Inspirativní návraty do historie

V Praze se sešly dvě výstavy půlstoletí starých fotografií. Dokumentarista Jan Lukas sice vloni ve svých jedenadevadesáti letech zemřel, ale veřejnosti se poprvé představuje jeho Italský deník. Výstava Evy Fukové byla uspořádána k autorčiným osmdesátým narozeninám. Její fotografie z 50. a 60. let minulého století jsou stále živé a inspirativní. Lukas i Fuková žili od 60. let v New Yorku.

Jan Lukas: Italský deník

Jan Lukas: 24. srpen 1965 (předvečer Janiných narozenin, San Sabba). © Jan Lukas

Když fotografovi Janu Lukasovi (1915-2006) vyšel v roce 1995 jeho Pražský deník 1938-1965, bylo jeho největším přáním dožít se nového tisíciletí. S humorem sobě vlastním tehdy prohlásil: „Je zřejmě dobré žít déle, člověk se dočká věcí nečekaných.” A skutečně, jeden z nejvýznamnějších českých reportérů, činný již od 30. let minulého století, nejenže prožil bohatý a pestrý život, ale také se po letech strávených v cizině dočkal uznání ve své vlasti, vyjádřeném nejen výstavami, ale především znamenitou monografií z roku 2003.

Lukasův Italský deník 1965-1966 navazuje na jeho výše zmíněný Pražský deník. Zachycuje deset měsíců strávených v utečeneckých táborech v Itálii, kam se Lukasovi dostali přes tehdejší Jugoslávii. I když mají oba deníky společné rysy, vyzněním se přece jen liší. Zatímco Pražský deník je emotivní zprávou o osudu malého středoevropského národa, který se stal zájmovou oblastí dvou totalitních velmocí, Italský deník je velmi intimním svědectvím o osudu člověka, který se rozhodne k dobrodružné cestě do svobodného světa. Čtyři desítky vystavených fotografií působí velmi civilně. Na rozdíl od Pražského deníku, kde je ve zkratce zachycen bezprostřední pohyb dějin, se v Italském deníku navenek nic zvláštního neděje. Jak poznamenává kurátor výstavy Josef Moucha, Italský deník nejvíce připomíná Abecedu duševního prázdna Zdeňka Tmeje. Především nuda, nicnedělání, čekání, ale i prosté radosti a strasti se objevují ve čtyřech desítkách vystavených fotografií.

Jan Lukas: Rekonvalescence Heleny po slepáku s Bobíkem a maminkou, prosinec 1965, Capua. © Jan Lukas

Italské fotografie Jana Lukase zatím nikdy vystaveny nebyly. Nedostaly se ani do jeho monografie. Když totiž Lukasovi v roce 1966 přistáli v New Yorku, Lukas sice všechny filmy vyvolal, ale k jejich zvětšování se již nedostal. Když dostal k dispozici temnou komoru, začal zvětšovat své starší fotografie, s nimiž, jak doufal, se mu podaří prorazit v časopisech nebo nakladatelstvích. K fotografiím z Itálie se již nikdy nevrátil. Výběru fotografií se proto ujala jeho dcera Helena, fotografka, která má italskou epizodu dosud v živé paměti.

I když Italský deník Jana Lukase nemá sílu jeho jiných prací, přece jen přibližuje Lukasův životaběh a dokresluje jeho osobnost. Z tohoto hlediska jde o výstavu objevnou a překvapivou. Škoda, že se již pravděpodobně nedočkáme dalšího lukasovského překvapení, protože asi dvě stě tisíc jeho starých negativů, zhotovených ještě v Čechách, je s velkou pravděpodobností nadobro ztracených.

Eva Fuková: Setkání absurdity s realitou

Výstava fotografií Evy Fukové je sice nazvaná Fotografie z 60. let, ale paradoxně tu téměř žádné fotografie z této dekády nenajdeme. Naprostá většina vystavených exponátů pochází už z 50. let, z doby, kdy Fuková se svým manželem výtvarníkem Vladimírem Fukou patřila do okruhu kolem spisovatele a výtvarníka Jiřího Koláře. Patřil sem také malíř Kamil Lhoták, spisovatel Emanuel Frynta (mimochodem autor textu první monografie Evy Fukové z roku 1963) a další, třeba i prozaik Bohumil Hrabal.

Eva Fuková: Čas se zastavil, 1957. © Eva Fuková

Padesátá léta se ve zpětném pohledu ukazují jako šťastné období Evy Fukové. V roce sice 1950 ukončila studia Akademie výtvarných umění v ateliéru profesora Rady, ale namísto aby vzala do ruky štětec, učaroval jí fotoaparát. Zjednodušeně by se dalo řící, že jej od roku 1952 už nikdy z ruky nepustila. Ještě nedávno, těsně před svou osmdesátkou, se hlásila k aktivnímu fotografování. Toto tvrzení na současné výstavě dokládá nejlépe fotografie Bramborová rodina, datovaná do roku 2004.

Vraťme se však do 50. let. V jejich první půli Eva Fuková hledá svůj fotografický výraz a styl. Její fotografie nejprve inklinují k impresivnímu zachycování prchavých nálad a dojmů: tuto ranou fázi na výstavě zastupují dojímavé fotografie Podzimní listí z roku 1953 nebo Zrcadlení z roku následujícího. Pro výtvarně školenou dámu pohybující se v kroužku literátů a výtvarníků by však vytváření náladových fotografií bylo přece jen málo. Fuková byla v té době jistě dobře obeznámená s východisky poetismu i surrealismu, takže se měla o co opřít. Inspiraci začala hledat ve svých snech a zcela soustředěně se začala odklánět od impresívních nálad k vyhledávání absurdních situací, nonsensu a černému humoru. Když v roce 1954 vytvořila nekonvenční portrét Jiřího Koláře, bylo jasné, kam bude její tvorba směrovat dál: ke kolážím, multiplikacím a laboratorně přetvářeným obrazům. V roce 1957 vznikla její fotografie-ikona, nazvaná Čas se zastavil. Ta vychází – pokud jej přímo neparafrázuje – z jednoho z oblíbených surrealistických motivů. Její Vlajky z roku 1959 pak předznamenávají její pozdější příklon k pop-artu. To, co tu vzniklo vlastně náhodou a realistickou metodou přímého fotografování, později s oblibou zpracovávala multiplikací v temné komoře nebo pomocí nůžek a lepidla.

Eva Fuková: Černá socha, 1953. © Eva Fuková

Eva Fuková žije od roku 1967 v New Yorku. Naposledy se v Čechách představila v září 2001 výstavou cyklu pozapomenutých fotografií New York 64. Na této předchozí výstavě, otevřené 6. září 2001, se objevila i zlověstná fotografie Stíny nad městem, na níž se nad New Yorkem objevují stíny bombardérů. To snad ani nemohla být náhoda, ale spíš další setkání absurdity s realitou.

Na výstavě Evy Fukové Fotografie z 60. let byste sice exponáty z tohoto desetiletí spočítali na prstech jedné ruky, ale to je zcela podružné. Nejdůležitějším tvůrčím obdobím Evy Fukové jsou jednoznačně 50. léta: tehdy měla totiž třicetiletá fotografka tolik invence, že vytvořila fotografie, které se navždy zapsaly do dějin české fotografické tvorby.

P.S.: Postarší dámy z Třeboňského dámského klubu, s nimiž jsem náhodou výstavou prošel, projevovaly při prohlídce fotografií mimořádné nadšení. Poté jsem v návštěvní knize objevil zápis: „Úžasné, vrací se nám vzpomínky, neboť jsme tuto dobu prožily“. Jistě, z určitého úhlu se fotografie Evy Fukové dají vnímat i jako vzpomínky na minulou dobu. Ale rozhodně se tím nevyčerpávají: jsou to svébytná umělecká díla, u nichž na dataci nezáleží.