Problematika archivní stálosti inkoustového tisku

Kvalitní inkoustové tisky se dnes ve velké míře používají
pro zhotovování fotografií, reprodukcí uměleckých děl a jiné náročné aplikace.
Mimo samozřejmých požadavků na kvalitu tisku s sebou tyto aplikace přinášejí
nekompromisní požadavky na archivní stálost. Bohužel se ukazuje, že v této
oblasti inkoustová tisková technologie stále ještě trpí řadou dětských nemocí.
Proces posuzování archivní stálosti je velmi komplexní a je třeba do něj
zahrnout archivní vlastnosti jednotlivých složek tiskové technologie (nosič,
přijímací vrstvu, barviva/pigmenty), vliv prostředí (světlo, teplo, vlhkost,
atmosféru), ale také je třeba pečlivě uvážit testovací metodiku (konstrukce
testovacích obrazců, způsob měření barevných změn).

Úvod

Inkoustový tisk zaznamenal za svou krátkou historii bouřlivý rozvoj
jak kvantitativní, tak i kvalitativní. S nástupem tzv. fotorealistických
tiskáren a digitální fotografie došlo k doslova revolučním změnám
v celém fotografickém průmyslu. Inkoustová technologie dnes částečně
nahradila tzv. mokré fotografické procesy v amatérské i profesionální
fotografii. S tímto průlomem do fotografických aplikací se objevil zcela
nový požadavek – archivní stálost.

Bohužel se ukazuje, ze inkoustová tisková technologie si s sebou nese
výrazný vývojový handicap v této oblasti. Fotorealistické tiskárny
vývojově pocházejí z kvalitních kancelářských modelů, případně využívají
technologie profesionálních nátiskových zařízení. Ani v jednom
z těchto případů nebyl požadavek na archivní stálost na prvním místě –
v kancelářském segmentu šlo především o čitelné a barevné grafy a ostrý
text, při nátiscích o věrné barvy. Ani v jednom případě se nepočítalo
s dlouhodobou archivací výtisků.

Relativně krátké zkušenosti
s použitím inkoustového tisku pro fotografické a reprodukční aplikace
ukazují, že archivní stálost výtisků je velmi problematická. Následující
přehled si klade za cíl upozornit na důležité aspekty, které je třeba při
posuzování archivní stálosti inkoustových tisků brát v úvahu.

Vliv vlastností jednotlivých technologických článků na
archivní stálost

Největší problém při posuzování archivní stálosti inkoustových
tisků činí celková komplexnost probíhajících procesů a jejich vzájemné
ovlivňování. Doposud žádná reprodukční technologie nepodléhala tak spletitému
komplexu vzájemných vazeb jednotlivých degradačních procesů. Abychom mohli
posoudit archivní vlastnosti, musíme být schopní identifikovat jednotlivé dílčí
pochody a porozumět jejich mechanismům. Podívejme se tedy nejprve na to, jak
mohou ovlivnit archivní chování jednotlivé komponenty inkoustového výtisku.

Podložky

Pro vysoce kvalitní inkoustový tisk musíme vždy použít
natíraný papír, který je opatřen přijímací vrstvou. Vyspělé materiály se
skládají z pečlivě vyladěného systému několika funkčních vrstev. V tomto
případě je tedy vyloučeno (nebo alespoň velmi silně potlačeno) pronikání
inkoustu do vlastní podložky. Přestože tedy nedochází k interakci inkoustu a
nosné podložky, musíme vlastnostem podložek věnovat stejnou pozornost
jako ostatním článkům technologického řetězce.

V případě papírových podložek hrají klíčovou roli
vlastnosti papírové suroviny. Pro zajistění dostatečné archivní stálosti je
třeba věnovat pozornost zejména obsahu ligninu a kyselosti papíru.
Oba faktory mohou významě ovlivnit chování papíru při dlouhodobém uložení či
vystavení. Zvláštní úlohu hrají také opticky zjasňující prostředky.

Kyselost papíru je způsobena několika faktory (zbytkové
kontaminanty z výroby buničniny, nevhodné technologie – kyselé klížení, a
zejména atmosférické znečištění). Pokud v papírové hmotě v důsledku těchto
faktorů klesne pH do kyselé oblasti, spustí se kaskáda degradační procesů
souhrnně označovaná jako kyselá hydrolýza. Při tomto procesu dochází ke
katalytickému štěpení celulózových makromolekul. Papír tak ztrácí mechanickou
odolnost, zvyšuje se jeho křehkost a lámavost. Archivní papíry by měly být
ochráněny proti kyselé hydrolýze již při výrobě zavedením tzv. alkalické
rezervy. Do papíroviny se v mírném nadbytku přidají  alkálie (nejčastěji
uhličitan hořečnatý či vápenatý), které zneutralizují přítomné kyseliny.
Nadbytečné množství („rezerva“) zůstává přítomné v papíru a neutralizuje
kyseliny vzniklé v důsledku rozkladu a/nebo (foto)oxidace papíroviny
a/nebo kyselé atmosférické polutanty.

Lignin je  podobně jako celulóza biopolymer vyskytující
se ve dřevě. Celulóza má výrazný krystalický charakter a její makromolekuly
jsou uspořádány do nadmolekulárních struktur – mikrofibril, které se dále
sdružují do fibril a dále do vlastních celulózových vláken. Naopak lignin má
výrazně amorfní charakter, jeho makromolekuly jsou vysoce větvené a strukturně
variabilní. Proto nemá lignin vhodné mechanické vlastnosti a při výrobě
chemických buničnin se odstraňuje, což ale znatelně snižuje výtěžek. Při výrobě
mechanických a polochemických buničin zůstává lignin přítomen.

Obsah ligninu má rozhodující vliv na stabilitu papíru
vystaveného světlu. Ligninová makromolekula, resp. každá monomerní
jednotka, obsahuje celou řadu tzv. chromoforů. To jsou chemické skupiny
intenzívně absorbující viditelné světlo a/nebo UV záření. Absorbce energie vede
k excitaci těchto skupin a excitované skupiny mohou spouštět kaskádu tzv.
fotodegradačních a/nebo fotooxidačních reakcí. Mechanismus těchto reakcí je
velmi komplexní a škála vznikajících produktů je velmi široká. Důsledkem je
známé žloutnutí papíru a zhoršení mechanických vlastností.

Optické zjasňující prostředky (optical brightening
agents – OBAs) jsou speciální aditiva využívaná v papírenském a
textilním průmyslu ke zvýšení zdánlivé bělosti. Pracují na principu
fluorescenčních barviv, která absorbují UV záření  (cca 360–400 nm). Excitované
molekuly barviva se zářivě deaktivují fluorescencí v modré oblasti
viditelného spektra. Tím efektivně potlačují žluté nádechy přirozeně bílých
materiálů (papíru, tkaniny) a způsobují, že se tyto jeví zářivě brilantně bílé.
Efekt těchto aditiv je velmi výrazný a díky nim může docházet k paradoxním
výsledkům při měření reflektance – snadno lze naměřit reflektanci převyšující
100 %. Problém OBA spočívá v tom, že stejně jako kterákoli jiná barviva
podléhají rozkladu – „blednou“. Blednutí OBA má potom za následek postupné
žloutnutí materiálu. Navíc produkty rozkladu OBA mohou být reaktivní a spustit
další degradační reakce.

Papírové podložky ale nejsou jediné, které se
v inkoustové tiskové technologie široce uplatňují. Pro tzv. fotopapíry,
tj. papíry mající za úkol imitovat vzhled fotografií,  se používají stejné
podložky, jako pro jejich fotografické předchůdce určené pro mokré 
fotografické procesy. Suverénně nejrozšířenější podložkou tohoto typu je papír
oboustranně laminovaný polyethylénem, tzv. RC papír (z angl. resin-coated).
Pro speciální aplikace a nároky se používají různé polyesterové fólie
(PES).

V případě RC papíru se kombinují nároky na kvalitu
papíru (kyselost, obsah ligninu, OBA) spolu s požadavky na stálost PE
laminace. Na jejich archivní stálost je nahlíženo částečně objektivně, částečně
jsou názory ovlivněné nepříjemnou aférou, která provázela zavedení RC papírů: V prvních generacích RC papírů se pro zvýšení bělosti podložky používalo
přídavku oxidu titaničitého (titanové běloby), jehož jedna krystalická forma (anatas)
působí jako fotokatalyzátor a způsobuje žloutnutí či dokonce destrukci
polyethylenové laminace. Problém byl údajně záhy vyřešen použitím opticky
neaktivní pigmentů, které nezpůsobují nežádoucí fotokatalytické efekty, takže v
současné době výrobci považují stálost RC papírů za archivní. Nicméně umělci a
galerie jsou ve své důvěře opatrnější a na RC podložku stále nahlížejí se
značnou nedůvěrou.

Neprůhledný bílý polyester (PES) má výhodu ve
vynikajících mechanických vlastnostech, zejména v neuvěřitelné pevnosti –
fotografii nebo výtisk nelze roztrhnout. Výjimečný je také dokonale hladký
povrch a  zrcadlový lesk, který proslavil zejména pozitivní vybělovací materiály
Cibachrome/Ilfochrome. Inkoustové tisky provedené na materiály používající tyto
podložky dosahují stejných vizuálních kvalit. Pro speciální aplikace
v reklamě jsou k dispozici transparentní a semitransparetní verze.
Z hlediska archivní stálosti podložek jsou tyto materiály v podstatě
bezproblémové, pokud je použitá surovina kvalitní.

Přijímací vrstvy

Přijímací vrstvy jsou klíčovou složkou celého technologického
řetězce. Moderní inkoustové materiály si ve své konstrukci nezadají
s fotografickými materiály – vždy obsahují několik funkčních vrstev,
z nichž každá plní specifickou roli. Až donedávna se úsilí výrobců
soustředilo na vylepšování kvality tisku. Požadavek na archivní stálost vzešel
teprve nedávno jako důsledek úspěchů při zvyšování kvality tisku.

Během krátké historie inkoustového tisku bylo vyzkoušeno mnoho
typů přijímacích vrstev. Časem se prosadilo několik efektivních řešení, na
základě kterých můžeme rozdělit přijímací vrstvy do několika základních typů.

Konvenční cast-coated přijímací vrstvy jsou založené na
minerálním plnivu (dnes velmi často kaolín) a organickém pojivu. V závislosti na výrobním postupu a poměru plnivo/pojivo je možné dosáhnout
lesklých, pololesklých i matných povrchů. Z hlediska archivní stálosti je
tento typ v podstatě bezrizikový, snad s výjimkou uložení
v podmínkách extrémně vysoké vzdušné vlhkosti.

Bobtnající přijímací vrstvy (swellable polymer) jsou
přijímací vrstvy určené speciálně pro tisk fotografií. Vrstva je tvořena směsí
hydrofilních polymerů s různým stupněm zesíťování. Při nanesení inkoustu dojde k lokálnímu nabobtnání a průniku inkoustu do vrstvy, po odpaření
rozpouštědla vznikne selektivně probarvený xerogel. Nevýhodou je pomalý proces
bobtnání polymeru a s tím související fixace inkoustu, výhodou je ale
výborná kvalita vytištěného obrazu. I tyto vrstvy nepředstavují problém při
dlouhodobém uložení, opět ale s podmínkou uložení v „rozumné“ vzdušné
vlhkosti.

Mikroporézní vrstvy jsou založeny na syntetických
vysoce porézních sorbentech rozptýlených ve vhodném organickém pojivu. Tyto syntetické sorbenty mají obrovský měrný povrch a tedy velký objem pórů,
takže při nanesení inkoustu dojde k velmi rychlému průniku inkoustu do
vrstvy a k jeho fixaci v pórech. Výtisky jsou navíc prakticky
okamžitě „suché“ v tom smyslu, že přijímací vrstva nelepí. Rozpouštědlo se však
z pórů může odpařovat delší dobu (několik hodin) a během této doby může
výtisk mírně změnit barvu. Tento typ přijímací vrstvy je dnes velmi populární a
postupně vytlačuje předchozí typy z trhu. Extrémně vysoká porozita však
působí četné problémy při dlouhodobém uložení. Tyto problémy budou podrobněji
diskutovány v následujících odstavcích věnujících se jednotlivým vlivům
prostředí.

Inkousty a barvonosné složky

Inkousty založené na barvivech, tzv. dye-based inkousty,
používají jako barvonosnou složku výhradně rozpustná barviva. Výsledný inkoust je tedy zcela homogenní směsí –
pravým analytickým roztokem. Barviva se však vyznačují omezenou světlostálostí,
na světle se rozkládají.

Inkousty založené na pigmentech, tzv. pigment-based inkousty, používají jako barvonosnou složky výhradně
nerozpustné pigmenty. Mikroskopické částečky nerozpustného pigmentu jsou
rozptýleny v rozpouštědle a stabilizovány proti sedimentaci a koagulaci.
Výsledný inkoust je tedy mikroheterogenní směsí. Pigmenty se však z principu
věci vyznačují vysokou světlostálostí, která je předurčuje pro archivní tisky.

Rozsah
tohoto příspěvku neumožňuje věnovat se detailněji chemickýcm principům
degradace barviv a/nebo pigmentů. Navíc škála barvonosných složek
v inkoustech je široká, používají se barviva a pigmenty nejrůznějších typů
s nejrůznějším chemickým složením. Základní příčinu rozdílu mezi
světlostálostí barviv a pigmentů je ale možno popsat z fyzikálního
hlediska: v případě tenké vrstvy barviva je teoreticky každá molekula
přístupná interakci s dopadajícím zářením.  Naopak u pigmentových částic
je interakci s dopadajícím zářením přístupná pouze povrchová „slupka“
pigmentové částice. Pokud dojde k degradaci „slupky“, obnaží se sice
vnitřní část pigmentové částice, ale barevnost je do značné míry zachována.

Vliv vnějšího prostředí na archivní stálost inkoustových
tisků

V následujících odstavcích se pokusíme dát do souvislosti
chování jednotlivých technologických složek inkoustového výtisku zmiňované
v předchozích odstavcích a vlivy vnějšího prostředí, které působí na
inkoustové výtisky.

Vliv světla

Světlo má zcela zásadní vliv na archivní stálost inkoustového
tisku. Barviva a pigmenty tvořící obraz světlo selektivně absorbují a tím mění
spektrální složení odraženého světla. Absorbovaná energie však způsobí excitaci
molekul barviv a pigmentů a excitované molekuly se musí této přebytečné energie
zbavit, což činí nejčastěji vyzářením tepla. Excitované molekuly jsou však
z principu nestabilní a mohou se zapojit do chemické reakce dříve, než
dojde k jejich deexcitaci. Světlo samozřejmě působí na ostatní složky
potištěného média, takže ve výsledku můžeme pozorovat komplexní barevné změny
způsobené různými dílčími procesy:

• blednutí, tj. zvyšování jasu a snížení sytosti barev způsobené
  světelným rozkladem barvonosných složek
• žloutnutí podložky způsobené fotooxidací ligninu
• degradaci podložky způsobenou případnou fotokatalytickou
  aktivitou některé přítomné komponenty (často oxid titaničitý)
• zdánlivé žloutnutí způsobené „vyhořením“ OBA
• skutečné zežloutnutí způsobené produkty degradace OBA

Zásadní vliv na rychlost výše uvedených procesů má samozřejmě
vliv intenzita světla a zejména jeho spektrální složení.  Zvláště zhoubný je
vliv UV záření, které je energeticky bohatší než viditelné světlo, a proto má i
ničivější účinky. Právě různý podíl UV složky v dopadajícím záření má za
následek zásadní rozdíly v světlostálosti např. zarámovaných výtisků a
výtisků vystavených přímému slunečnímu svitu.

K posuzování světlostálosti bylo vypracováno několik
standardních postupů využívající „zrychlené stárnutí“ k predikci
dlouhodobého chování výtisků. Tyto postupy se liší zejména použitým světelným
zdrojem a použitím skla či UV filtru položeného na testovaný výtisk. Všechny
tyto proměnné mají zásadní vliv na spektrální složení dopadajícího světla a tím
pádem i na světlostálost. Navíc se ukázalo, že zásadní vliv má i vzdálenost
krycího skla od testovaného výtisku (tím se mění podmínky vzdušného proudění a
koncentrace ozónu, což také významně přispívá k pozorované světlostálosti.

Vliv tepla

Bohužel, ani výtisky uložené ve tmě nelze uchovat beze změny
nekonečně dlouho. I při uložení v archivech v podmínkách „dark storage“,
tj. v temnu a suchu, lze u všech typů archivních materiálů po čase
pozorovat změny v sytosti, vyvážení barev a barevné změny podložky. Konkrétní fyzikálně-chemickou příčinu těchto změn je velmi těžké specifikovat,
jde v podstatě o spontánní rozklad přítomných chemických látek. Rychlost
rozkladu je silně závislá na teplotě, proto se pro posuzování používá série
testů, při nichž se vzorky uchovávají při různých zvýšených teplotách a sledují
se výsledné barevné změny. Ze zjištěných závislostí lze extrapolovat a
odhadnout tak trvanlivost výtisků při libovolné teplotě.

Doposud nashromážděná data naznačují, že inkoustové výtisky
jsou obecně trvanlivější při podmínkách dark storage, než klasické
fotografické materiály. To je způsobeno zejména přítomností nezreagovaných
barvotvorných složek ve fotografických materiálech, které snadno podléhají celé
řadě dedradačních reakcí a způsobují barevné závoje. Inkjetové materiály
přirozeně tímto problémem netrpí.

Vliv vlhkosti

Vysoká vzdušná vlhkost ohrožuje všechny archiválie, ať už byly
pořízeny  jakoukoli reprodukční technikou. Odhlédneme-li od těchto společných
rizik zejména biologického původu, jsou tu ale další rizika specifická pro
inkoustové materiály. Zvláště inkoustová média s přijímací vrstvou typu swellable
polymer jsou při zvýšené vzdušné vlhkosti ohrožena mechanickým poškozením.
Většina hydrofilních polymerů je sice při běžných skladovacích teplotách
hluboko pod teplotou skelného přechodu, ale voda nasorbovaná do vrstvy funguje
jako změkčovadlo a proto způsobí výrazný pokles teploty skelného přechodu
polymerů tvořících přijímací vrstvu. Při vysokých vzdušných vlhkostech se tedy
vrstva může dostat i při normálních skladovacích teplotách do viskoelastického
stavu a dojde k výrazným změnám mechanických vlastností. Pak dojde velmi
snadno k různým mechanickým poškozením jako je např. slepování, změna
povrchové topologie a s tím související změna lesku či dokonce zapouštění
barviv.

Dalším problémem, který se může projevit u všech typů
přijímacích vrstev, je zvýšená difůze barvonosné složky inkoustu
v důsledku zvýšené vlhkosti. Pokud je výtisk dlouhodobě uložený při
vlhosti vyšší než cca. 70 %, dochází k výrazné sorpci vodních par do
přijímací vrstvy. Nasorbovaná voda zvyšuje pohyblivost  molekul barviv a ty
potom v důsledku koncentračních gradientů migrují do nepotištěných oblastí.
Tato migrace má za následek jednak snížení hranové ostrosti čárových prvků
v obraze, ale také může vést ke chromatografické separaci a následným
barevným konturám. Tyto jsou způsobeny různou pohyblivostí různých barviv –
pokud je například modrá čára vytvořená přetiskem azurového a purpurového
barviva a je-li purpurové barvivo pohyblivější, můžeme následně pozorovat vznik
purpurových kontur. Pigmentové inkousty jsou proti těmto jevům podstatně
odolnější, protože velké pigmentové částice jsou řádově méně pohyblivé než
jednotlivé molekuly barviv.

Vliv ovzduší

Ovzduší, ve kterém jsou výtisky archivovány, může mít zásadní
vliv na archivní stálost všech technologických složek inkoustového výtisku.
Pokud jde o podložky, tak RC-papír i polyester je vůči atmosférickým vlivům
v podstatě inertní. Naopak papír je schopen účinně pohlcovat polutanty ze
vzduchu (zejména kyselinotvorné oxidy síry a dusíku) a může tak docházet
k jeho postupnému okyselování a degradaci kyselou hydrolýzou. Proto je
důležité používat papíry s dostatečnou alkalickou rezervou.

Zcela jiné mechanismy se ale uplatňují v přijímacích
vrstvách. Vrstvy cast-coated se vyznačují obecně nízkou porozitou, a
proto nejsou náchylné ke kontaminaci vzdušnými polutanty. Ještě lépe jsou na
tom přijímací vrstvy typu swellable polymer, které jsou z principu
neporézní a proto velmi odolné. Zcela jiná je ale situace u vrstev
mikroporézních. Již první pokusy s těmito vrstvami ukázaly, že výtisky
provedené stejnou inkoustovou sadou na média cast-coated nebo swellable jsou
pronikavě trvanlivější než výtisky provedené na mikroporézní média. Záhy se
ukázalo, že mikroporézní výtisky blednou nejenom na světle, ale i při uložení
v temnu!

Příčinou tohoto chování je sorpce ozónu a pro tento jev se
vžil termín gas fading. Obrovský aktivní povrch syntetických
sorbentů je schopen účinně zachytávat molekuly ozónu i ve velmi malých koncentracích.
Sorbovaný ozón si ale zachovává svou vysokou reaktivitu a napadá přítomné
molekuly barviva či částice pigmentu. Barviva jsou potom velmi rychle
oxidována, částice pigmentu jsou odolnější, ale ani ony nejsou vůči oxidativním
atakům ozónu odolné.

Specifika posuzování archivní stálosti inkoustových tisků

Výše popsané vlastnosti materiálů použitých pro inkoustový
tisk a jejich interakce s prostředím názorně ukazují, jak je celý proces
stárnutí komplexní. Doposud se pro vyhodnocování archivní stálosti inkoustových
tisků vycházelo z normovaných testů používaných pro barevné fotografické
materiály. Toto východisko mělo své opodstatnění, protože kvalitní inkoustové
tisky dnes představují velmi častý výstup digitálního fotografického
reprodukčního řetězce. Inkoustový tisk zvolna převzal část úkolů, které doposud
plnily tzv. mokré fotografické procesy, a proto se zdálo být logické, že inkoustový
tisk bude testován stejnými metodami. Záhy se ale ukázaly četné problémy, takže
dnes se intenzívně hledá nový standard, podle kterého by mohlo být prováděno
testování inkoustových tisků.

Prvním z vážných problémů, který se vyskytl velmi záhy,
byl problém s denzitometrickým měřením. Všechny standardizované
testovací procedury využívají denzitometrická měření podle statusu M nebo A.
Použité filtry byly navrženy tak, aby jejich spektrální propustnost odpovídala
absorpčním maximům barviv používaných ve fotografických materiálech. Spektrální
vlastnosti barviv v těchto klasických fotografických materiálech jsou i u
materiálů různých výrobců velmi podobné, takže měření neutrálních šedých
kontrolních políček na různých materiálech dávají stejné hodnoty optických
hustot (D_R = D_G = D_B). Naproti tomu
v případě inkoustového tisku se používá široká škála barviv a pigmentů
nejrůznějších chemických typů, jejich absorpční maxima mohou být více či méně
posunutá v porovnání s maximy barviv použitých v klasických
materiálech. Pokud budeme denzitometrem měřit vizuálně neutrálně šedé kontrolní
políčko vytištěné inkoustem, snadno naměříme různé hodnoty v RGB
kanálech, přestože políčko je vizuálně neutrálně šedé!!!. Tyto odchylky
v měření jsou způsobené právě velmi úzkou transmisní charakteristikou
denzitometrických filtrů, takže snadno se může stát, že se absorpční maximum
inkoustu mine s transmisním maximem denzitometrického filtru. Řešení
tohoto problému je nasnadě – přechod od denzitometrických měření  k měřením
kolorimetrickým.

Další problém, který je třeba do nového standardu zahrnout, je
vzájemný vliv jednotlivých barviv nebo pigmentů na sebe navzájem.
V klasických fotografických materiálech jsou nedifundující barviva uložena
v želatinovém xerogelu a oddělená separačními mezivrstvami, takže je téměř
vyloučeno, aby jednotlivá barviva popř. jejich degradační produkty spolu
reagovaly. Proto je zcela dostatečné, když se stárnutí těchto klasických
fotografických materiálů sleduje pomocí změn optické hustoty primárních barev
CMY. U inkoustového tisku je ale situace mnohem složitější. Při tisku se na
substrátu promíchají kapičky často několika inkoustů tvořící inkoustovou sadu.
Při následné degradaci mohou potom degradační produkty jednoho barviva
katalyzovat degradaci druhého barviva. Můžeme tak pozorovat zdánlivě paradoxní
situaci, že např. žluté barvivo samo o sobě je stabilní, ale zelené odstíny
intenzivně blednou a modrají – to je způsobeno katalytickým blednutím žlutého
barviva v přítomnosti azurového. Toto chování lze podchytit pouze na
směsných kontrolních políčkách, proto návrhy na nové testovací standardy
počítají s podstatně rozšířenými testovacími obrazci.

Další problém přináší interpretace výsledků testů
zrychleného blednutí a přepočty těchto výsledků na životnost výtisků při
normálních podmínkách. Při provádění zrychlených testů blednutí se používají vysoce
intenzivní světelné zdroje, které svítí na testované výtisky relativně krátkou
dobu. Při reálném vystavení naopak působí nízké intenzity osvětlení po velmi
dlouhou dobu. Přestože expoziční dávka (součin intenzity a času: W/m²
. s = J/m²) je v obou případech stejná, míra blednutí stejné
rozhodně není. Právě porovnáním reálných dlouhodobých testů se zrychlenými se
ukázalo,  že zrychlené testy trpí zásadním problémem – selháním reciprocity
(reciprocity failure). To znamená, že zkrácené testy s použitím
vysoce intenzivních světelných zdrojů (často až 80 klux) předpovídají podstatně
delší životnost, než jakou získáme s použitím delšího testu a nižší
intenzity.

Závěr

Inkoustový tisk za krátkou dobu své existence zaujal významné
místo mezi reprodukčními technikami. Zcela výjimečná je jeho pozice
v digitálním fotografickém řetězci, kde má ambice i potenciál částečně
nahradit klasické mokré fotografické procesy. Bohužel se ukazuje, že inkoustová
tisková technologie je z hlediska archivní stálosti velmi problematická.

Předložený přehled si klade za cíl upozornit na některé
důležité aspekty, které je třeba brát v úvahu při posuzování archivní
stálosti inkoustových tisků. Zejména chceme varovat před neuváženým
spoléháním na výsledky zrychlených testů stárnutí, kterými někteří výrobci
podporují prodej svých výrobků. Vždy je třeba velmi pečlivě uvážit, za jakých
podmínek byly testy prováděny a co vlastně bylo testováno. V reálném světě se
vždy uplatňuje kombinace všech faktorů (světlo, teplo, vlhkost, atmosféra,
katalýza), a většina současných testů sleduje vždy jeden nebo nejvýše dva
vlivy. Pozornost je samozřejmě také třeba věnovat i konstrukci testovacích obrazců
a způsobům jejich měření.

Bude jistě velmi zajímavé sledovat, k jakým závěrům
dospějí odborné komise pracujících na nových testovacích standardech vyvíjených
specificky pro inkoustový tisk.