Jak jsem vyhrál zájezd s Milkou do Alp a nenafotil ani snímek

O tom, jaká banalita může zhatit nadějný fotografický výlet.

Jeden páteční večer jsem se cestou z práce zastavil v jenom hyper-super, abych pořídil týdenní nákup. V oddělení cukrovinek, laskomin a pamlsků se můj zrak zatrhnul na reklamním letáčku známé čokolády. Hlásal, že pokud zakoupím tři tabulky a odpovím nejpřesněji na soutěžní otázku, mohu vyhrát týdenní ubytování pro čtyři v rakouských Alpách.

Výlet do hor, to je něco pro mne. Kromě toho, že po nich rád šlapu, tam také fotím nejradši. Struktura skal je jako dělaná pro černobílé fotky, zatímco kontrast jejich šedi se zeleným údolím vynikne na barvě. No a čokoládě také občas holduji, tak proč si nepořídit čtvrtletní zásobu dopředu. Vložil jsem tedy tři tabulky do košíku, no a protože jsem měl tipnout, kolik tabulek bude potřeba na sloupec vysoký jako Grossglockner, pokusil jsem se přeměřit, kolik tabulek potřebuji na šířku papíru A4 (210mm). Samozřejmě jsem předpokládal, že jiní budou měřit sloupce metrové i vyšší, takže moje chyba bude nejméně pětkrát větší.

Doma jsem pohledem do encyklopedií, atlasů a map zjistil výšku Grossglockneru, podělil, vyplnil kupón, při příští návštěvě hodil do schránky a obratem na to zapomněl.

V sobotu dopoledne zvoní telefon: „Dobrý den, tady je Tereza X. ze společnosti Y, to je pan Cihelka?“
Úúúú, kdo to zase otravuje v sobotu? „Ano, to jsem já.“
„A máte chvilku čas?“
A jéje, zase nějaká verbež telemarketingově průzkumnická. Jednou jsem se uvolil k průzkumu ohledně pneumatik, protože mi to přišlo zajímavé, jenže když jsem při poslední asi dvacáté otázce té slečně sdělil, že máme Felicii, pravila jéje, na tuhle kategorii už máme respondentů dost. Naposledy mi zadrnčel nějaký průzkumník ohledně hudby s tím, že hledá muže ve věku 18-35 let a trochu jsem ho naboural radostným zvoláním, že to už nejsem. Ale co, investuji minutu a buďto se pobavím, nebo to ukončím.
„Ale jó, mám.“
„Vy jste se zúčastnil soutěže s čokoládou Milka a Váš tip byl nejpřesnější v síti hyper-super. Blahopřeji, vyhrál jste týdenní pobyt v hotelu pro čtyři v rakouských Alpách. Můžete zítra přijít na slavnostní vyhlášení cen?“

Žádná verbež, posel dobrých zpráv! Jedeme do Alp! Honem vyndat ze skříně mapy a průvodce, z archivu výstřižky a nabídky ubytování no a na internetu skouknout tenhleten esterajchský verbuňk. Kam to střihnem – přímo ke Grossglockneru, nebo do lienzerských Dolomit, o kterých jsme už přemýšleli, či snad dát přednost doporučené skupině Totes Gebirge, Zillertaleru, Nízkým Taurám, Kitzbuhelu (nečetl jsem detailně, bylo to do Korutan)? Brát velký formát? Komplet ne, na první rozhlédnutí jen kompakt. Ale v malém komplet širočinu, dlouhý postačí zoom, čtyři Provie, dvě Velvie, čtyři Delty, na kytky pět Superií, k tomu benzín, jídlo, kapesné, … Tak to zase odnese prasátko a další objektiv bude holt až příští rok.

V neděli jsem se neoblékl svátečně, ale turisticky, přibral malou fotovýbavu v pistolovém pouzdru, do ledvinky vložil ty tři čokolády a vyrazil do Prahy na Letnou. Tereza X. s ostatními výherci už čekala na smluveném místě, takže jsme se mohli pustit do těch pár formalit, které mě dělili od hromady nových úžasných fotografií.

„Mohu vidět občanku?“
„Klidně.“
„A teď ještě účet od čokolád.“
„Tady je.“
„Jedna Milka, druhá, … Ale nevidím tady tu třetí.“
„Musí být tři, vždyť ty čokolády ještě mám.“
„Takže znovu – první, druhá, … opravdu tu třetí nevidím. Zkuste to sám.“
Projel jsem účet shora dolu, byly tam dvě čokolády za 21,90. Ta částka tam byla ještě jednou, ale jednalo se o závin. „Hmm, taky ji nikde nevidím“.
„Tak já to zkusím ještě jednou … Ne, opravdu tam není.“

Už po druhé kontrole mi ovšem bylo jasné, že další hledání je jen marná snaha. Třetí tabulka tam prostě nebyla.
„Tak to je poněkud kuriózní situace. Zavolám zástupce společnosti, co se s tím dá dělat.“

Pokud teď čekáte nějaký zvrat, tak nečekejte. Happy-end se nekonal. Pravidla jasně požadovala, že na přihlášením dokladu musí být tři čokolády. Takže jsem ten zájezd nevyhrál. Zástupkyně Milky mi alespoň věnovala cenu útěchy, tašku plnou čokolád, a vstupenku do stanu Alpský svět zázraků, což byl sám o sobě zajímavý podnik, jen kdyby tam šel člověk v lepší náladě.

Jak se dokázala čokoláda vyhnout pokladně, to už dnes nezjistíme. Snad závistivý/á pokladní při pohledu na můj chytrostí zářící obličej poznal/a superinteligenta, který má výhru už v kapse. Nebo si na konci nevalně placené čtyřiadvacetihodinovky nevšiml/a, že pokladna nepípla. Možná zasáhla Nebeská čokoládová komise s tím, že soutěž Milky nemůže vyhrát člověk, který otevřeně velebí švýcarskou čokoládu Cailler. Každopádně jsem měl týden na to, abych si účet zkontroloval, jenže mě nenapadlo, že kromě kontroly, zda na něm není něco navíc či s chybnou cenou, je potřeba také hlídat, jestli tam něco nechybí.

Poučení z této příhody vidí každý jiné. Většina lidí se omezila na banální konstatování, že je nutno účet příště zkontrolovat. Pár doporučovalo koupit příště radši čtyři čokolády. Němečtí kolegové jen nevěřícně kroutili hlavou, že tohle se u nich stát nemůže, protože je tam zakázáno vázat soutěže na nákup zboží.

Pro mne je závěr jednoduchý – rakouské Alpy nejsou (prozatím) pro mne a obsah prasátka by se měl věnovat původnímu záměru. Proto se vám příště ohlásím z italských Dolomit se svým novým starým 20mm Nikkorem.

Pár slov závěrem

Nejdříve bych se rád omluvil skutečnému výherci, že jsem ho připravil o slavnostní vyhlášení – neměl jsem to v úmyslu.
Řetězci hyper-super vzkazuji, že jsem dotyčnou čokoládu sežral jako bolestné.
A to nejpodivuhodnější – v týdnu, ve kterém bychom na 99% jeli, byl náš syn nemocný. Pokud by byl časový průběh stejný, vraceli bychom se nejspíše druhý den ráno zase stovky kilometrů zpátky domů.