Oblíbená fotografie Michala Krauseho

Za necelý měsíc tomu budou čtyři roky, kdy naposledy vyšel článek ve volném seriálu Moje nejmilejší fotografie. Nedávno jsme se rozhodli tuto rubriku na Paladixu opět oživit a zde je první vlaštovka.

Když jsme se bavili o tom, že by se mělo opět oživit povídání o našich (nebo vašich) nejmilejších fotografiích, prosazoval jsem výměnu jednoho slovíčka v názvu této série z “nejmilejší” na “oblíbená”. Již většina mých předchůdců se ve svých povídáních zmínila o nemožnosti vybrat jednu nejmilejší fotografii a já na tom nejsem jinak. Vyzdvihnout jednu jedinou fotografii nad ostatní, a to napříč všemi žánry, které fotím? Nemožné.

Přesto jsem nakonec nepřemýšlel dlouho. Jedna fotografie mi vytanula na mysli skoro hned a mně došlo, že tohle je ten správný způsob, jak vybrat – a ne procházení pětihvězdičkových snímků z archivu. Moje oblíbená fotografie se zkrátka přihlásila sama, tak proč ne, řekl jsem si.

Shodou okolností ve stejném roce, v jakém Honza Hlinák svým příspěvkem na drahnou dobu uzavřel tuto sérii, jsme se v září vydali poznávat krásy Kréty. Největší řecký ostrov nabízí řadu fotografických příležitostí a na své si na něm přijdou, příznivci historie, krajiny, fauny i flóry i reportážní fotografové. Fotit zde můžete lidi, města i vesničky, památky, hory a náhorní plošiny, větrné mlýny, letadla na dvou letištích, lodě, olivové háje, cypřiše, ibišky, oleandry, opuncie, palmy a dalších 1500 až 2000 druhů rostlin z nichž okolo 10 % jinde nenajdete, dále pak cikády, kudlanky, ještěrky, želvy, divoké kozy, orly či orlosupy, volavky, racky a tak dále. Na mé oblíbené fotografii je pláž. Moment … cože? Pláž? Pláž.

Na počátku byl nápad se jít jen tak projít po blízkém okolí. Už jsme se vraceli zpět, když před námi pozdně odpolední slunce vykreslilo tuto scenérii:

Kýč jak bič, řeknete. Jenže si nějak nemůžu pomoct, pořád mě baví. Snad je to těmi zvláštními barvami, snad světlem, snad mraky, které v katalogu cestovních kanceláří nenajdete, protože by mohly odradit zájezduchtivé zákazníky, snad tím neustále bouřícím mořem, snad párem vracejícím se z pláže do hotelu, bez nějž by to nebylo ono. Možná je v tom od všeho trochu a nebo je to jenom moje vzpomínka a ostatním tato fotografie neřekne nic, kdo ví. Já se k ní každopádně vracím rád.

Drobnou perličkou je, že tehdy na Krétě jsem poprvé fotografoval digitálně do RAWu a teprve po návratu jsem začal řešit, jak jej vlastně zpracovat. Nějakou dobu jsem pak používal spíše primitivní nástroje a teprve postupem času jsem přešel na jiné, které poskytují nesrovnatelné možnosti. Téměř pokaždé, když jsem měl pocit, že mi software nebo mé postupně nabývané zkušenosti umožňují víc, vracel jsem se k téhle fotografii a zkoušel různé varianty – tu s jinak vyváženými barvami, tam čistě černobílou nebo tónovanou – a přesto jsem nikdy nevytvořil žádnou, kterou by mě oslovila víc, než tato původní, prakticky neupravovaná.

Máte také svou oblíbenou fotografii, ke které se rádi vracíte, a chcete se o ní a její příběh podělit s ostatními? Napište nám.