Trojí ohlédnutí do historie fotografie

Není to tak dávno, co se digitálně manipulovanou fotografií ve světě umění pohrdalo. Poslední dobou však ovládla i pražské galerie: přišel Crewdson, po něm Bromová, van Empel, Vlčková a naposledy Olaf… A právě na výstavě Erwina Olafa jsem zjistil, že mě už strnulé „choreografie citů“ začínají unavovat a je čas se vrátit k tradiční černobílé fotografii.

Karel Kruis, vědec a vášnivý fotoamatér

Karel Kruis (1851-1917) nebyl fotografem v pravém slova smyslu. Byl to vědec a profesor na vysoké škole, který měl fotografii především jako prázdninového koníčka. Ale přece: Kruis se teoreticky zabýval chemií, takže se k fotografii dostával i z druhé strany, přes chemikálie potřebné ke zhotovení klasických černobílých fotografií.

Karel Kruis: České středohoří v dešti, 1915

Kruis se narodil v roce 1851 v Kosmonosích. Nejprve se vyučil v továrně na kartouny a po vojenské službě vystudoval chemii na Vysoké škole technické v Praze. Od roku 1882 začal fotografovat: za jednu z jeho prvních fotografií je považován snímek s názvem „Rej dětí z Popovic“. O několik let později se začal věnovat také mikrofotografii a tzv. rentgenogramům. Od roku 1896 začal o fotografii přednášet na České vysoké škole technické, takže byl nejspíš úplně prvním pedagogem v oblasti fotografické teorie. A samozřejmě také fotografoval. Největší část jeho fotografické pozůstalosti tvoří fotografie krajiny – zejména českého venkova, ale také záběry z Holandska, Francie a Istrie. Kromě krajiny Kruis s oblibou fotografoval hlavně své přátele, například Aloise Jiráska, Josefa Hlávku a další dnes uznávané osobnosti.

Karel Kruis: z cyklu Istrijské veduty, 1908

Život a hlavně fotografické dílo tohoto pozoruhodného a všestranného člověka představuje kniha Karel Kruis, Fotografie z let 1882-1917. Autora knihy Miroslava Kotěšovce již čtenáři Paladixu znají z fiktivního rozhovoru, který jsme zveřejnili před třemi léty. Tehdy ještě nebylo jasné, zda knížka o neznámém fotografovi, jehož pozůstalost autor objevil v pražském Národním technickém muzeu, vůbec vyjde. Nakonec se to podařilo – knížky se ujalo nakladatelství Libri.

Pěšky 1. světovou válkou

Obsáhlá výstava Pěšky 1. světovou válkou, která zabírá dvě patra Tereziánského křídla Starého královského paláce Pražského hradu, má výmluvný podtitul:

ze souboru Pěšky 1. světovou válkou

Objektivem neznámého vojáka. Podobně jako u výše zmíněného Kruise, i v tomto případě jde o zpracovanou fotografickou pozůstalost. Pozapomenutých snímků se tentokrát ujal fotograf Jaroslav Kučera, který svou práci komentuje slovy: „Aby vizuální síla záběrů byla ještě větší, bylo využito současných možností digitální techniky a fotografie podle možností vyretušovány – tak, jak by si to nám neznámý fotograf určitě přál. Současně s tím bylo nutné vyrobit dokonalé zvětšeniny technikou Light Jett (digitální osvit barevné podložky vyvolané fotochemickou cestou).“

Výstava Pěšky 1. světovou válkou představuje především fotografie z válečného života 47. pěšího pluku na italské frontě; menší část pochází z Haliče, kde bojoval 28. pěší pluk, před válkou dislokovaný v Praze. Výstava je neobyčejně silným svědectvím o životě vojáka na frontě 1. světové války. Její emocionální síla nevychází ani tak z pečlivého zpracování fotografií, jako z jejich citlivého výběru. Před oficialitami dostaly přednost citlivé záběry z denního života obyčejných vojáků. Jméno fotografa, který po sobě zanechal tak mimořádné svědectví, neznáme, ale jeho tvář ano. Na jedné z vystavených fotografií je zachycen při zhotovování fotografií kontaktní metodou pomocí tzv. denních fotografických rámečků; na stativu vedle fotografa je umístěn i přístroj, s jehož pomocí vystavené fotografie patrně vznikly: ICA Ideál.

Ferdinand Bučina, introvertní fotograf s výtvarným cítěním

Ferdinand Bučina: Hokej na Čertovce, Praha

Fotograf Ferdinand Bučina (1909-1994) sice během svého dlouhého života nikdy nevystavoval, ale zapomenutý nezůstane díky svému vnukovi Tomáši Raslovi, který zpracoval jeho pozůstalost a jako kurátor připravil jeho výstavu pro táborské Muzeum fotografie Šechtl a Voseček.

Ferdinand Bučina se narodil v roce 1909 v pražských Nuslích. Od dětství byl zapáleným skautem a na skautském táboře také pořídil své první fotografie. Po gymnáziu a dvou semestrech práv dočasně pracoval v otcově obchodě; v té době ještě nevěděl, že jeho budoucnost bude spojená s fotografií a filmem. Pozoruhodné je, že o tom rozhodla jeho i na dnešní poměry hodně netradiční svatební cesta. Bučina totiž v roce 1936 vyrazil se svou manželkou a vším fotografickým vybavením na dvouměsíční cestu po Podkarpatské Rusi. Aby nebloudil a všechno netahal sám, najal si průvodce s huculským koníkem. O významu, který pro něj jako pro fotografa tato cesta měla, řekl: „Tato cesta, a to jsem tehdy ani netušil, se stala základem a příčinou celé mé fotografické a filmové kariéry. Byla obrazově velmi úspěšná, řada reportáží vyšla v tehdy populárním Ahoji a Ozvěnách.“

Ferdinand Bučina: Bruslení na Vltavě, Praha

Pokud byly jeho fotografie z Podkarpatí a později z Horňácka výrazem zájmu o národopis a pojetím se blížily klasikům jako byl Karel Plicka, v Bučinových fotografiích z Prahy se ještě výrazněji projevilo jeho výtvarné cítění, smysl pro kompozici i ochota experimentovat. Jeho „pražské motivy“, mimochodem největší překvapení současné táborské výstavy, nemají se zmíněným Plickou mnoho společného. Mnohem blíž mají k osobitým fotografům Prahy jako byl Jan Lauschmann nebo Greta Popperová. Proto jsem přesvědčený o tom, že archiv Ferdinanda Bučiny skrývá ještě nejedno další překvapení.

Inspirativní návraty do historie

Možná se zeptáte: Proč přehrabovat archivy dávno zapomenutých snímků, když je kolem nás tolik současných, technicky dokonalých fotografií? Odpověď je jednoduchá. Prostá krása staré černobílé fotografie, často zhotovené jednoduchou fotografickou technikou a v podstatě na koleně, nás může nejen inspirovat, ale může nám i pomoci „proplout“ agresivní záplavou všudypřítomných obrazových informací.