fotografii”.

Už to asi mám.

Má nejlepší fotografie je jen jedna. Jedna jediná, unikátní a neopakovatelná. Teď už vím, která to je.

Je to ta, která přijde.