Univerzální ohřívač lázní

Nevíte, jak udržet předepsanou teplotu při vyvolávání procesem E6 nebo C41? Zde se dočtete, jak a z čeho svépomocí vyrobit zařízení, které to dokáže.

Nejprve malé upozornění:
Následující článek popisuje elektrické zařízení, u kterého nemá síťové napědí daleko k vodě. Přestože je složeno z průmyslově dodávaných částí a autorovi funguje zcela bez problémů, přeci jen by se měl do stavby pustit ten, kdo má z elektrického proudu přinejmenším respekt, a ještě lépe je-li poučen či přímo vzdělán. Redakce nemá odpovídající odbornost, nedokáže posoudit bezpečnost dále popsaného zařízení a nemůže převzít odpovědnost za následky, které by mohly být způsobeny konstrukční, výrobní či provozní vadou. Nicméně předpokládáme, že jedinými následky budou zářivé barvy vašich diapozitivů.

Asi každý, kdo je znechucen problémy s laboratořemi, jednou začal přemýšlet o vyvolávání diapozitivů po domácku, setkal se s problémem teploty lázně. Ta musí být udržována v poměrně úzkém pásmu – 38 °C s tolerancí pouhé 0,3 °C. Nejjednodušším způsobem, jak docílit požadované teploty je použití teplé vody z kouhotku, jako to udělal například Jakub Kencl.
Toleranci se mu sice dodržet nepodařilo, avšak na kvalitě výsledných diapozitivů se to, podle jeho slov, nijak nepříznivě neprojevilo.

Já jsem se ale o své snímky tak bál (mj. prázdniny v Tatrách!), že jsem se rozhodl nic neriskovat a problém teploty definitivně vyřešit. Po překonání všech obvyklých obtíží se sháněním součástek a improvizacích všeho druhu se mi nakonec podařilo setrojit zařízení, které je schopno zcela automaticky udržovat oněch 38 °C ve vodní lázni, a to dokonce s menší tolerancí, než jakou předepisuje výrobce chemie. Je přitom univerzální, neboť ho lze vložit do prakticky jakékoliv nádoby a nastavit na jakoukoliv teplotu do 50 °C. Jeho realizace v amatérských podmínkách přitom přijde na méně než 800 Kč. Troufám si tvrdit, že jeho konstrukci zvládne každý průměrně zručný fotonadšenec, základní znalosti elektrotechniky však nebudou na škodu.
Zmíněné zařízení se skládá ze dvou hlavních částí: z termostatu a z vlastního ohřívače. Ohřívač je navíc vybaven čerpadlem pro nucenou cirkulaci vody, takže teplota je v celém objemu temperovací lázně vždy homogenní.

Níže uvedený návod představuje jednu z možností, jak takové zařízení vyrobit; jeho konkrétní podobu i pracovní postupy lze však samozřejmě modifikovat v závislosti na dostupnosti součástek či na dovednostech kutila.

1. Materiál

1.1. Termostat

Jako termostat byla použita elektronická stavebnice firmy GES “Univerzální regulátor teploty”, která se prodává i jako tzv. “modul”, tedy sestavená a funkční, takže její použití není zapovězeno ani těm, kterým elektronika nic neříká. Kromě vlastní stavebnice doporučuji opatřit si ještě vhodnou krabičku a kontrolku na 230 V, dvojlinku pro napájení a nějaký slabší kablík k připojení čidla. Ke konstrukčním účelům budeme potřebovat též měděný drát o průřezu 1 mm².

1.2. Topné těleso

Zdrojem tepla je ponorný ohřívač ETA o výkonu 350 W. Zkontrolujte, zda je v pořádku přívodní šňůra – zvláště pokud se rozhodnete použít starší – bude pracovat ve vlhkém prostředí, je tedy třeba, aby izolace byla bezvadná.

1.3. Čerpadlo

Pro komponenty čerpadla půjdeme pro změnu do modelářství. Budeme potřebovat miniaturní lodní šroub, nejlépe pouze dvoulistý (aby motorek neměl tolik práce), hřídelku, kousek silikonové hadičky (bude použita jako hřídelová spojka) a stejnosměrný elektromotorek – úplně postačí ten nejlevnější, jaký mají. Při výběru lodního šroubu dejte pozor na velikost vnitřního závitu pro hřídel. Já jsem měl k dispozici drát do motocyklového kola se závitem M4, zvolil jsem tedy lodní šroub s tímto závitem, máte-li však na hřídel připraven jiný materiál, řiďte se samozřejmě podle toho. Za patřičný příplatek si můžeme práci usnadnit zakoupením kompletního lodního pohonu včetně hřídele a jejího uložení.

K napájení čerpadla použijeme jakýkoliv stejnosměrný zdroj 3 až 3,5 V / 350 mA, tedy i baterie (přesvědčte se ale, že spolehlivě vydrží celou dobu vyvolávání včetně předcházejícího temperování, tj. asi 1 hodinu). Já jsem použil univerzální trafo Hama, myslím ale, že některé nabíječky mobilů by to také zvládly.

2. Sestavení

2.1. Termostat

Návod přiložený ke stavebnici je vyčerpávající, nemá tedy smyslu ho zde komentovat, několik důležitých poznámek se však bude týkat čidla teploty.

Jako čidlo teploty je ve stavebnici použit termistor určený zřejmě pro montáž do plošného spoje. My však potřebujeme snímat teplotu vody, termistor do ní tudíž musí být ponořen, což je možné pouze tehdy, jsou-li jeho přívody dobře elektricky izolovány. Na druhou stranu je ale žádoucí, aby byl co možná nejméně izolován tepelně – jen tak je totiž možné dosáhnout velmi malé hystereze (tj. krátké doby odezvy na změnu teploty). Provedení izolace tedy bude kompromisem. V první fázi na termistor a hlavně na jeho přívody naneseme izolační materiál, například sanitární silikon. Snažíme se neobalit hlavičku termistoru, ta je už dostatečně izolována lakem. Po ztuhnutí silikonu naneseme na riziková místa ještě jednu vrstvu nebo vsuneme čidlo s přívody do asi 5 cm dlouhého kousku hadičky, do které potom z druhé strany vtlačíme silikon; to ale nejde zrovna snadno. Účelem je vytvořit právě dostačující elektrickou izolaci s minimálním termoizolačním efektem. Po zaschnutí je možné čidlo připevnit na plášť ohřívače (PET láhev) tak, aby bylo omýváno vodou vstupující do ohřívače (jinými slovy v těsné blízkosti vtokového otvoru), ponořit do vody a kalibrovat termostat (viz níže). Jsme-li již s teplotou v lázni spokojeni, přidáme pro jistotu ještě jednu vrstvu izolace (můžeme tentokrát i mírně potřít hlavičku termistoru), a to především z bezpečnostních důvodů. Na termistoru je totiž střídavé napětí asi 15 V, což sice není napětí životu nebezpečné, ale pakliže je izolace nedostatečná, je nanejvýš nepříjemné do takové lázně strkat ruce (vyzkoušeno). Nadto existuje domněnka (odborníci ji potvrdí nebo vyvrátí), že při odpojení nulového vodiče by se na termistoru mohlo vyskytnout síťové napětí a to už by opravdu přestávala legrace…

Kalibraci provedeme velice jednoduše: k topnému tělesu připojíme (do svorkovnice na tištěném spoji termostatu) paralelně kontrolku, která tak bude signalizovat, je-li termostat sepnut a topné těleso hřeje. Plně funkční ohřívač pak ponoříme do nádoby s vodou, jejíž teplotu můžeme v každém okamžiku přesně určit (postačí lihový laboratorní teploměr). Odporový trimr (viz návod) nastavíme tak, aby topná spirála hřála (kontrolka svítí) a sledujeme teploměr. Jakmile teplota vody dostoupí 38 °C, začneme s citem pootáčet trimrem v takovém smyslu a tak dlouho, až kontrolka začne poblikávat. Počkáme ještě několik minut, jestli se teplota vody nezmění (můžeme ještě ověřit teplotu lékařským teploměrem) a je-li to nutné, provedeme doladění. Je lépe nastavit teplotu spíše na horní hranici předepsaného intervalu, neboť manipulací s tankem během vyvolávání (např. při překlápění) dochází naopak k jeho nepatrnému ochlazení.

2.2. Ohřívač

Ložiska, v nichž bude uložena hřídel, vyrobíme například z měděného drátu a přichytíme na topnou spirálu tak, jak ukazuje obrázek. Kroužky, tvořící vlastní ložiska necháme otevřené, abychom mohli snáze doladit minimální vůle mezi ložiskem a hřídelí. V žádném případě nesmí ložiska drhnout – motorek by to nemusel vydržet, naopak velká vůle způsobuje nepříjemné vibrace hřídle a tím opět zvýšené namáhání motorku. Elegantní technologií je pájení, při troše zručnosti lze však vystačit i s vhodně ohýbaným drátem.

Při této příležitosti vyrobíme (stejným způsobem) distanční “tykadla”, která budou zabraňovat dotyku topného tělesa s plastikovou lahví.

Pak vsuneme do jednoho konce silikonové hadičky hřídelku a její druhý konec navléknme na pastorek motorku. Hřídelku zavedeme do ložisek a motorek vypodložený tak, aby jeho osa byla pokud možno souosá s hřídelkou, připevníme kvalitní lepicí páskou (např. elektrikářskou izolepou) k rukojeti topné spirály. Pak už jen nasadit lodní šroubek, utáhnout a srdce zařízení je hotovo.

Zbývá však ještě jedna důležitá věc, a tou je plášť ohřívače. Právě jeho tvar bude určující pro charakter proudění vody okolo topného tělesa, jakož i pro cirkulaci v lázni. Vyrobíme ho, jak je zřejmé z obrázků, z půllitrové plastikové láhve, do níž páječkou vykrojíme otvory pro vložení topného tělesa a sací otvory. Kousek pod zátkou láhev uřízneme tak, abychom dosáhli průměru právě dostačujícího pro šroub.

Nyní můžeme topné těleso nasunout do pláště (lahve), přiohnout distanční “tykadla” tak, aby šroub neškrtal a topná spirála byla v bezpečné vzdálenosti od plastu a obě tyto součásti, plášť i topné těleso, společně připevnit na tyč, jejíž délka bude určovat vzdálenost ohřívače ode dna nádoby nebo na háček, s jehož pomocí ohřívač pověsíme na okraj nádoby (jako na obrázku). Doporučuji však spíše tyčku, opřeme-li totiž o něco (o sifon umyvadla a pod.) její přečnívající konec, snáze zabráníme nežádoucím změnám polohy ohřívače.

3. Provoz

Zařízení v podstatě nevyžaduje zvláštní údržbu, během provozu je však třeba dbát určitých zásad, abychom předešli materiálním škodám nebo dokonce úrazům.

A. Čerpadlo musí být stále v chodu.

Není-li zajištěna cirkulace vody, neodvádí se teplo z topného tělesa a dochází k přehřívání ohřívací komory, což může způsobit vážné poškození zařízení, případně i další škody.

Čerpadlo tedy zapínáme jako první a vypínáme až nějaký čas po vypnutí topného tělesa (jest obava, že i zbytkové teplo spirály by mohlo ohřát distanční dráty natolik, že by plastová trubka v místě dotyku změkla). Teprve potom vyndáme celý ohřívací modul z lázně.

B. Pozor na hladinu vody.

Pro temperovací lázeň zvolíme takový tvar a objem nádoby, který při zvoleném pracovním postupu zajistí, že kolísání hladiny během práce nebude mít za následek “utopení” motoru čerpadla ani vynoření topného tělesa z lázně. Hladina by vždy měla dosahovat alespoň do poloviny sacích otvorů topného modulu, aby tak byl zajišten přívod vody do ohřívací komory.

Mějte stále na paměti, že pracujete s elektrickým zařízením v mokrém prostředí. Zejména nenechávejte žádné prodlužováky na (potenciálně) mokré zemi. Prodlužovačka na následujícím snímku je na zemi jen pro přehlednost snímku. Správné je umístit zásuvky tak vysoko, jako je to v koupelnách a kuchyních.

4. Několik poznámek k vyvolávání procesem E6

Používám chemii Tetenal Colortec E6 pro 12 kinofilmů. Roztoky mám namíchány v PET lahvích zmačkaných tak, aby v nich pokud možno nebylo vzduchu. V tomto stavu vydrží chemikálie tři dny i při pokojové teplotě (vyvolávám po čtyřech filmech, každý večer jednu várku, tedy tři dny za sebou). Vzhledem k podmínkám, v jakých pracuji (paneláková koupelna), zdá se mi nejlepší použít pro temperování dvou nádob: 1. lavoru, v němž předehřívám chemikálie pomocí vody z kohoutku, 2. dvanáctilitrového kbelíku, v němž temperuji vývojnici a roztok, který má v příští fázi vyvolávání následovat. Teplotu v kbelíku udržuji prostřednictvím výše popsaného zařízení, do lavoru jednoduše napustím horkou vodu a počkám, až se teploty vyrovnají. Pak není těžké udržet v něm teplotu mezi 38 až 40 °C, což bohatě stačí. I v těch fázích vyvolávání, kdy je předepsána teplota 36 °C s tolerancí 3 °C pracuji při 38 °C, poslední roztok v souladu s návodem temperuji na nižší teplotu – pokojovou. Mezi jednotlivými fázemi volání peru (o něco více, než doporučuje výrobce chemie) vodou z kohoutku, kterou před tím má asistentka s pomocí lihového teploměru opatrně vyladí na požadovanou teplotu (máme nové stoupačky, takže teplota nekolísá, pustí-li si někdo v domě vodu). Na závěr, před aplikací smáčedla Ilfotol a vytažením filmu z cívky, peru v devatero vodách – a dlouho (asi půl hodiny), dokud vytéká červená. Vodu z filmu nijak nestahuji, pouze před vytažením filmů vytvořím v koupelně oblaka páry, která eliminují prach a zpomalí schnutí, pak filmy vytáhnu, pověsím, koupelnu za sebou zavřu a jdu spát. Když se ráno probudím, filmy jsou již suché, čisté a brilantní.

Na poprvé je to možná místy trochu dobrodružné, ale druhá a třetí seance už je legrace. Přesto mohu doporučit spolupráci s milou asistentkou, třímající v jedné ruce stopky a v druhé návod. Můžete se pak cele oddat eskamotáži s vývojnicí a v přestávkách i nenucené konverzaci.

Závěr

Složité? Opravdu jenom zdánlivě. I tak jsem si ale jist, že někdo z vás, čtenářů a zapálených fotoamatérů, přijde nějaká zjednodušení či zlepšení. Každopádně výsledek stojí za to – vyvolával jsem Ekty VS, GX, Velvie 50, 100 i Astie a všechny vyšly výborně. Srovnání se stejným záběrem, vyvolaným v laboratoři jsem nedělal, ale subjektivně se výsledné diapozitivy zdají celkově živější. Zvláště barvy podzimu (pozor, obrázek má 1,2 MB) jsou na plátně přímo úchvatné!