Shodou okolností se v Praze sešly dvě výstavy, které budí protichůdné ohlasy. Zatímco švýcarská fotografka Annelies Štrba dlouhá léta fotografovala téměř výhradně své příbuzné, česká fotografka Jitka Hanzlová (která žije od 80. let v Německu) strávila v uplynulých pěti letech mnoho času v lese kousek za rodným městem…
Les Jitky Hanzlové
Jitka Hanzlová: Dancing |
I když podle vystavených fotografií by návštěvník nejspíš tipoval obráceně, Jitka Hanzlová (1958) je na rozdíl od Annelies Štrby vystudovaná fotografka. Hanzlová již před několika lety zaujala svým cyklem Ženy, v němž – stylem „z očí do očí“ – vyfotografovala několik desítek zcela náhodně vybraných žen. Její nový cyklus Les, kterému věnovala pět let života, je zcela obrácený do přírody: nejsou tu zachyceni nejen žádní lidé, ale ani zásahy člověka do přírody. Hanzlová si ve svém návratu do krajiny dětství dala úkol, který je mnohem těžší, než by se navenek mohlo zdát – pokusila se uchopit téma lesa zevnitř. Slovy esejisty Johna Bergera se pokusila vnímat hluboký vnitřek lesa vnímat tak, jako ruka vnímá vnitřek rukavice.
Každý, kdo někdy spal pod širým nebem nebo putoval sám hlubokým lesem, zná pocit, který bezprostřední kontakt s přírodou přináší – zvláštní směsici vzrušení, neurčitého strachu a úcty. Něco podobného zažívala Jitka Hanzlová, když brzy ráno nebo pozdě za soumraku bloudila lesem a za celou dobu nepotkala – pokud nepočítáme přirozené obyvatele lesa – živou duši. Fotografka popisuje své velmi intenzivní pocity, které při práci měla: někdy byly velmi blízké transcendenci, jindy strachu. Jednou dokonce z lesa strachy utekla.
Jitka Hanzlová: Walking Fern |
Les Jitky Hanzlové lze nahlížet dvojím způsobem: jednak jako celek – obsáhlý cyklus pětačtyřiceti barevných zvětšenin, úzce propojených ústředním tématem, jednak izolovaně jako jakési fotografické cvičení na téma krajina a krajinný detail. Řekněme rovnou, že Les funguje jen jako celek. Patrně žádný jiný český fotograf se ještě nepokusil uchopit les s takovou vytrvalostí, zarputilostí a snahou jít pod povrch věcí. Proto je v cyklu i mnoho fotografií neefektních, jen málo líbivých. Skutečný les má mnoho podob, a řada z nich zůstává méně vnímavému člověku zcela skryta. Hanzlová se je snaží objevit a zachytit svým fotoaparátem. Škoda, že se při tom místy nechá svést jednoduchou, někdy až naivní asociací. Vyfotografuje například větev břízy napříč přes cestu, na niž usedl ptáček, a výsledek nazve Policista. Pokud má Les nějaká “choulostivá” místa, pak vznikla právě tímto způsobem.
Jitka Hanzlová: Green Sea |
Hanzlová se snaží svými fotografiemi zachytit podstatu a duch mnohotvárného organismu. Jak už bylo řečeno, po vytržení z kontextu řada fotografií neobstojí. „Mnoho fotografií přírody vypadá jako fotografie módy,“ říká k tématu John Berger. Podle měřítka povrchní líbivosti bývají často i hodnoceny. I když se podle těchto měřítek k Lesu Jitky Hanzlové přistupovat nedá, neznamená to, že by nedokázala udělat v dobrém slova smyslu líbivou fotografii. Příkladem za všechny budiž zářivé Zelené moře.
I když některé záběry z cyklu Jitky Hanzlové mohou sugerovat, že autorce šlo především o metaforické zobrazení reality, Les je spíše svéráznou „cestou z města“ za znovunalezením základních životních hodnot a zamyšlením nad plynutím času. „Cesta, kterou jdu, je cesta zpět, abych viděla budoucnost,“ říká k tomu trochu zakukleně Hanzlová. Dodejme, že porozumění jejímu cyklu vyžaduje „naladění“ ne-li na stejnou, tak alespoň na velmi podobnou strunu.
Rodinná fotografie Annelies Štrby
Annelies Štrba: Aya 017 |
Švýcarská fotografka Annelies Štrba (1947) sice vystavovala na různých místech světa, ale v Praze se představuje poprvé. Její obsáhlá pražská výstava velkoformátových (zprvu) černobílých a (poté) barevných fotografií zabírá celých pět sálů Rudolfina. Zdá se, že teprve takto monumentální prezentace dává tvorbě Annelies Štrby význam, který dalece přesahuje vystavené fotografie. Výstava se totiž nevyčerpává představením fotografií invenční švýcarské autorky, ale je i svědectvím o jejím osobním uměleckém přerodu a především o tom, jak zásadně se během jediného desetiletí změnil náš svět pod vlivem počítačových technologií.
Annelies Štrba: Nyima 149 |
I když vyznění vystavených fotografií je převážně pozitivní, vnímavějšího návštěvníka
bude po shlédnutí výstavy spíše mrazit v zádech. Proč? Protože si uvědomí, že tradiční chápání fotografie je opravdu věcí minulosti. Ale opravdu již nedlouho po tom, co se fotografie dostala do galerií a stala se součástí uznávaných uměleckých aktivit, nastala doba „po fotografii“? Nebo se jen změnilo vnímání fotografie jako svébytného média?
Annelies Štrba: Nyima 195 |
Všimněme si jedné důležité věci: výstava se láme na dvě nesourodé části s rokem předělu 1997, kdy bylo fotografce rovných padesát let. V tu chvíli udělala tlustou čáru za svým dosavadním dílem a vydala se úplně jinou cestou. Do té doby vytvářela přímočaré černobílé fotografie své rodiny. Přichází rok 1997 a Annelies Štrba odkládá fotoaparát a pořizuje si digitální kameru. Přestává fotografovat, začíná filmovat. Z natočeného materiálu vybírá zajímavá políčka, ta následně počítačově upravuje a vytváří z nich rozpité, zamlžené nebo rozložené barevné obrazy. Zatímco její fotografie dětí a vnoučat dostávají po úpravách převážně harmonické ladění, fotografie měst inklinují k mrazivé temnotě.
Výstava fotografií Annelies Štrby kromě jiného až do absurdna dovádí četné diskuse na téma klasická versus digitální fotografie i úvahy po smyslu sekvenčního fotografování. Nepochybuji o tom, že současná prezentace díla Annelies Štrby má otázky po smyslu fotografie přímo vzbuzovat. Proč jsou její černobílé fotografie z 90. let minulého století zahnědlé, zažloutlé, poškrábané a potrhané, takže působí jako z pravěku? Má nám to něco naznačovat? Nenastal mnohem větší zlom ve společnosti než si dokážeme představit?
Neobyčejné fotografie obyčejných věcí
Zkusme se však oprostit od hledání významů, které soubory fotografií Annelies Štrby a Jitky Hanzlové mohou mít jako celek. Přiznejme, že obě fotografky jsou technicky zručné a navíc mají štěstí na zasvěcené vykladače i na galeristy vnímavé k jejich způsobu tvorby. Přiznejme i to, že pro běžného diváka, který se přišel podívat na fotografie v tradičním slova smyslu, mohou být jejich díla třeba i přehnanou myšlenkovou konstrukcí (Hanzlová) nebo nesmyslnou exhibicí počítačové gramotnosti (Štrba). Hanzlová se nám představuje jako tradičněji orientovaná autorka, která pracuje s předem daným konceptem a vyznává léty prověřenou „ruční“ práci, Štrba pak jako tematicky velmi úzce zaměřená fotografka, která dokáže své opojení moderní technologií využít k vytváření emotivně silných, neoimpresionisticky pojatých obrazů.
reduce it to the max
Jo, to kdyby byl ten clanek o superrychlych opticky stabilizovanych zoooomech, nebo nejnovejsich cipech o rozliseni 16 Mpix, to by se tu komentare jenom rojily. A coz teprve srovnani nejnovejsiho konzumniho modelu DSLR od Canonu s podobnym od Nikonu, to je to tema ktere zajima prave tvurce 🙂
Vsem podobne postizenym technografum vrele doporucuju vystavu Annelies Strba… Ne snad, ze by po jejim shlednuti vsichni zahodili svoje milovane posledni vykriky fotoelektronickeho prumyslu, ale treba si nekteri vnimavejsi jedinci po shlednuti jejich praci zacnou klast vice otazek tykajicich se toho co, jak a proc vlastne fotografuji, nezli cim.
Jedine, o co jde, je vysledny obrazek, jeho schopnost vzbuzovat emoce, oslovit. Jak a cim byl porizen je asi stejne napinave tema jako uvodnik z tyden starych novin. Dobre svetlo, pratele 🙂
reduce it to the max
Hm, a co mam delat v situaci, kdy ve mne tato vystava emoce nebudi prakticky zadne? I kdyz ano, budi: kladu si otazky, jestli uz opravdu dnes k popularite staci umet dobre pracovat na svem image 🙁
Mimochodem ta vystava Annelies Strba jeste neni zdaleka to nejspornejsi co jsem videl, neda se tomu uprit minimalne dlouhodoby a menici se pohled na motiv a to srovnani v ruznou dobu vzniklych veci ma opravdu neco do sebe. Ovsem kdyz si vzpomenu na nektere jine akce jako treba ne tak davnou vystavu “soucasne britske fotografie” ci nektere absolventske vystavy, tak je mi spis smutno.
reduce it to the max
no, mluvit u Annelies o budovani image je opravdu for staleti 🙂 Nevim, jak fungujou ruzna propojeni pres lidi na FP, ale Stepan casem snad bude mit ode mne DVD “Photo Swiss” venovana portretum soudobych svycarskych fotografu, je mezi nima i ten jeji a pokud se ti postesti si to od nej nebo nekoho jinyho pujcit, tak pochopis co mam na mysli.
Vubec, na tech dvou dvd je takovych prikladu, kde technika nehraje primarni roli, docela dost. V podstate u vetsiny portretovanych clovek citi, ze pro jejich praci neni rozhodujici cim to delaji, at uz pouzivaji VF nebo digikompaktik.
Soucasnou britskou fotografii v Praze jsem nevidel, ale jeji exponenty resp. jejich prace znam, takze si dovedu predstavit ze to pro vyznavace technografie muselo byt docela hrubeso 🙂 Ono je ale celkem jedno, jestli si vezmes YBA nebo absolventy jinejch umeleckejch skol soucasnosti… ten trend jde momentalne smerem kde fotografie je jenom nastrojem k dosazeni nejakyho ucinku, ne cilem. Ale to by bylo na dlouhe diskuse, navic s hodne nejistym koncem, ktere nema cenu vest touhle formou 🙂 Ja jsem tu poznamku psal spis jako vyzvu k pohledu zpet, k zamysleni nad vlastni tvorbou a hodnotovejma zebrickama. Aspon teda ja po konfrontaci s jejima vecma prodelal pred lety celkem AHA efekt, za kterej ji budu navzdycky vdecnej 🙂
reduce it to the max
Souhlas, to chce debatovat nejen u piva, ale nejlepe i nad fotkami, jinak to fakt nema vyznam.
Jen ti opakuji, ze ac se casto (tak trochu naschval) tvarim jako zastance technokratictejsiho pristupu, tak by ses v praxi asi dost divil, kolik respektuji veci, ktere rozhodne nejsou vzorem technicke cistoty. V tomhle problem nemam. Mimochodem docela hezky priklad je v mem oblibenem oboru Art Morris, ktery sice primarne foti dokonale fotky ptaku ve volne prirode, ale krome toho dela radu fotek, kde toto tema pojima totalne vytvarne, pretavene do uplne abstrakce (pohybova neostrost, zoom efekt, x dalsich veci). Vysledek podle me naprosto super – pritom to plne zapada do toho, co tu popisujes, tedy fotka jen jako nastroj k dosazeni ucinku a pocitu.
Spis jde o to, ze u neceho proste absolutne verim, ze to je cileny tvurci zameru (treba prave Art Morris), necemu verim tak napul (klidne dam jako priklad prave Annelis) a neco bohuzel nedokazu brat jinak nez jako naprostou sracku, kterou se autor snazi zachranit tim, ze ji za umelecky zamer vydava.
Bohuzel je ale pravdou i pohled z druheho konce, ktery poukazuje na to, ze az prilis mnoho soucasnych fotoamateru vubec nedokaze vnimat trochu mene tradicne pojate fotky…
reduce it to the max
Impresionismus či exprese a obrázky od srdce? Proč né, ale nemůžu si pomoct soudobej trend: “čím víc nepochopitelné, tím lepší!”, mi fakt nesedí. To není avantgarda to je guláš. Účinu s myšlenkou zdar! Jenda
reduce it to the max
no, mluvit u Annelies o budovani image je celkem for stoleti 🙂 Nevim jak dalece funguji propojeni pres FP, ale Stepan by mel casem mit ode mne DVD s portrety soucasnych svycarskych fotografu (Photo Suisse), mezi nimiz je i ten jeji. Pokud se ti podari si to od nej pujcit, tak pochopis co mam na mysli. Vubec se myslim vyplati si ty portrety prohlednout, u vetsiny z nich clovek citi, ze je celkem jedno jakou technikou jejich prace vznikaji, at uz pouzivaji VF nebo digikompaktik. Primarni velicinou tech praci je jejich myslenkovy input a schopnost vyvolat reflexi, ne pocet megapixelu.
Jinak ale na tvoji otazku odpoved neznam, protoze na mne kdysi pred lety konfrontace s jejim dilem zapusobila docela intenzivne, a ja jsem ji za ten Aha efekt vdecny dodnes. Tak by mela byt chapana i moje poznamka, jako vyzva k ohlednuti na vlastni tvorbu, na pocity ktere vyvolava, na zebricky hodnot kterymi na ni pohlizime. Pokud na tebe ta vystava nepusobila, tak ti pomoct neumim.
A jeste poznamku k YBA resp k vystave soudobe britske fotografie: ja ji sice v Praze nevidel, ale jeji protagonisty i jejich prace znam, a dovedu si predstavit jaky otres musela pro vyznavace technografie znamenat. On je to momentalne spis vseobecny trend, ze fotografie (nebo jakykoliv jiny medium) je pouze nastrojem k dosazeni nejakyho ucinku, nikoli cilem. Na umeleckych skolach se neuci fotografovat, ale na fotografie se divat, resp. pomoci fotografii umet vizualizovat nejaky pocity. Ale o tom by se dalo asi hodne dlouho diskutovat, a tohle neni vhodna forma… ale treba se nekdy sejdema u piva 😉
reduce it to the max
ech, nejak se vloudila chyba, takze je tu muj prispevek dvakrat. Vzhledem k tomu, ze je vicemene identicky, by se dal jeden z nich i smazat, ale jinak je to asi taky jedno 🙂
reduce it to the max
Naprostý souhlas.
reduce it to the max
Předesílám, že jsem výstavu neviděl, nicméně k diskusi s thr: Domnívám se, že jádro pudla tkví v tom, že fotografové – technografové podle T.H. – nedokážou začlenit dnešní fotografickou tvorbu do širšího proudu moderního umění. Malíři už dost dávnou opustili realismus a kriteria kvality z něj vycházející – fotografie jim to velmi usnadnila, protože převzala zobrazovací a utilitární funkce, které dříve malíři a kreslíři museli plnit. Nicméně když se fotografická technika použije trochu jiným způsobem, řekněme více malířským, hned se vyčítá autorovi neznalost techniky. Já se v tom dnešním umění zas tak moc nechytám, ale úplně stejný pocit mám někdy i na malířských výstavách. I tam bych slovo sračka považoval v některých případech za adekvátní.
Foťák je nástroj a fotka může být neostrá či nekontrastní stejně, jako když malíř vezme velkou štětku a cáká s ní po balicím papíru. ¨Někdy je výsledek působivý, někdy je to takový výpotek…
reduce it to the max
Pravděpodobně jsem běžný divák, který se přišel podívat na fotografie. Oči mi přecházely. Chápu, že autorka možná má nějaký záměr, leč z většiny snímků jsem ho nepochopil. Zmíněnou výstavu jsem viděl a nemohu se zbavit dojmu autorčina okouzlení editačním SW, jehož možnosti se rozhodla nám předvést. Otázkou zůstává, zda vzhledem k postupu tvorby těchto „fotografií“ je lze ještě nazývat fotografiemi… Uznávám však že ta cesta není až tak důležitá, důležitý je výsledek, a ten mě příliš neoslovil.
Musím souhlasit s tím, že někteří autoři musí mít dobrého „bidelníka“, který říká ostatním co nám tím vlastně chtěl autor říci.
reduce it to the max
Mozna to bude tim, ze nektera dila jsou proste sama pro sebe, oslovuji jen uzce specializovanou cast odborne verejnosti, ktera sna cely kontext a dokaze ocenit ze se autor dopracoval az k takovemu dilu.
Kdyz jsem videl tu serii Lesa, v prni chvili jsem si rikal ze to jsou v podstate prumerne fotografie co by vyfotil v podstate ledaskdo a nemusel by travit v lese pet let. Ten popis ovsem tomu dava vahu.
reduce it to the max
No, me za to vystava rozhodne stala. Kdo ma rat trochu impresionismu striknutyho tu a tam temnou naladou deziluze, at kazdopadne vyrazi do Rudolfina.
Jeji filmy jsem uz rozdychaval hur – pusobily, ale nedalo se vstrebat vic jak 2 najednou. To chce po kouskach.
Co se tyka obrazu – velka vetsina je dost klasicky pojatych, pripada mi jako reminiscence piktorialismu a rozostrenych fotek pocatku stoleti, nebo jeko odraz renesancnich a baroknich maleb v barvach typicky monetovsky imprese. Je to sem se vykecal – no, ja fotim realisticky blbosti, ale koukat na takovyhle obrazy je prome rozhodne velkej zazitek, a navic – mrnavy v katalogu zrovna v tomhle pripade ztratej 80% ucinku.
ART/Basel
mirne O.T., ale jenom mirne. Dneska se otevira pro verejnost nejvetsi svetovy veletrh umeni Art/ Basel. Vrele doporucuju, neznam jinou stejne kvalitni prilezitost videt na jednom miste prurez celymi dejinami umeni, vsemi technikami, styly… Lecktere souvislosti se najednou ozrejmi. To same plati i pro vyvoj fotografie… k videni jsou originalni dila prakticky z cele jeji historie az po zhavy dnesek, originaly od jmen velkych i nejvetsich. Videt moznosti tohoto media v celem spektru je asi jedinou cestou jak se osvobodit od pomerne svazujiciho pohledu na vec, jak jej predevsim amaterum sugeruje tzv. odborny tisk. Podle mne je to akce, na kterou se vyplati prijet odkudkoli… coz se take deje. Navstevnici jsou kazdym rokem z celeho sveta, a kazdorocne tam zmeni majitele umeni v hodnote vysoko presahujici miliardu svycarskych franku.
http://www.art.ch
Štrba – Moje čerstvé, neuspořádanédojmy
ČB fotky jsem nějak nezkousl, nevím co s tím. Ani v celkovém kontextu. Žádný dojem z toho nemám. Potom ty věci z období po roce 97 na mne působily různě – město nijak zvlášť, tu “mrazivou temnotu” jsem tam necítil, ovšem fotografie (nebo jak to nazvat) postav na mne působily velmi silně. Už jen kvůli tomu by ta výstava stála za to.
Ale proč na výstavu půjdu znovu, to jsou videa, která je tam možno shlédnout ve třech blocích (nebo souborech, jak to tam nazývají). Neviděl jsem toho moc, neudělal jsem si dost času, ale měl jsem to štěstí, že jsem se zrovna trefil do části videofilmu s názvem New York. Nelze to popsat, přesněji já to nedovedu popsat, ale tohle bylo opravdu “mrazivě temné”. Viděl jsem něco málo z ostatních videí, bylo také zajímavé, ale po tom NY už mě to asi nemohlo oslovit.
Rozhodně ta výstava není na rychlovku. :o) Půjdu se podívat ještě jednou.