Ačkoliv Josef Sudek dokázal, že úžasné fotografie se dají pořídit, aniž byste opustili byt, x-pozice se tentokrát naopak rozhodla, že by nebylo špatné podívat se někam ven. A tak jsme vyrazili fotografovat chladnokrevné koně do Orlických hor.
Do x-pozice jsem vstoupil s vědomím toho, že je třeba být aktivní a hledat pro sebe i ostatní zajímavé fotografické příležitosti. A protože máme už pěknou řádku let v Pěčíně, malé obci v předhůří Orlických hor, přátele Svobodovy, kteří se věnují chovu slezských noriků a práci s koňmi v lese, logicky mě napadlo uspořádat zde fotografický víkend na poměrně netradiční téma.
Samozřejmě se nabízí otázka, proč se vlastně věnovat právě chladnokrevným koním, respektive jejich fotografování. Pro celou řadu lidí jsou dnes jen reliktem dob minulých, bez vyhlídek a budoucnosti. Neprobouzejí romantické představy o přátelství člověka a koně nebo projížďkách v zapadajícím slunci, nespojujeme si je s drsnou poetikou divokého západu ani s okázalostí dostihového sportu. Pokud k tomu přičteme fakt, že chov chladnokrevných koní a snahy o jejich uplatnění se dnes potýkají s problémy technického i politického charakteru, mohli bychom jej rovnou pasovat na ideální námět pro zpracování, neboť některé fotografické žánry si přímo libují v outsiderech a ztroskotancích. To ale nebyl záměr, se kterým bych tuto akci plánoval – především jsem doufal, že si z ní kolegové “expozičníci” odnesou zajímavé podněty k přemýšlení a také že poznají chladnokrevníka jako nesmírně zajímavého tvora, který stále ještě má – a doufejme, že i v budoucnu bude mít – svůj smysl existence.
Za jeden víkend není samozřejmě možné proniknout do zcela jiného světa kočích, koní a problémů, které jsou obvykle (nejen) městskému člověku astronomicky vzdálené, ale přesto jsme se o to pokusili jak přes hledáček fotoaparátů, tak při povídání se Svobodovými, kteří se “chlaďasům” a práci s nimi v lese věnují již řadu let. Teprve při tom člověk začne alespoň trochu tušit, co vlastně přibližování dřeva obnáší: že je to těžká dřina i pro člověka, že asi není vůbec snadné vychovat z hravého hříběte klidného a vyrovnaného parťáka do práce, kterého je třeba si vážit a chovat se k němu zodpovědně (což si bohužel neuvědomují ani všichni majitelé koní), a že musí být neskutečně ubíjející, pokud snahy o pozvednutí chovu nebo zlepšení podmínek pro kočí narážejí už roky na takřka nezdolatelnou zeď nezájmu.
Naštěstí jsme si odnesli i jiné, pozitivnější dojmy. Myslím, že každý musel ocenit souhru kočího a koně, neuvěřitelnou preciznost a šikovnost zvířete vážícího až 700 kg, které se těžkým terénem pohybuje se zřejmou elegancí, a za zmínku jistě také stojí ekologický aspekt tohoto staletími prověřeného způsobu přibližování dřeva. Přestože velkou devizou chladnokrevných koní je a měla by i v budoucnu zůstat síla v tahu, pro niž byli vyšlechtěni, mohli jsme se přesvědčit, že k jejich kladům patří i neméně důležité charakterové vlastnosti jako rozvaha, vyrovnanost a chuť se učit. Ty je posouvají například do role ideálních pomocníků při hipoterapii a když vezmeme v potaz i jejich využitelnost pod sedlo, opomíjený outsider se najednou mění ve všestranného společníka člověka.
Víkend se tedy nesl hlavně ve znamení poznávání koní, ale našli jsme si čas i na jiné věci. Sobotní večer poskytl prostor pro promítání ještě čerstvých snímků z dopoledního fotografování i některých starších sérií, jako byla třeba Jakubova Paříž. Pochopitelně také došlo na povídání o všem možném, počínaje zajímavým projektem vyhlídkových srubů a konče knihami Josefa Sudka Okno mého ateliéru a Ludvíka a Alexandra Baranových Obraz jako dialog s časem, přičemž zejména druhá jmenovaná se ukázala být vděčným tématem vášnivých debat. V neděli program pokračoval návštěvou lesoparku Včelný s malebným Ivanským jezerem nedaleko Rychnova nad Kněžnou a protože je třeba občas myslet i na věci ryze materiální, celou akci jsme zakončili výtečným obědem v rychnovském hotelu Havel.
Věřím tedy, že po stránce rozšiřování obzorů proběhl víkend velmi úspěšně a že jsme si z něj všichni odvezli náměty na zamyšlení. Jestli podobně dobře dopadlo i naše fotografické snažení už necháváme na laskavém čtenáři. Snímky z akce si můžete prohlédnout v galeriích jednotlivých účastníků, které jsou odkazované v levém sloupci.
Fotografie: Michal Krause a Hana Pacovská