Jedním z českých nakladatelství, které se soustředěně věnují fotografii, je pražský Torst. Jeho edice čtvercových knížek právě dospěla k pětadvacátému titulu, věnovanému fotografiím Iren Stehli.
 |
| Obálka knihy Iren Stehli (Torst, 2006) |
Iren Stehli (1953) patří ke generaci autorů, kteří v druhé polovině 70. let minulého století vzešli z líhně FAMU. Mezi její spolužáky na tehdy relativně svobodné škole patřili například Ivan Lutterer, Dušan Šimánek nebo Jan Poláček. Iren Stehli, narozená ve Švýcarsku české matce, překvapila již při přijímacím řízení na FAMU. Tehdy, ve svých dvaceti letech, předložila komisi část svého cyklu Postavičky, Levoča, 1973, který zachytil způsobem „tváří v tvář“ cikánské děti a lidi na okraji společnosti. Postavičky zaujaly svou nefalšovanou přímočarostí, prostotou a zvídavostí. I když Iren Stehli svůj styl dále prohloubila a záběr rozšířila i na další témata, zájem o obyčejného člověka jí zůstal i v budoucích letech.
 |
| Iren Stehli: z cyklu Dům v Žerotínově ulici, 1976-1979. © Iren Stehli. |
Knížka nazvaná prostě Iren Stehli zachycuje všechny důležité autorčiny cykly od Postaviček z roku 1973 až po Dobová zátiší, cyklus, který byl ukončen v roce 2002. Dobová zátiší jsou dobrým příkladem druhého proudu v tvorbě Iren Stehli, zaměřeného na tichou opuštěnost a melancholii míst, která běžný člověk míjí bez povšimnutí. Iren Stehli má osobité vidění, dané mimo jiné i její švýcarskou mentalitou. Fotografka, která do Čech přišla z vyspělé západní země, a celý další život prožívala střídavě na obou stranách dřívější opony, se náhle dostala do „jiného“ světa. Český svět počátku 70. let byl pro ni tak neobvyklý, že na něj zareagovala mimořádnou tvůrčí aktivitou. Možná to znáte: zatímco ve vlastním prostředí schopnost vidění často okorává, když se dostanete do země, kde je „všechno jinak“, najednou se před vámi objeví množství fotogenického „materiálu“. Iren Stehli česká skutečnost 70. let překvapila, protože byla tak trochu absurdní, nepochopitelná, přitažlivá i odpudivá zároveň. I když ve svých cyklech Obchody a výlohy v Praze (1976-1989), Pražské zdi a ulice (1976-1990) a zmíněných Dobových zátiších (1975-2002) dokázala příznačně zachytit ducha a atmosféru doby v neutěšených, často absurdních vnějších znacích, jádrem její tvorby jsou přece jen lidé.
To, co Iren Stehli v Čechách zaujalo nejvíc, byl obyčejný člověk, který ji přitahoval a dojímal již při prvních návštěvách Východního bloku v roce 1973. Pro Iren Stehli se poté stal ústředním životním tématem. K úspěchu jejích nejlepších cyklů na toto téma přispěl i její dar se k obyčejnému člověku přiblížit a získat jeho důvěru: proto jsou její fotografie tak samozřejmé a bezprostřední.
 |
| Iren Stehli: z cyklu Libuna, 1974-2001. © Iren Stehli. |
Iren Stehli na svých projektech pracovala dlouhá léta. Nešlo jí o jednotlivé fotografie, ale o ucelené svědectví o údělu člověka v toku času. (O něco podobného, ovšem v dynamičtějším filmovém podání, se zdárně pokusila Helena Třeštíková ve svých Manželských etudách.) Jakýmsi prubířským kamenem tohoto přístupu byly první tři cykly Iren Stehli, Statek u České Lípy (1975), Taneční (1974-1977) a Rybárna na Václavském náměstí (1976-1977). Plnou silou pak zapůsobily její cykly Krejčí Sláma (1976-1981), Dům v Žerotínově ulici (1976-1979) a Libuna (1974-2001), která vyšla knižně i v zahraničí. Poslední zmíněné cykly působivě zachycují individuální osud obyčejného člověka, ale zároveň v sobě mají pořádnou dávku nadčasovosti. Iren Stehli se v nich dopracovala od zachycování formanovsky tragikomických postaviček na okraji společnosti k zobrazení opravdového života.
Knížka Iren Stehli vyšla jako pětadvacátý svazek edici Fototorst. Předmluvou jí opatřila historička fotografie Anna Fárová, krátkou esej přidal švýcarský kurátor Martin Heller.
