Nejlepší žák Josefa Sudka

Jiří Toman (1924–1972) patří k nejméně doceněným českým fotografům 2. poloviny 20. století. Od Josefa Sudka se sice naučil fotografovat panoramatickou kamerou, ale brzy se vydal svou cestou. Současná pražská výstava ho představuje jako originálního umělce s mimořádně pozitivním postojem k životu.

„S panem Sudkem chodím fotografovat od roku 1945. Absolvoval jsem dobrou čtvrtinu cyklu Praha panoramatická, “ řekl Jiří Toman v rozhovoru pro Československou fotografii v roce 1966. Zpočátku Sudkovi nosil stativ, později mu opravoval a vylepšoval fotografickou techniku a ještě později – když už je pojilo hluboké přátelství – se mu stal zasvěceným průvodcem a inspirátorem. Jisté je, že v něm Sudek probudil vášeň pro panoramatický formát. Toman však nebyl založením tradicionalista a romantik, jak by se podle některých jeho zasněných panoramat mohlo zdát. Fotografie pro něj byla v první řadě hrou, takže není divu, že dělal neobvyklé věci. Velmi brzy třeba začal stařičkým Kodakem fotografovat neobvyklá panoramata „na výšku“. Od podobných her a zkoušek byl již jen krůček k hravým novoročenkám, na nichž zachytil své akce a instalace v krajině. Tomanovy fotografie her a drobných objektů byly v užším kroužku zasvěcenců ceněny již v 60. letech; tehdy byl dokonce svými obdivovateli považován za průkopníka konceptualismu v české fotografii.

I když se Jiří Toman v průběhu své nedlouhé životní cesty věnoval i dalším uměleckým aktivitám, například kresbě, knižní ilustraci nebo animovanému filmu, jeho hlavním a přirozeným výrazovým prostředkem byla fotografie. Přestože byly vybrané fotografie Jiřího Tomana veřejnosti představeny již několikrát, na celkový obraz o umělci to zatím nestačí. Dosavadní výstavy včetně té současné představily jen fragmenty Tomanova díla. Proč? Toman totiž nacházel radost především ve vlastním fotografování a velké ambice vystavovat nebo fotografie publikovat neměl. Proto existuje jen velmi málo jeho vlastních (tzv. autorských) zvětšenin. Když Toman v roce 1972 po operaci mozkového nádoru v Hradci Králové zemřel, zůstalo po něm jen málo fotografií, zato však velké množství negativů. Z řady z nich zatím ještě nevznikly pozitivy, takže možná skrývají nejedno překvapení. Tomanovu odkazu se nyní soustředěně věnuje Východočeská galerie v Pardubicích, která také vlastní většinu jeho negativů. Před dvěma lety proto mohla veřejnosti představit pětašedesát Tomanových panoramatických fotografií, které překvapily svou přirozenou krásou.

Jiří Toman je prototypem regionálního umělce, který dalece přesáhl hranice svého rodného kraje, ale přesto mu zůstal věrný. Pardubice byly Tomanovou celoživotní láskou a hlavním objektem jeho fotografického snažení. Tak jako Sudek vytvářel svou Prahu panoramatickou, i Tomanovi dlouho ležela v hlavě fotografická publikace o Pardubicích. Proto od poloviny 50. let soustředěně fotografoval své rodné město a jeho okolí. Jeho panoramatické fotografie vznikaly snad nejproslulejším aparátem, který se v dějinách české fotografie objevil. Přístrojem Kodak Panoram 6×18 nějaký čas fotografoval i Josef Sudek, poté dlouho Jiří Toman a po jeho smrti známí fotografové Jan Svoboda, Jiří Poláček a Ivan Lutterer. (Podrobnější informaci o tomto proslulém „předpotopním“ Kodaku z přelomu 19. a 20. století jsme přinesli v souvislosti s předloňskou výstavou panoramatických fotografií Ivana Lutterera v Galerii Langhans).

Jak již bylo naznačeno výše, Toman se ze Sudkova vlivu brzy vymanil. Již v 50. letech se v jeho fotografiích projevil Tomanův osobitý smysl pro humor, hru a experiment. Toman si velmi brzy našel svůj přirozený, civilní výraz a začal vytvářet osobité a přitom zcela samozřejmé obrazy všedního dne. Jeho panoramata v sobě mají stejně tak dokumentární hodnotu jako nadčasovou platnost. Z řady z nich přímo čiší radost ze života a – i když to z ní jako klišé – láska k obyčejnému člověku. Toman se nevysmívá, neironizuje ani nekritizuje: bere lidi takové, jací jsou. Pokud fotografuje Pardubice, programově se vyhýbá malebným záběrům ze starého města nebo okolí zámku. Naopak, má rád věci nové a technicky zajímavé. Je fotografem všedního dne, který pro dobrý záběr neváhá lézt po střechách domů a lešení novostaveb. Je též vášnivým cyklistou: ne náhodou se na jeho nejznámější fotografii dívka opírá o jízdní kolo, zatímco její partner skáče po hlavě do Labe. Tato čtvercová fotografie z roku 1960 sice na současné výstavě zastoupena není, ale přímo zosobňuje tomanovský svět radosti a pohody, který působí až neskutečně. Jízdní kolo jako symbol volnosti v pohybu se objevuje na mnoha Tomanových fotografiích. Později jej nahrazují (nebo spíše doplňují) motocykly a auta, z jejichž vnitřku Toman velmi rád fotografoval.

Současná pražská výstava představuje Jiřího Tomana ve třech vzájemně souvisejících liniích. Začíná několika ukázkami z jeho Her a přání z 60. let, které s postupem let přece jen trochu vyčichly, pokračuje řadou panoramat známých již z předchozí pardubické výstavy a končí necelou desítkou velmi pozoruhodných čtvercových fotografií vytvářených rolleiflexem. Tyto originální fotografie, nepojmenované a nedatované jako všechny ostatní Tomanovy snímky, by rozhodně neměly v „převaze“ líbivějších panoramat uniknout pozornosti. Kdoví, třeba právě větší soubor Tomanových čtvercových, kompozičně vytříbených a invencí nabitých snímků bude tím, co nás v budoucnu ještě překvapí.