Zkuste to v podzemí!

Lákají vás temné chodby bludiště, všudypřítomné bahno a voda kapající ze stropu nebo temno, kterým se světlo baterky prokousává jen stěží? Pak asi budete muset jinam – můj dnešní tip představí chodby poměrně prostorné, suché, osvětlené a relativně čisté. Půjdeme se totiž podívat do pražských kolektorů.

Shodou okolností jsem byl pozván na prohlídku pražských kolektorů, kterou pro zástupce médií uspořádaly 21.1.2009 firmy Kolektory Praha a.s. a Česká plynárenská unie.

Akce sama začala přibližně hodinovým představením obou firem a zevrubným popisem funkce i technické realizace kolektorů. Kupodivu tato přednáška vůbec nebyla nudná (alespoň pro technicky zaměřené posluchače) a mnohé “historky z natáčení” atmosféru čísel a technických údajů velmi dobře odlehčovaly.

Po tomto faktografickém úvodu následovala prohlídka velína celého systému. Když to shrnu: najdete tam projekční systém s online mapou celého podzemí a stavem jednotlivých čidel, počítače, počítače, počítače… a několik málo dispečerů.

Poté konečně nastala chvíle, na kterou všichni zúčastnění těšili – následovala totiž vlastní prohlídka podzemí a krátká projížďka důlní “mašinkou”.

Výtahem nás spustili o 30 metrů níže. Ocitli jsme se v malém nádraží, ve výchozí stanici všech podzemních tras, odkud vedou koleje důlní dráhy do jednotlivých kolektorů. To “nádraží” berte, prosím, s mírnou rezervou – tři nebo čtyři koleje, jedna točna a pár výhybek, takže opravdu nic velkého (i když je pravděpodobné, že jsme neviděli všchno a jeho prosotry jsou rozsáhlejší). Pro nás ale bylo důležité, že “jsme tu” a že zde už něco uvidíme (a napíšeme, natočíme, nafotíme – jak jsem psal úvodem, toto byla výhradně novinářská akce).

Když jsme se vydali do tunelu (byl jsem v poslední skupině, která šla dobrovolně skrze tunely pěšky, jako jediní jsme tam totiž neměli žádnou reportérku na jehlových podpatcích :-), dalo by se to shrnout parafrází dialogu z jednoho známého cimrmanovského filmu: “Roury, roury, roury… A prosím vás, chtěl jsem se zeptat, co že je to támhle? Roury.” Pocit, že chodíme hluboko pod zemí a někde nad námi proudí davy turistů a leží nějaké ty tuny horniny, byl skutečně zvláštní. Tunely jsou v té přístupné části sice velice prostorné (průměr zhruba šest metrů, ty nejmenší mají něco přes dva metry, ale ty jsme “naživo” neviděli) a dobře osvětlené, ale asi to nebude pro návštěvníka s klaustrofobií to pravé.

Pro člověka, kterému nic neříká industriální prostředí, je to asi jen ztráta času a romantických iluzí o pražském podzemí. Pro někoho trochu techničtěji orientovaného mají i ty roury, trubky, kabely, kabelové rošty, kohouty, ventily a koleje svoje kouzlo, zvláště když si uvědomí, kudy právě jde, a když se například dozví, že kdyby se vydal po tomto žebříku nahoru, po dalších třiceti metrech (a dvou infarktech) směrem vzhůru vyleze u proluky Myslbek, protože se, ačkoli to tak zespodu příliš nevypadá, právě nachází pod historickou Prahou. Některé trasy dokonce přímo těmi nejstaršími částmi probíhají a dají se tu najít i technologické prostupy do jednotlivých domů, u jiných tras je ale možná orientace jen podle nápisů na kabelech.

Viděli jsme sice jen málo z toho, co zřejmě viděno být mohlo (ovšem organizátory v tomhle naprosto chápu, jde o bezpečnost jak podzemního díla a technologických vedení, tak návštěvníků), ale jako pozvánka to vůbec nebylo špatné. Jaká pozvánka, když tohle byla novinářská akce? Cože, já vám to ještě neřekl?

No tak to musím hned napravit: Provozovatel pořádá turistické prohlídky na několika různých trasách (my jsme viděli zhruba dvě třetiny té nejkratší), kde lze vidět a navštívit i to historické centrum a z “tunelu” vystoupat na povrch třeba v Celetné. Cena je kolem 300 Kč na osobu – má to ale háček, podle slov ředitele Kolektorů Praha a. s., pana Otakara Čapka, je momentálně vyprodáno na dva měsíce předem, a to ještě nezačala hlavní turistická sezóna…

No a protože jsme na fotoserveru – co s sebou a jak se připravit?

Základem je dobrá obuv a oblečení, které se nebudete bát ušpinit (přilbu vám půjčí – nesundavejte ji, bez ní to bolí, kabelové rošty občas trčí do prostoru nečekaným směrem). Kolektory jsou především technologickými prostorami a ačkoli jsem zažil průmyslové provozy opravdu daleko méně čisté, jíst z podlahy se tu nedá.
Pokud si při focení kleknete, na kolenou to bude dost vidět. Oblečení nemusí být teplé, v kolektorech se teplota pohybuje od 16 do 21 stupňů, já měl na sobě jen lehkou bundu a triko a bylo to až až.

Co se týká fototechniky – vystačil jsem s objektivy o světelnosti f/4 (Tokina 12-24/4, Canon 24-104/4L IS)
na Canonu 40D při nastavených citlivostech v rozmezí ISO 800-1600. Hodně často jsem používal externí blesk na dosvěcování –

bez něj to někdy nejde, protože ne každý zajímavý kout je dobře osvětlený. Stativ vám nebude k ničemu – turistické skupiny jsou šestnáctičlenné a nejspíš nebude časově možné stativ stavět, protože program a trasa je pevně daná (ale dost možná, kdyby se našlo 16 fotografů, kteří by vyrazili společně, že by se
s tím dalo něco dělat – lidé v Kolektorech mi připadali velmi vstřícní), navíc cestou v “mašince” budete mít problém s místem, protože prostoru “v kupé” opravdu není na rozdávání.

Pak už potřebujete jen hodně místa na kartě, spoustu trpělivosti (přece jenom je to tunel, takže kdo chce mít fotku prázdné “roury”, musí být vpředu a v tu chvíli překáží ostatním v záběru) a asi i něco málo štěstí.

Takže hodně štěstí a vzhůru dolů!