Je RAW pro vás?

O tom, jak RAW vypadá, k čemu je dobrý, jaké jsou výhody a nevýhody snímání do RAW a jaké jsou možnosti při jeho zpracování.

Každý trochu náročnější uživatel digitálního fotoaparátu se dříve či později někde dočte nebo doslechne, že by neměl fotit do JPEGu, ale do RAW (někdo čte RAW foneticky jako rav a podle toho pak i RAW skloňuje – RAW, bez RAWu atd., já dávám přednost nesklonnému ró, přejatému z angličtiny). Na druhé straně ale člověk narazí i na hlasy, že otravovat se s focením do RAW je zbytečné, že obrázky pak zabírají zbytečně moc místa a že je to jen práce navíc. Jak to tedy doopravdy je? Fotit do RAW či nefotit? Podobně jako na mnohé jiné otázky ani tady univerzální jednoznačná odpověď neexistuje. Každý si musí odpovědět sám za sebe, podle svých vlastních podmínek a individuálních nároků a preferencí. Pojďme se dnes podívat na to, jak RAW vypadá, co práce s ním obnáší a jaké má jeho použití výhody a nevýhody, abyste se mohli sami kvalifikovaně rozhodnout, zda focení do RAW pro vás je či není, a také abyste věděli, co vás čeká, pokud dojdete k závěru, že je.

1. Co je to RAW?

Ačkoli se často hovoří o formátu RAW, tak se vůbec o žádný konkrétní formát nejedná. Navíc by se RAW vlastně správně ani nemělo psát velkými písmeny, jak je tomu zvykem, protože na rozdíl od názvů jako třeba JPEG (Joint Photographers Expert Group) či TIFF (Tagged Image File Format) se tu nejedná o iniciálovou zkratku, ale jednoduše prostě přímo o anglické slovo raw, které v češtině znamená syrový, nezpracovaný. V souvislosti s digitálními fotoaparáty se pod pojmem RAW obecně míní jakýkoli soubor obsahující surová data obdržená ze snímače digitálního fotoaparátu, než dojde k jejich softwarovému zpracování ve fotoaparátu nebo dodatečně na počítači, jehož výsledkem je normálně vypadající finální obrázek. Tato data mohou mít různý charakter a mohou být zaznamenaná různými způsoby. V současné době neexistuje žádný jednotný, všeobecně akceptovaný standard – jednotliví výrobci používají k zaznamenání surových dat každý svůj vlastní soukromý formát, případně dokonce i různé verze u různých modelů fotoaparátů. Každý z RAW formátů má svoji vlastní příponu v názvu souborů, podle které je lze identifikovat. Canon označuje svoje RAW soubory příponami CRW a CR2, Nikon NEF, Olympus ORF, Minolta MRW, Pentax PEF atd.

Firma Adobe před nedávnem navrhla otevřený standard Digital Negative (DNG). Výrobci digitálů se ale zatím nijak nehrnou k tomu, aby ho přijali a začali používat. Namísto toho se všichni nadále drží svých vlastních formátů a navíc ani veřejně nepublikují jejich popisy. Udržet si monopol na zpracování RAW dat ze svých fotoaparátů se jim ale ovšem stejně nedaří – programů od jiných firem i individuálních autorů, které s RAW soubory pocházejícími ze všech možných fotoaparátů umí zacházet, neustále přibývá. Značné množství jich za svoji existenci vděčí například Davu Coffinovi, který se již řadu let vytrvale zabývá reverse-engineeringem RAW formátů jednotlivých výrobců a produkuje základní RAW konvertor dcraw, umožňující konverzi RAW souborů z příkazové řádky, a svůj kód napsaný v jazyce C veřejně šíří (http://www.cybercom.net/~dcoffin/dcraw). I velké firmy jsou ale vesměs nucené se uchylovat k reverse-engineeringu – úmluvy s výrobci fotoaparátů jsou řídkou výjimkou. Skupina OpenRAW se snaží výrobce přimět, aby specifikace svých minulých, stávajících i budoucích RAW formátů alespoň veřejně publikovali a dovolili ostatním tyto formáty volně používat, ale zatím bezúspěšně.

To, že digitální snímání barevného obrazu není úplně jednoduchou záležitostí, a že výrobci fotoaparátů používají různé technologie a algoritmy, jejichž detaily tutlají, způsobuje, že mnohá tvrzení o RAW, se kterými se můžete běžně setkat, tak docela úplně do puntíku pro každý z RAW formátů neplatí. Například není tak úplně pravda to, že RAW soubory vždy obsahují data, která nejsou vůbec nijak upravovaná. V některých případech data procházejí jistým předběžným zpracováním, jako je třeba odstranění šumu nebo dokonce i doostření. Stejně tak neplatí bez výjimky ani to, že RAW data jsou vždy buď zcela nekomprimovaná, nebo komprimovaná bezztrátově (komprimovaný NEF je například údajně kvantizovaný do nižšího počtu úrovní, viz např. zde). V diskusních fórech a jinde na webu najdete řadu senzačních zpráv a více i méně fakty podložených spekulací na toto téma. Skutečnost je ale taková, že jsou to většinou nakonec stejně informace spíš zajímavé než pro praxi užitečné. Pro běžného uživatele zpravidla příliš mnoho praktického významu nemají. Pokud jsou nějaké úpravy před výstupem do RAW na data aplikované, tak si můžete být jisti, že jsou vesměs velmi umírněné, smysluplné a obecně žádoucí. Honba za absolutní kontrolou nad zpracováním dat, strach z jakýchkoli ztrát detailů a vyžadování totální neposkvrněností RAW dat jakýmikoli úpravami u některých uživatelů digitálů ovšem hraničí s posedlostí, takže každá zpráva o tom, že RAW data pocházející z toho či onoho modelu jsou upravovaná nebo komprimovaná ztrátově, vždy vyvolá bouřlivé reakce.

RAW bývá často přirovnáván k negativu. Toto přirovnání v mnohém opravdu sedí. Podobně jako negativ RAW není konečným produktem, ale jen polotovarem. Sám o sobě není „koukatelný“ – k tomu, aby se vytvořil konečný obraz, je zapotřebí dalšího zpracování. Existence takového polotovaru činí celý proces flexibilnějším. Umožňuje neprovádět všechna rozhodnutí ovlivňující podobu výsledné fotografie už při expozici, ale namísto toho odložit mnohá z nich až na později a s obrazem si dodatečně pohrát, případně i vytvořit různé verze apod. V detailech se samozřejmě to, jakým způsobem lze výsledný obraz ovlivnit u RAW a klasického negativu liší, jelikož digitální snímač a film pracují na odlišných principech, nicméně to, že je možné třeba alespoň do jisté míry dodatečně korigovat expozici a zachránit detaily ve světlech či stínech a ovlivnit tonalitu a barvy výsledné fotografie, mají společné. Zásadní rozdíl je ale v tom, že zatímco v případě klasické fotografie diapozitiv nebo papírovou fotografii už prakticky nelze nijak dál upravovat, u výsledného digitálního snímku lze vzhled úpravami ještě dost radikálně změnit. Nicméně RAW umožňuje některé věci, které u JPEGu již nejsou možné, a úpravy jsou měně destruktivní, takže rozsah úprav, které lze bez viditelné újmy na kvalitě provést, je větší. Více si o tom povíme za chvíli.

Obecně vzato, RAW data, aby z nich vznikl normální obraz, vyžadují následující druhy zpracování:

• Demosaicing. Lidské vidění je trichromatické a pro zachycení barvy v digitální podobě jsou nezbytné (alespoň) tři barevné kanály. Tj. pro každý pixel (obrazový bod) je zapotřebí mít (nejméně) tři číselné hodnoty. S výjimkou revolučního senzoru Foveon, který začala v praxi používat Sigma, ovšem stávající senzory vyprodukují z každé své buňky pouze jednu jedinou hodnotu. Často se proto dočtete, že RAW je na rozdíl od konečného obrazu pouze šedotónový. To ale není příliš přesné vyjádření – pokud byste RAW soubor zobrazili přímo jako černobílý obrázek, tak stejně nedostanete normálně vypadající obraz. V RAW souborech totiž každý ze sousedních bodů nese informaci o jiné ze tří (či více) základních barev, které je potřeba smíchat. Před každou z buněk čipu je zařazen barevný filtr, který má na svědomí to, že buňka zachycuje pouze světlo té které barvy. Filtry tvoří pravidelnou barevnou mozaiku, a proto tento typ senzoru bývá nazýván mozaikový. Nejčastěji se u digitálních fotoaparátů používá systém RGB (červená, zelená a modrá) a tzv. Bayerovo uspořádání (viz článek Jsou výrobci digitálních fotoaparátů podvodníci?). Existují ale také třeba i systémy se čtyřmi různými barvami (např. u digitálů Sony). Takováto mozaika ale, ať už je jakéhokoli typu, ovšem nepředstavuje pro naše oči normální obraz (a to, jak už bylo řečeno, ani když se všechny hodnoty zobrazí jako tóny šedé). Aby se z mozaiky dostal normální barevný obraz, je potřeba v každém bodě hodnoty pro ostatní barevné kanály dointerpolovat, neboli dopočítat z hodnot v těch okolních bodech, kde je informace pro tuto barvu dostupná.

• Vyvážení bílé. Při výrobě fotografií z klasickou cestou z barevného negativu či diapozitivu se sice používají barevné filtrace, které dovolují ovlivnit barevný tón výsledné fotografie, ale digitální snímání umožňuje mnohem dokonaleji simulovat to, jak se náš zrak automaticky přizpůsobuje barvě osvětlení. Lze úspěšně kompenzovat nejen různou barevnou teplotu denního světla za různých podmínek, ale i barvu umělého osvětlení (žluté světlo žárovky, zelené zářivky atd.) Samozřejmě lze snadno dosáhnout i různých „kreativních“ barevných efektů. Čip digitálního fotoaparátu se ale sám o sobě, podobně jako film, barvě světla přizpůsobit nedokáže. Vyvážení bílé se provádí softwarově, až při zpracování RAW dat.

• Aplikace tonálních křivek. Podobně jako u zvětšování z negativu na klasický fotografický papír, kde vzhled výsledné fotografie závisí na charakteristických křivkách použitého filmu a papíru (viz seriál o charakteristických křivkách fotografických materiálů), i při digitálním snímání je výsledná tonalita snímku ovlivněná převodními křivkami, jež jsou použity k převodu čísel reprezentujících naměřených množství světla (neboli RAW data) na výsledná čísla, reprezentující finální obraz. Především, jelikož odezva digitálního snímače je na rozdíl od lidského oka lineární, je nutné provést příslušnou gama korekci. Gama RAW, alespoň pokud je zcela neupravovaný, je 1,0, zatímco u výsledného obrazu je to typicky 2,2 nebo 1,8, v závislosti na tom, do kterého standardního barevného prostoru se provede výstup. Kromě nezbytné gama korekce je ale žádoucí i jinak dál měnit tonalitu, například regulovat kontrast apod.

• Kolorimetrická interpretace. Není červená jako červená (viz seriál o správě barev). Přestože většina digitálů používá Bayerovo uspořádání s červenými, modrými a zelenými filtry, stejně se musí vždy data v závislosti na konkrétních vlastnostech snímače u toho kterého modelu (případně i kusu) digitálu patřičně transformovat, aby konečný obraz vypadal tak, jak má vypadat, v daném standardním barevném prostoru (sRGB, Adobe RGB, Pro Photo RGB apod.)

• Vylepšení kvality obrazu. Na rozdíl od všech předchozích úprav, které jsou při konverzi RAW dat do formy normálního (koukatelného) obrazu až na výjimky nutné, tyto další úpravy jsou již nepovinné, ale obvykle jsou velmi žádoucí. Jednou z velmi často prováděných úprav je odšumování – uplatní se hlavně u snímků pořízených s nastaveným vysokým ISO nebo dlouhým časem. Dále, vzhledem k tomu, že anti-aliasing filtr na čipu, interpolace použitá při demosaicingu i většina odšumovacích algoritmů mají vyhlazující efekt, výsledný obraz by byl většinou příliš měkký bez alespoň mírného doostření. Setkáme se běžně ale i s dalšími možnými úpravami, jako třeba je potlačení barevných kontur kolem hran objektů, které má na svědomí chromatická vada objektivu a demosaicing, nebo s odstraňováním vinětace.

Jak se můžete všimnout třeba v již citovaném článku Jsou výrobci digitálních fotoaparátů podvodníci?, pro demosaicing existuje celá řada algoritmů, které jsou různě složité a poskytují různé výsledky. Podobně tomu je i u dalších úprav. Řada algoritmů navíc zahrnuje volně nastavitelné parametry, a jak už bylo řečeno, některé operace se provést musí, zatímco jiné jsou volitelné. Konverze RAW dat do podoby normálního (koukatelného) obrázku tudíž není jednoznačný proces. Je to do značné míry jen volná interpretace dat a navíc ani neexistuje nějaká jednoznačná míra pro kvalitu výsledků. Konverze RAW dat je proto tak trochu umění. Jak autoři softwaru, tak i jeho uživatel musí provést celou řadu rozhodnutí, jež jsou do značné míry subjektivní. Názory na to, co je optimální, se nezřídka liší. Různé RAW konvertory se chovají různě a různí lidé doporučují používat různá nastavení. Co je nejlepší pro vás, si musíte rozhodnout vy sami.

To, že ten či onen program podporuje RAW může znamenat různé věci. Na jedné straně to může znamenat, že program dovoluje RAW soubory konvertovat do jiných formátů se vším všudy a dovoluje plně využít všechny výhody RAW, na druhé straně to ale může znamenat také jen to, že program dokáže rozkódovat RAW soubor a vygenerovat z něj nějaký koukatelný obrázek, ale vy nemáte absolutně žádnou možnost tento proces ovlivnit – obrázek vypadá tak, jak vypadá. V tomto smyslu třeba RAW běžně podporují různé prohlížeče souborů a archivační programy. Programy, které mají sloužit primárně pro konverzi RAW, obvykle alespoň nejzákladnější volby umožňují. Nicméně mezi různými RAW konvertory existují v tomto ohledu velké rozdíly a některé z nich vám umožní nesrovnatelně větší kontrolu nad výsledkem než jiné.

2. Výhody a nevýhody použití RAW

Zůstaneme-li u srovnání RAW souboru s negativem, pak focení do JPEGu můžeme přirovnat k tomu, když negativ odnesete ke zpracování do minilabu. Použití RAW a dodatečné konverze na počítači je srovnatelné s tím, když si fotografie zvětšujete sami. Dá to více práce, ale zato můžete dosáhnout lepších výsledků (a nebo také horších, pokud budete mít špatné vybavení nebo to s ním nebudete umět). Jisté nezanedbatelné rozdíly tu ale samozřejmě existují – například necháte-li si udělat fotky v minilabu, tak vám k nim dají i negativy, zatímco fotíte-li přímo do JPEGu, tak o „negativ“ v podobě RAW automaticky přicházíte (pokud váš fotoaparát neumí ukládat JPEG+RAW). Na druhou stranu, papírovou fotku z minilabu těžko nějak výrazně upravíte, zatímco s JPEGem můžete pořád ještě dělat dost velká kouzla. Jaké tedy přesně jsou výhody a nevýhody použití RAW?

2.1 Výhody

• Maximální bitová hloubka a robustnost

  Digitální obrázky jsou diskrétní – skládají se z konečného počtu pixelů a čísla reprezentující barvy jsou kvantizovaná (pozaokrouhlovaná) na konečný počet úrovní. Každý pixel tak může nabývat pouze konečného množství barev. Například obrázky uložené v JPEGu jsou zásadně osmibitové – černobílý obrázek má k dispozici 2⁸=256 tónů šedé, barevný, který má tři barevné kanály, má 256 úrovní intenzity v každém z kanálů, což dohromady dá 256x256x256=16 777 216 různých barev. To sice stačí k tomu, aby se (při gama kolem 2,2, kdy kvantizační úrovně jsou z perceptuálního hlediska rovnoměrně rozložené) barevné přechody lidskému oku jevily spojité, ale problém je v tom, že všechny úpravy na obrázek aplikované mají tendenci počet barev v obrázku doopravdy zastoupených snižovat, takže pokud je třeba obrázek dál nějak upravovat, může být tento počet nedostatečný.

  Diskrétní povaha dat způsobuje, že barvy se při úpravách navzájem slévají a jiné barvy pak naopak zase nutně v upraveném obrázku zcela chybí a v histogramu jsou „díry“. Můžeme si to ukázat na příkladu. Představte si pro jednoduchost osmibitový černobílý obrázek, který se sestává z 256 různých tónů šedé očíslovaných od 0 do 255, kde 0 je černá, 255 bílá. Budete-li chtít obrázek ztmavit, tak je potřeba střední tóny nahradit tmavšími. Dejme tomu, že se rozhodneme tón číslo 127 nahradit tónem číslo 99. To ale znamená, že dolních 128 tónů (číslo 0 až 127) musí transformace vměstnat do rozsahu pouhých 100 tónů (0 až 99). Tím pádem se ale některá z původních 128 různých čísel nutně musí transformovat na stejné číslo, neboli některé tóny se vzájemně slijí. Na druhou stranu zbylých 128 světlejších původních tónů (číslo 128 až 255) přijde roztáhnout na rozsah celých 156 tónů (čísla 100 až 255). Některá z čísel mezi 100 a 255 tak zůstanou nutně nevyužitá a v transformovaném obrázku se vůbec nebudou vyskytovat. Mezi použitými tóny v tomto rozsahu vzniknou větší skoky.

  Jsou-li úpravy příliš velké, pak slévání barev může způsobit viditelnou ztrátu detailů a absence příliš velkého počtu barev posterizaci (viditelné kontury v barevných přechodech, které by měly být plynulé). Jediným způsobem, jak tomu lze zabránit, je použít co nejjemnější diskretizaci neboli co největší bitovou hloubku. RAW je u většiny současných digitálních fotoaparátů dvanáctibitový, u některých čtrnáctibitový. Necháte-li fotoaparát uložit snímek rovnou jako osmibitový JPEG nebo TIFF, počet úrovní v každém kanálu se zmenší ze 2¹²=4096 (nebo dokonce 2¹⁴= 16384) na 256 a výrazně tím omezíte možnost dalších úprav obrázku bez viditelné ztráty kvality. Budete-li fotit do RAW, můžete buď RAW zkonvertovat na šestnáctibitový TIFF a další úpravy dělat v šestnácti bitech, nebo alespoň řadu potřebných úprav (nastavení černého a bílého bodu, zesvětlení, ztmavení, nastavení kontrastu, úpravu barev atd.) provést při konverzi z RAW, před tím než dojde k transformaci do osmi bitů. I tak získáte kvalitnější, robustnější soubor, se zachovanými detaily a plynulejšími barevnými přechody, u kterého je navíc vznik viditelné ztráty detailů nebo posterizace při pozdějších úpravách méně pravděpodobný.

  Fotíte-li do JPEGu, pak kromě toho, že soubor je osmibitový, tak je také zatížen artefakty po ztrátové kompresi. Používáte-li nejvyšší možnou kvalitu obrazu, pak jsou tyto artefakty nepatrné – buď nejsou vůbec vidět, nebo musíte hodně hledat a srovnávat při 100% zvětšení s totožným obrázkem, který neprošel ztrátovou kompresí, abyste vůbec nějaké našli. Nicméně artefakty jsou v obrázku přítomné a potenciálně dále omezují rozsah pozdějších možných úprav obrázku. Co není vidět před úpravami, může být vidět po nich. Na rozdíl od JPEGu, RAW je obvykle nekomprimovaný nebo je komprimovaný bezztrátově, takže žádné umělé artefakty po kompresi neobsahuje.

• Možnost dodatečné korekce expozice, lepší využití expoziční pružnosti snímače

  Fotografujete-li do JPEGu, tak jste do jisté míry v podobné situaci, jako když fotografujete na diapozitivy. Výsledkem je, namísto polotovaru, který vyžaduje další zpracování, u kterého můžete pružně volit parametry ovlivňující výsledek, rovnou konečný, pozorovatelný obraz. V důsledku toho je expoziční pružnost jen minimální, protože aby výsledný obraz vypadal pro většinu scén dobře, musí obraz správně exponované průměrně kontrastní scény využít celý dostupný rozsah tónů od černé až po bílou, protože jinak je snímek šedivý a nepůsobí dobře. Je-li pak ale expozice mimo nebo je-li scéna příliš kontrastní, dostanou se jasy mimo rozsah a dojde k ořezání ve světlech nebo ve stínech a potažmo ztrátě detailů v těchto oblastech. Při focení do RAW máte možnost nejen obrázek dodatečně více zesvětlit nebo ztmavit díky větší bitové hloubce (viz předchozí bod), ale také máte možnost lépe využít dynamický rozsah snímače, jenž je poněkud větší než naznačují JPEGy produkované fotoaparátem. Můžete zachránit detaily, které snímač ještě pobral, ale k jejichž ořezání by došlo při aplikování standardních tonálních křivek při produkci JPEGu ve fotoaparátu.

  Při focení digitálem bývá nejčastěji problémem vypálení světel. Můžete mu sice obvykle i při focení do JPEGu zabránit tím, že fotografii při snímání podexponujete a pak následovně v obrazovém editoru zesvětlíte, ale tím jednak riskujete vznik viditelné posterizace a jednak také zvýrazníte na snímku šum, který se projevuje hlavně ve stínech. Snímáte-li do RAW, pak můžete nejen zesvětlení provést před zredukováním bitové hloubky, čímž získáte kvalitnější a robustnější výsledný obrázek, ale také si můžete dovolit snímek méně podexponovat. Můžete si totiž vzhledem k histogramu, který vám fotoaparát ukazuje (odpovídajícím JPEGu, jenž by byl s danými nastaveními vyprodukovaný), dovolit světla i mírně vypálit. V RAW detaily ve světlech stále ještě budou a při pozdější konverzi RAW je možné je pomocí kompenzace expozice zachovat (např. u digitálních zrcadlovek Canon bývá rezerva ve světlech kolem 1 EV). Tím, že obrázek nebude potřeba tolik zesvětlit, se vyhnete zvýraznění šumu ve stínech a navíc i získáte robustnější soubor, odolnější proti posterizaci při dalších úpravách.

  Poznámka: Už zde bylo zmíněno to, že odezva snímačů je lineární a (neupravovaný) RAW má gama 1,0. Jednoduše řečeno, dopadne-li na čip dvakrát více světla, tak dostaneme dvakrát větší číslo. V důsledku toho, protože EV škála je logaritmická s bází dvě, tak nejvyššímu jednomu EV ve světlech odpovídá celá jedna polovina kvantizačních úrovní (vzájemně různých tónů), druhému už jen čtvrtina, třetímu osmina atd. To znamená, že jednak škála tónů ve světlech je před tím, než se provede gama korekce, velmi bohatá, což poskytuje dost prostoru pro záchranu detailů ve světlech (samozřejmě za předpokladu, že přeexpozice není natolik velká, aby byl překročen rozsah snímače a detaily už nebyly ani v RAW), ale také že podexpozice snímku nejen zhoršuje šum, ale vedle toho i výrazně snižuje počet zastoupených barev, čímž se silně zvyšuje riziko posterizace, a to hlavně ve stínech. Vezmeme-li za základ průměrnou scénu o rozsahu 6 EV a budeme uvažovat 12ti bitový RAW, tak pokud se ji podaří naexponovat optimálně tak, aby byl maximálně využitý rozsah snímače ve světlech, tak ve stínech na jeden EV připadne 64 úrovní (čili barevných tónů v každém z kanálů). Při podexpozici o 1 EV už jich ale bude k dispozici jen polovina, neboli jen 32. Při focení digitálem, a to ať už do RAW nebo do JPEGu, proto platí přesně opačná poučka, než ta klasická, platná pro negativy, kde optimální je exponovat tak aby se maximálně využil užitečný rozsah filmu ve stínech a o světla se lze starat až při vyvolávání, čili jak se říká, exponovat na stíny, vyvolávat na světla. Při focení digitálem, je žádoucí naopak maximálně využít rozsah snímače ve světlech, tj. je potřeba exponovat na světla a v RAW konvertoru či obrazovém editoru pak „vyvolávat“ na stíny.

• Možnost změny vyvážení bílé

  Úprava vyvážení bílé je jednou z nejběžnějších operací, která může být u digitální fotografie později žádoucí. Automatické vyvážení bílé na fotoaparátu často nefunguje zcela dokonale (obzvlášť je-li světlo hodně barevné), předdefinovaná nastavení pro zataženou oblohu, světlo zářivky, žárovky apod. platí přesně jen pro průměrnou situaci daného typu, od níž se skutečné osvětlení často velmi výrazně liší, a uživatelské vyvážení bílé naměřené pomocí zacílení na neutrálně barevný (nejčastěji bílý) objekt nebo nastavení konkrétní barevné teploty světla nebývá vždy v dané situaci praktické. V neposlední řadě pak také není nic snazšího, než při odchodu z místnosti zapomenout přestavit vyvážení bílé ze žárovkového světla jinam a pokračovat ve focení s tímto nastavením i v přirozeném denním světle. Jak už bylo řečeno výše, čip samotný se barvě světla nijak nepřizpůsobuje a vyvážení bílé je čistě jen otázkou softwarového zpracování dat. Změna vyvážení bílé je operací, která je snadno proveditelná na RAW datech při gama 1,0, ale je poměrně obtížná a jen v limitovaném rozsahu proveditelná později v obrazovém editoru, poté co už data nějakým nastavením vyvážení bílé, gama korekcí a aplikací tonálních křivek prošla.

  Při konverzi RAW souboru na počítači máte možnost provést odlišné vyvážení bílé úplně stejně dobře, jako kdybyste ho jinak nastavili už na fotoaparátu před expozicí. Ba dokonce často ještě lépe, protože máte k dispozici kvalitní náhled a případně i bohatší rejstřík nastavení a některé nástroje, které při volbě vyvážení bílé na fotoaparátu před expozicí nemáte k dispozici (jako třeba kapátko pro volbu místa na snímku, které má mít neutrální tón). Na druhou stranu, začnete-li až s JPEGem nebo TIFFem vyprodukovaným s tím nastavením bílé, jaké jste měli na fotoaparátu při expozici, tak už jsou barevné kanály nenávratně zredukované na menší počet kvantizačních úrovní a nějakým způsobem ořezané a změnit vyvážení bílé požadovaným způsobem vůbec nemusí být možné nebo bude přinejmenším pro obrázek mnohem víc destruktivní, s mnohem větším rizikem vzniku posterizace a ztráty detailů.

• Možnost odložit konečná rozhodnutí na později a vytvářet různé verze

  Vedle toho, že s RAW můžete do jisté míry úspěšně dodatečně korigovat expozici a volně volit vyvážení bílé až dodatečně, při zpracování na počítači, tak můžete odložit na později i volbu dalších nastavení, jako saturace, kontrast, redukce šumu apod. Některé RAW konvertory také nabízí různé předdefinované styly vhodné pro různé situace (portrét, krajina, …) nebo emulující barevnou paletu různých klasických filmů (Velvia apod.) Při zpracování RAW na počítači si můžete klidně vytvořit i více verzí téhož snímku, s různými nastaveními. Jak už bylo vysvětleno výše, některé druhy úprav se dodatečně v editoru provádějí těžko a u ostatních tím, že tyto úpravy provedete při konverzi z RAW, nikoli až později, získáte kvalitnější, robustnější soubory a máte možnost bez viditelných škod aplikovat razantnější úpravy.

• Možnost využití výpočetní síly počítače a použití jiných funkcí, algoritmů a nastavení, než nabízí fotoaparát

  Jak už bylo řečeno, pro úpravy, kterými musí RAW data projít, než z nich vznikne konečný obraz, existuje celá řada různých algoritmů. Některé jsou jednodušší, některé komplikovanější, některé dávají lepší výsledky než jiné. Většinou není nic zadarmo a inteligentnější algoritmus, který dokáže odvést lepší práci, musí provést komplikovanější výpočty. Software, který provádí zpracování RAW dat ve fotoaparátu, naráží na řadu omezení – procesor má omezený výkon, zpracování musí být dostatečně rychlé, parametrů nastavovaných uživatelem a voleb pro každý z nich nemůže být mnoho atd. RAW konvertor, který běží na počítači, těmto tlakům zdaleka v takové míře vystaven není a může klidně používat složitější algoritmy, a i uživateli nabízet funkce a nastavení, jaké na fotoaparátu vůbec nejsou dostupné. Typickým příkladem je třeba to, že namísto několika málo předdefinovaných úrovní kontrastu, saturace či doostření, které můžete nastavit na fotoaparátu, máte k dispozici šoupátko, kterým můžete sílu úpravy plynule ve větším rozsahu regulovat nebo dokonce máte možnost definovat libovolnou tonální křivku. Dále také třeba můžete mít možnost výstupu do jiných barevných prostorů než jen sRGB nebo Adobe RGB, které vám nabízí fotoaparát. Řada RAW konvertorů umožňuje zvolit i prostory s větším gamutem, jako např. Pro Photo RGB, které vám dovolí věrně reprodukovat na fotografiích některé barvy, které jsou mimo gamut sRGB a Adobe RGB a o které při snímání fotoaparátem přímo do JPEGu přijdete.

• Možnost kalibrace nebo použití ICC profilů pro vlastní fotoaparát

  Většina RAW konvertorů podporuje do větší či menší míry správu barev. Lepší RAW konvertory, určené pro profesionální práci, vedle bohatší škály standardních barevných prostorů, se kterými vám dovolí pracovat, nabízejí též možnost kalibrace nebo použití individuálních barevných profilů pro váš vlastní fotoaparát.

2.2 Nevýhody

• Větší soubory

  Za výše vyjmenované výhody snímání do RAW musíte nezbytně něčím zaplatit. Jednou z hlavních daní jsou větší soubory. Přestože RAW obsahuje data před demosaicingem (čili jen jednu hodnotu pro každý pixel namísto tří), díky větší bitové hloubce RAW a vysoké efektivnosti ztrátové JPEG komprese jsou RAW soubory o poznání větší než JPEGy, které fotoaparát produkuje, a to i při nastavené nejvyšší kvalitě JPEGu. Velikost RAW souborů je u různých modelů fotoaparátů různá. Závisí jednak na rozlišení snímače a jednak na výrobci, jaký konkrétní RAW formát používá. Pokud je RAW komprimovaný, tak velikost obvykle závisí i na vlastním snímku (jak velké množství detailů obsahuje), podobně jako u JPEGu. Např. u 6 Mpix Canonu EOS 10D JPEGy v nejvyšší kvalitě mají ke 3 MB, zatímco RAW (CRW) mají kolem 6 MB, ačkoli používají poměrně efektivní bezztrátovou kompresi. U Nikonu má RAW (NEF) o stejném rozlišení v nekomprimované podobě kolem 10 MB nebo případně 4,5-6 MB, je-li komprimovaný.
  Větší soubory nezaberou pouze více místa na kartě a posléze na disku či jiných médiích, na kterých obrázky skladujete, ale také musíte počítat s tím, že při kontinuálním snímání se vám jich tolik nevejde do bufferu a jejich zapsání na kartu trvá déle.

• Větší časová náročnost

  Fotíte-li do JPEGu, máte k dispozici ihned finální obrázky, stačí je stáhnout z karty nebo případně i jen donést kartu do minilabu. Používáte-li ale RAW, musíte pak fotky nejdřív ještě do konečné, dále použitelné podoby dodatečně zkonvertovat na počítači za pomoci RAW konvertoru. Některé fotoaparáty dokáží ukládat současně RAW i JPEG, ale pak strávíte zase více času stahováním souborů a jejich přebíráním a organizováním. Nehledě na to, že spotřebujete víc místa na kartě i disku. Jak dlouho vám zpracování RAW dat bude trvat, to závisí kromě toho, jak výkonný je váš počítač, i na tom, jaký RAW konvertor používáte. Nejen na tom, jak rychle dokáže zpracovat jeden snímek, ale také hodně na tom, jak efektivně s ním lze provádět dávkové zpracování. No a pak jde samozřejmě také o to, kolik času strávíte hraním si s individuálními nastaveními pro jednotlivé snímky. Rozdíly mohou být veliké.

• Ztížené prohlížení a manipulace

  Ne každý prohlížeč souborů si dokáže s RAW poradit. Díky vysoké poptávce ze strany uživatelů ale počet programů, které dokáží s RAW soubory pracovat (ať už dokáží samy RAW soubory úspěšně konvertovat se všemi vymoženostmi nebo přinejmenším aspoň vytvořit použitelné náhledy), neustále roste. K dispozici je stále větší počet obrazových editorů i archivačních a jiných programů, které RAW (alespoň pro nejběžnější modely fotoaparátů) zvládají. Manipulaci s RAW ale ztěžuje větší velikost souborů a to, že vygenerování náhledů je mnohem komplikovanější a déle trvá. Náhledy také často nereflektují finální podobu obrázku, protože kromě toho, že používají jiné algoritmy, tak prohlížeče při generování také nezřídka berou v úvahu pouze parametry nastavené při expozici (a někdy ani ne všechny) a ignorují dodatečné změny (které mohou být vedle původního souboru také zaznamenány buď v centrální databázi nebo v k obrázkům přidružených souborech) a nebo používají nějaká implicitní nastavení parametrů. Organizaci dat a manipulaci s nimi vám bude ztěžovat i to, že nejspíš nebudete uchovávat pouze originální RAW soubory, ale také zkonvertované JPEGy či TIFFy, případně přidružené soubory obsahující metadata (XMP), ve kterých si můžete uchovat nastavení parametrů pro konverzi z RAW a další informace pro každý jednotlivý snímek. Budete tudíž mít více práce při organizaci archívu a budete muset být obezřetnější, když budete soubory přejmenovávat, stěhovat apod.

• Zvýšené finanční náklady

  To, že RAW soubory jsou větší, znamená, že budete potřebovat ve fotoaparátu větší kartu nebo jich budete muset s sebou nosit více. Budete také potřebovat více místa na disku, a to nejen abyste měli kam dát větší RAW soubory, ale také z nich obdržené JPEGy či TIFFy. Budete-li se honit za nejvyšší kvalitou a RAW konvertovat zásadně na šestnáctibitové TIFFy, budete potřebovat místa opravdu hodně. Všechno budete chtít samozřejmě také nějak zálohovat a archivovat, takže spotřebujete i více záložních médií. Dále budete potřebovat software – RAW konvertor a případně i nějaký prohlížeč obrázků či dedikovaný archivační program, který vám dovolí vytvářet náhledy RAW souborů a umožní vám efektivně zacházet s RAW soubory, organizovat je, vyhledávat mezi nimi, atd. Můžete ušetřit a používat programy, které lze získat zadarmo (nějaký RAW konvertor např. obvykle dostanete zdarma s fotoaparátem a na prohlížení souborů na disku si můžete zdarma stáhnout IrfanView). Budete-li ale chtít programy dokonalejší, které vám dají větší možnosti a ušetří vám práci, bude vás to něco stát (třeba až 500 USD za plnou verzi špičkového profesionálního RAW konvertoru Capture One). Také se vám může stát, že budete muset upgradovat na poslední verzi programu nebo případně zakoupit dražší neokleštěnou verzi programu. No a konečně, je-li váš počítač už staršího data a hodně pomalý, budete možná potřebovat i poněkud výkonnější hardware, aby zpracování RAW souborů trochu odsýpalo.

• Životnost

  Všechny až dosud jmenované nevýhody by se daly shrnout anglickým rčením There is no free lunch nebo českým Bez práce nejsou koláče. Problém, který jsem si nechala na konec, je poněkud jiné kategorie. Zatímco JPEG a TIFF jsou univerzální obrazové formáty, masově rozšířené, pro které existují publikované normy, tak jak už bylo uvedeno na začátku, jednotlivé RAW formáty si výrobci digitálů nezávisle a zcela volně vytvářejí každý po svém, jejich specifikace nepublikují a dle libosti je mění. RAW (nebo spíše vlastnosti nezpracovaných dat v RAW souboru zaznamenaných) navíc závisí i na konkrétním modelu fotoaparátu. To silně limituje životnost RAW souborů. Zatímco JPEG a TIFF tu evidentně ještě dost dlouho budou a až budou překonané jiným formátem, nebude problém z nich obrázky bez problému zkonvertovat do nové formy, RAW zastarává spolu s fotoaparátem – čili v dnešní době dost rychle. Kdo a jak dlouho bude podporovat RAW pro ten který model fotoaparátu je otázkou. Můžete si samozřejmě archivovat konečné JPEGy nebo TIFFy z vašich RAW souborů vyprodukované. Ty pak ale už neposkytují výhody, které nabízí RAW (nehledě na to, že zabírají místo navíc). Doufejme, že se v dohledné době masově rozšíří DNG nebo jiný univerzální formát, který dovolí ukládání nezpracovaných RAW dat.

3. RAW konvertory

Jak už jsme si vysvětlili na začátku, konverze RAW dat do podoby normálně vypadajícího obrázku, na který se lze již dívat, není ani zdaleka jednoznačný proces. RAW konvertorů je mnoho a existují mezi nimi velké rozdíly. Kromě toho, že některé úpravy jsou volitelné (tj. konvertor je může, ale nemusí nabízet) a že pro jednotlivé úpravy lze použít různé algoritmy poskytující různé výsledky, tak se také samozřejmě liší i různé implementace. U téže funkce se pak může lišit třeba implicitní nastavení parametrů nebo i způsob nastavování volitelných parametrů (např. šoupátko, kterým lze úroveň plynule regulovat vs. volba z několika málo nadefinovaných možností). Rozdíly jsou také i v celkové filozofii ovládání (u některých konvertorů je například ovládání motivované postupy v klasické temné komoře) a různá je i míra automatizace, kterou programy nabízejí (vedle možnosti dávkového zpracování to může být také automatizace jednotlivých úprav jako odstranění chromatické aberace apod.). Další oblast, ve které existují nemalé rozdíly je správa barev (paleta nabízených barevných prostorů, možnost používat vlastní ICC profily apod.). No a v neposlední řadě se pak různí i cena – vedle konvertorů, které můžete získat zadarmo, existují i takové, které vás přijdou na 500 USD.

Nechci se zde pouštět do vzájemného srovnávání různých RAW konvertorů a to hned z několika důvodů. Za prvé, hodnocení kvality zkonvertovaného snímku, pohodlnosti ovládání programu a jiných faktorů je nutně subjektivní – někdo má rád holky, jiný zase vdolky. Každý má jiné nároky na kvalitu a vyhovuje mu něco jiného. Za druhé, i vzhledem k rozmanitosti digitálních fotoaparátů, počtu volitelných parametrů při konverzi a množství nejrůznějších faktorů, které je při hodnocení RAW konvertoru možné brát v potaz, je těžké udělat nějaké srovnání, které by bylo současně objektivní, univerzální a férové. Každý se nakonec musí rozhodnout sám za sebe, podle toho, jak moc a co fotí, jaké vybavení má, jaké nároky, na jaký způsob práce je zvyklý a v neposlední řadě podle svého osobního vkusu a finančních možností. Za třetí, software se rychle vyvíjí a vlastnosti se verzi od verze mění. Je třeba vždy brát v úvahu aktuální verze programů. Omezím se zde proto jen na stručný výčet v současnosti nejčastěji používaných konvertorů a obecné shrnutí hlavních rysů, které byste měli při vybírání RAW konvertoru vzít v potaz.

Jsou to především:

• podporované operační systémy (Windows, Macintosh, Linux)
• podporované modely fotoaparátů
• filozofie ovládání, přehlednost, atd.
• zařazení do celkového pracovního toku (použitelnost integrovaného prohlížeče souborů, pokud je součástí programu, schopnost spolupráce s jinými programy)
• možnost dávkového zpracování
• rychlost zpracování RAW souborů
• kvalita demosaicingu (zachování drobných detailů bez vzniku umělých artefaktů – moiré, barevných kontur apod.)
• možnosti ovlivnění tonálních křivek uživatelem (možnost kompenzace expozice, nastavení kontrastu, přítomnost dalších funkcí jako úrovně, křivky atd.)
• vyvážení bílé (fungování automatického vyvážení bílé, různé možné předvolby, možnost nastavení konkrétní barevné teploty, kapátko pro nastavení bílého bodu atd.)
• podpora správy barev (podporované barevné prostory, podpora individuálních barevných profilů nebo možnost kalibrace fotoaparátu)
• možnost barevných transformací (regulování saturace, transformace vytvářející charakteristický vzhled atp.)
• možnost doostření, jeho kvalita (včetně jemnosti regulace doostření)
• možnost odšumování, jeho kvalita
• možnost odstranění chromatické aberace, jeho kvalita
• možnost odstranění vinětace
• další funkce (otáčení, ořezávání, zmenšování/zvětšování aj.)
• možnost zapamatovat si nastavení a vytvářet k obrázkům doprovodné soubory, ve kterých jsou nastavení uložena

Jaké požadavky v každém z těchto směrů budete mít a jakou váhu tomu kterému faktoru přisoudíte, je na vás.

Zde jsou některé nejběžnější RAW konvertory, na které se můžete, alespoň zpočátku, při vybírání zaměřit:

• RAW konvertory od výrobců fotoaparátů – obvykle alespoň nějaký základní bývá dodáván zdarma s každým fotoaparátem, může existovat i profesionální verze, která bývá buď zdarma dodávaná s vyššími modely nebo ji lze dokoupit
• Capture One (Phase One) – nepsaná jednička mezi RAW konvertory, kromě velmi drahé plné verze existuje levnější limited verze, která může být pro mnohé víc než dostatečná
• Adobe Camera Raw – v současné době standardní součást Adobe Photoshopu
• Breeze Browser (Breeze Systems)
• Bibble (Bibble Labs)
• RAW Shooter (Pixmantec)
• dcraw a řada programů na něm založených

Pokud potřebujete nějaký prohlížeč souborů nebo archivační program, tak RAW podporují například následující populární programy:

• Zoner Photo Studio
• IrfanView
• Thumbs Plus (Cerious Software)
• ACDSee