Loňský rok byl pro fotografku Petru Skoupilovou rokem bilancování – upozornila na sebe nejen pražskou výstavou, ale také knížkou Ženy, která je výběrem jejích nejlepších fotografií z let 1976-2002.
|
Petra Skoupilová (1944) se v roce 1963 vyučila fotografkou, poté pracovala v různých zaměstnáních. Od roku 1968 pracovala v hudebním vydavatelství Supraphon. Velký vliv na ni mělo setkání a následné přátelství s fotografem Tarasem Kučšynským. Zpočátku se věnovala především fotografování portrétů, později přibyla móda. Na počátku 80. let našla své hlavní téma: ženu a ženský svět. Začala fotografovat něžné akty, nejprve samostatné postavy, později dvojice a trojice dívek. Postupem let vznikly její hlavní cykly – Rodinná dopoledne, Vodní tanec, Cestující ve vlaku, Matky a dcery, Tajuplný pokoj. I když například poslední ze zmíněných cyklů Tajuplný pokoj nepostrádá jistou dráždivost, převážná většina aktů Petry Skoupilové se obrací spíše do nitra fotografovaných žen. Teoretička fotografie Anna Fárová o fotografiích Petry Skoupilové výstižně říká: „Hovoří se tu o ženě, jak by o ní nehovořil muž. Je to jinak: něžnost, nikoli agresivita…“ Ženy Petry Skoupilové mají nejen krásná těla, ale na rozdíl od manekýn, které často připomínají voskové figuríny, jsou to opravdu živá stvoření.
V roce 1984 Petra Skoupilová odešla ze zaměstnání a stala se fotografkou „na volné noze“. I když sama nedělá velké rozdíly mezi zakázkovou a „volnou“ tvorbou, přece jen jsme měli pocit, že její nejlepší fotografie vznikly bez praktického účelu, jako velmi osobní výraz vlastní seberealizace. Okolnosti vzniku aktů Petry Skoupilové nás zajímaly natolik, že jsme se rozhodli se na ně zeptat přímo autorky.
Paní Skoupilová, ve své nedávno vydané knížce Ženy píšete, že jste sice vyučená fotografka, ale až v roce 1970 jste začala fotografovat s opravdovým nadšením…
|
| Petra Skoupilová: Obdiv,1986 © Petra Skoupilová. |
Jeden známý mne vzal na chalupu k Tarasu Kuščynskému, kterého jsem jako většina fotografů té doby obdivovala. Když můj počáteční ostych opadl, začali jsme se vídat častěji a tím pádem i víc debatovat o fotografii. Několik jeho myšlenek pro mě mělo zásadní význam. Třeba tato: „K dobré fotografii toho není mnoho zapotřebí – chce to jen cítit a ctít světlo!“ Nebo jeho „A nezapomeň, že k tělu patří i hlava!“ bylo pro mě velmi důležité, protože jsem nechtěla fotograficky opěvovat jen různé části nahého ženského těla, což bylo v té době velmi módní.
Taras Kučšynskyj vstupoval do ženského světa s citem a porozuměním. Erotika jeho aktů je víceméně skrytá. To máte společné. Ovšem Kuščynskyj většinou fotografoval jednoduchým aparátem, bez blesku a bez vybaveného ateliéru. Řekl bych, že v tomto ohledu jste se vydala přece jen jinudy…
Můj ateliér, kterému se začalo říkat „fotosklípek“, měl rozměr zhruba 2,4 x 4 m.Tím byla dána těsná blízkost mne a fotografované osoby. Dále se tam ještě vešel malý divadelní reflektor a jedna lampa s pětistovkou žárovkou. Za pracovní prostor jsem se styděla, a proto jsem se všemocnými kouzly snažila vytvořit dojem ateliéru. Fotografovala jsem s aparátem Asahi Pentax SP – buď se základním objektivem nebo se stopětatřicítkou. Blesky Broncolor Impact jsem si pořídila až v roce 1985 a pracuji s nimi dodnes.
Ovšem vaše fotografie nevznikaly jen ve „fotosklípku“. Jedna série vašich aktů vznikla ve vlaku. Vlak fotografiím dodává nostalgický nádech loučení nebo míjení, některé působí snově. Jak cyklus Cestující ve vlaku vlastně vznikal?
|
| Petra Skoupilová: Intimní konverzace, 1982. © Petra Skoupilová. |
Byla jsem členem uznávaného klubu Asahi Pentax. Jeho členové se občas domluvili na společném fotografickém tématu – jednou se tímto tématem stala „doprava“. A tak jsem si furiantsky řekla, že těm chlapům z klubu ukážu, jak se doprava fotí. Nejprve jsem požádala výtvarnici Jiřinu Floriánovou, aby přinesla nějaké šaty. Potom jsem zavolala třem kamarádkám a sehnala různé rekvizity „typické“ pro cestu vlakem, třeba koupací čepice nebo klobouky. Cestou jsem natrhala „zavazadla“ – větve s listy – a takto jsme dorazily na Dejvické nádraží. Za výpravčím jsem šla se všemi třemi usměvavými děvčaty s tím, že potřebujeme nafotografovat nějakou módu. Ukázal na vlak, který měl asi za čtyři hodiny odjet do Kladna. Poděkovaly jsme mu a šly fotografovat mou „vizi“ jízdy vlakem. Ten den byla mezi námi úžasně tvořivá atmosféra, holky byly fantasticky vnímavé a velmi rychle pochopily, co po nich chci.
Od roku 1984 jste tzv. volnou fotografkou. Jinými slovy – nechala jste zaměstnání a začala se živit fotografií. Jak se žilo fotografovi na „volné noze” v 80. letech ve srovnání s pozdější dobou? A třeba s dneškem?
|
| Petra Skoupilová: Ochranná křídla, 2002. © Petra Skoupilová. |
Velmi jsem toužila po tom, abych se mohla fotografováním živit. Nestačil mi pocit, že tak trochu „dělám umění“. Chtěla jsem být za svou práci finančně ohodnocena a také jsem v této profesi chtěla něco dokázat. V 70. a 80. letech se fotografovi na volné noze žilo těžko, a sice z jednoho jediného důvodu. Pokud jste nebyl členem Českého fondu výtvarných umělců, neměl jste šanci dělat nějaké zakázky. A komise, která nové členy přijímala, se bála o své lukrativní zakázky, a tak se nejednou schovávala za politiku. Děly se neuvěřitelné věci. Například aby fotograf vůbec mohl předkládat komisi své práce, musel používat minimálně rozměr 6×6 nebo 6×7. I dobrý fotograf tedy mohl být kvůli svému technickému vybavení dopředu diskvalifikován. A tak se mi až v roce 1985 – ve stejném roce jako Janu Saudkovi – podařilo dostat do ČFVÚ. Tak jsem se oficiálně stala fotografem na „volné noze“. Ale jinak se podstata fotografování na „volné noze“ moc nezměnila. Fotografova práce je pořád závislá na jeho píli, štěstí, touze něco dokázat, na nápadech, ale také na známostech, schopnosti se prosadit a orientovat se v aktuálním dění. A také na jeho schopnosti komunikace s klientem. Atˇsi nikdo nenamlouvá, že v cizině si fotograf může dělat, co chce. To může opravdu jen amatér.
V podstatě každý amatérský fotograf ve skrytu duše touží po tom, aby se mu koníček stal také profesí. Když se mu to potom povede, často začne uvažovat jen o zakázkách a volná tvorba jde stranou. Ztratí tak vlastně svobodu…
Myslím si, že je normální, když se profesionál zabývá jen zakázkou. Zjistila jsem, že náš často užívaný výraz „volná tvorba“ se jen těžko překládá do jiného jazyka. V minulém režimu nebylo neobvyklé, že dobrý fotograf pracoval třeba v patologickém ústavu a po večerech chodil po klubech fotografovat jazz. Pokud někdo dobře fotografuje jazz dnes, má možnost hledat v této oblasti zakázky a fotografováním jazzu se třeba i živit. Může bez problémů jezdit třeba po evropských hudebních klubech a fotografovat. Jinak profesionál versus amatér, to je starý spor. Tolik obdivovaný Helmut Newton nikdy nefotografoval něco „jen pro sebe“, pro něj se kšeft vždy rovnal dobře zaplacené a pak publikované nebo vystavené práci.
Nedávno jsem byl na výstavě jednoho českého fotografa, který dělá, co může, aby byl „moderní“ a současný. Jednou své modelky máchá v bahně, jindy je svazuje provazy, ale je za tím cítit hlavně snaha za každou cenu zaujmout. Máte nějaký recept, jak do fotografie dostat cit, emoce a jemnější odstíny nálad?
|
| Petra Skoupilová: Jedna je stydlivá, 2002 © Petra Skoupilová. |
Mým krédem je, že fotografovaná osoba není jen nástrojem pro fotografovu práci, ale je také spoluautorem vytvářeného díla. Fotografování těla je o vzájemné důvěře, kdy žena dává k dispozici i svou duši, své já, svou představu i touhu. Fotograf by měl být ohleduplný a dát čas vcítit se do role, pocitu, situace, kterou po modelce požaduje. Nechci se příliš dotknout kolegů mužů, ale někteří na toto zcela zapomínají – anebo to je právě ten rozdíl mezi fotografem a fotografkou, na který jsem tak často dotazována?
Mám určitou slabost pro vaše portréty a akty fotografované přes sklo. Někdo by však mohl namítnout, že něco podobného dělal už ve 30. letech minulého století Alexandr Hackenschmied. Je to jen náhoda, nebo Vás Hackenschmied opravdu nějak ovlivnil?
|
| Petra Skoupilová: Kráska z Paříže, 2002 © Petra Skoupilová. |
Sklo a zrcadlo jsou předměty, které každá žena důvěrně zná. Ráno na sebe hledí v zrcadle, pak běží do práce a dívá se na svůj odraz ve výkladní skříni. Pak se na sebe mnohokrát za den dívá do zrcadla. A jednou je zrcadlo přítel, na kterého se usměje, jindy je to nepřítel, který ukazuje únavu a vrásky. Pak se na ně žena mračí a odhazuje ho. A to je to, co mě vždy zajímalo a zajímá – ten okamžik sebestřednosti. Že Alexandr Hackenschmied fotografoval přes sklo, jsem zjistila až na výstavě Fotografové 20. století.
Inspiroval mě spíš francouzský fotograf Guy Bourdin nebo Sarah Moon.
Jedna z Vašich nejlepších fotografií – Vzpomínka na Vermeera – zachycuje sedící dívku, která má obličej zalitý slunečním svitem natolik, že se v něm ztrácí kresba. Digitální fotografové tomu říkají „vypálená místa“ a jsou na ně upozorněni na displeji svého fotoaparátu. Možná by takovouto fotografii raději hned vymazali. Ale Vy také spíš řemeslo ctíte, než abyste je záměrně porušovala…
Jsem moc ráda, že se Vám tato fotografie líbí. Bylo to úžasné fotografování, báječná souhra a já jsem v tu chvíli nechala světlo dělat, co chce, protože jsem cítila, že výraz, náboj a vjem bude natolik silný, že mi vše ostatní přišlo v tu chvíli nepodstatné. Dokonalost digitální fotografie, možnost dodatečných úprav a dosažení úžasné barevnosti mě na krátkou chvíli ohromí, ale při druhém nebo třetím pohledu mi to připadá spíše rušivé.
V 80. letech jste fotografovala především v ateliéru a používala rekvizity jako zrcadla nebo papírové role, potom jste v cyklu Tajuplný pokoj dala přednost přirozenému prostředí. Svou působivou sérií s trojicí dívek jste se v roce 2002 vrátila do strohého, nezabydleného interiéru. Budou ženy i nadále vaším ústředním tématem nebo chystáte něco jiného?
I když přemýšlím, odpověď na tuto otázku neznám. Zamýšlím se nad věcmi kolem fotografie a někdy mi připadá, že jsou opěvovány fotografie, na kterých nic není,
ale jejich autoři je „umějí prodat“. Když si začnu zoufat, že nevím jak dál, řeknu si, že Josef Sudek udělal své nejzajímavější fotografie až po šedesátce. Snad to nezní příliš namyšleně, ale jsem přesvědčena, že k životu patří i naivní představa, že to nejlepší teprve přijde.
Paní Skoupilová, děkuji Vám za rozhovor.
