Mexická zastavení I.

Mexiko je země sopek, pouští a pralesů. Země, kde se mísí mnoho kultur a náboženství. Země, kde ruiny pyramid označují místa moci dávno zaniklých říší. Ale hlavně, Mexiko je země, kde je teplo i v zimě!

Začátek vypadá slibně. Ráno nás kulatým okénkem letadla probouzí slunce, které barví do červena a oranžova siluety kopců a hor hluboko pod námi. Po promrzlé Evropě krok správným směrem. Zdá se, jako by se dole plazily obrovské želvy s vypouklými krunýři. Přistáváme přímo doprostřed jejich stáda, do Mexiko City.

Popocatepetl

Na uvítanou nás v letištní hale čeká loterie: komu se rozsvítí zelené světlo, může pokračovat přes přepážku rovnou do Mexika, komu červené, je odstaven a podroben šacování, zda nedováží nějaké potraviny či jinou škodlivinu. Jeden z nás v této hazardní hře prohrává, nicméně závin a salám, ukryté s českou dovedností, zůstávají bez úhony v batohu.

Vysokohorská krajina

Venku se do nás opře prudké slunce. Letiště je obloženo hordami taxikářů, pro něž je naše bílá kůže jasným znakem kořisti. Jsme jednoznačně identifikováni coby bohatí gringos, kteří se jistě rádi projedou taxíkem. Náš dotaz: “Kde tu máte metro?“, hochy moc nenadchl a odpovídají: „Metro nejede.“ S úsměvem světáků, kteří se tak průhlednou fintou přece nenechají zmást, dokráčíme ke vchodu do metra. Kdo by to byl řekl, zastávka je v opravě.
Nu což, k další zastávce dojdeme pěšky a načerpáme první mexické dojmy.

Dojem první – s angličtinou nepochodíš. Chce-li si člověk s Mexičany popovídat, povinností je alespoň minimální znalost španělštiny. Jestliže se při příjezdu vaše znalost španělštiny omezuje – stejně jako moje – prakticky jen na větu: „Dónde esta zapatería?“ (pro neznalé: „Kde je tu prodejna obuvi?“), musíte zapracovat na svém lingvistickém vzdělání, jinak se z vás po dobu pobytu stane zamlklý introvert.

Dojem druhý – smog je vidět! Mexiko City bylo založeno na dně vyschlého jezera, obklopeného kolem dokola horami, a postupně se stalo jedním z největších měst na světě. Jako ve všech megapolích, i tady koncentrace lidí značně zatěžuje životní prostředí ve městě i okolí. Město prakticky neustále zahaluje oblak smogu z miliónů aut. I proto odtud zmíněným metrem a posléze autobusem rychle prcháme do městečka Amecameca (2480 m n.m.), které je východiskem pro treky kolem nejznámější mexické sopky – Popocatepetlu (zkráceně Popo).

Indiánská slavnost

Ve městě se právě koná indiánská slavnost a jenom žasneme, kolik krámků, pouťových atrakcí, aut a potulných psů se dá vměstnat na jedno malé náměstí. Mexičané slaví často, hodně a rádi. Je tu neuvěřitelně živo, všichni se překřikují. Několik skupin indiánů tančí a hrají na bubny, kytary a mandolíny. Všechny tyto nástroje používají pouze jako rytmický doprovod, takže jim zcela odpadá problém s laděním. Tím však naopak nastává problém pro majitele hudebního sluchu mezi námi, kteří trpí. Během karnevalu je zřetelně vidět pro Mexiko typické propojení rituálů původních obyvatel a křesťanství implantovaného evropskými misionáři. Toto zajímavé spojení potkáme ještě mnohokrát.

Další kulturní fenomén, se kterým se záhy seznamujeme, je životní filosofie „maňana“, která je důsledně uplatňována obzvláště státními zaměstnanci. Poprvé se o tom přesvědčujeme při treku kolem Popa. V návštěvnickém centru v sedle Popa máme dle domluvy obdržet klíče od bivakovací boudy na hřebeni, kde chceme během treku přespat. Místní zaměstnanec asi tři a půl hodiny používá frázi “el momento”, pak zkouší „quaranta minutos“ (40 min) a za čtyři hodinky jsou klíče na světě. Nezbývá než vyzkoušet disciplínu „běh s velkým batohem ve výšce 4000 m n.m.“. Do chaty dorážíme za 2 hodiny, jen chvilku po setmění. Už je mi jasné, jak se budu cítit, až mi bude sedmdesát.

Architektura v Taxcu

Chata slouží jako východisko pro výstup na vedlejší vulkán Iztacíhuatl (5280 m n.m.). Silueta tohoto vulkánu připomíná z dálky (a vhodného úhlu) ležící ženu, která dle pověsti zemřela žalem, když dlouho čekala na svého milého, válečníka Popa. Ten po návratu z války vybudoval pro každého z nich mohylu a na vrcholu své se sám zapálil.

Až na vrchol Izty se nechystáme, chce to mačky a zimní vybavení, proto ráno stoupáme jen do výšky 4500 m n.m. a kromě krásných výhledů na Popa potkáváme mexickou armádu, cvičící pořadová cvičení. Vzhledem k tomu, jak se mnou cloumá výšková nemoc, bych se nechtěl stát místním brancem. Na armádu ostatně člověk naráží kolem Popa každou chvíli. Podle jejich slov hlídají, aby se někdo nedostal do blízkosti činného kráteru, dále místní vesničany, aby nevypalovali les a taky zabraňují pašování drog. No nevím, kráter se příliš nečinil, les už byl vypálený a na drogového dealera jsme v téhle výšce nenarazili.

Brouk a Mexičan

Po návratu do civilizace navštěvujeme první z mexických stříbrných měst – Taxco. Kdysi velmi bohaté město má doby své slávy dávno za sebou. Stříbro se tady už nějakou dobu netěží. Jednak je většina dolů vytěžených a podle místních se dá jen těžko odolávat levné konkurenci stříbra z Číny. Ve městě ale stále pracuje řada šperkařů a najdete tu více než 100 obchodů a obchůdků se stříbrnými šperky. K dostání je cokoli od obrovských stříbrných váz, stříbrných koček v nadživotní velikosti, přes dezertní vidličky až po tisíce náušnic a prstenů. Ceny mírné, obsluha vzorná.

Taxco se rozkládá na opravdu strmém svahu. Důsledkem toho se do mnoha domů vchází půdou. K vidění jsou i obydlí, kde se přízemí s prvním patrem sesuly ze svahu dolů, ale zbylá tři patra jsou stále vesele obývána. Ve stržích pod domy se občas válí obrovské kupy odpadků, které přepadávají na střechy níže položených domů. Celkově je ale Taxco malebné městečko s občas zvláštní architekturou a obrovským množstvím VW brouků v ulicích. Brouk je jednoznačně nejoblíbenější vozidlo v celém Mexiku, určitě hlavně proto, že se zde ještě do nedávna vyráběl a svými rozměry je do úzkých mexických uliček jako stvořený.

V ulicích Zacatecas	Katedrála v Zacatecas	Zacatecas

Další město zrozené z těžby stříbra, které navštěvujeme, je Zacatecas. Svého času zde bylo několik set dolů, jejichž produkce pokrývala přes polovinu světové spotřeby. Majitelé těchto dolů vybudovali mnoho honosných budov, včetně údajně nejkrásnější katedrály v Mexiku. Muselo se jim tehdy stavět snadno, když v dolech dřeli místní indiáni, kteří dostávali za celodenní práci (zhruba 70 kg vyrubané stříbrné rudy) misku fazolí. Nahoru i dolů lezli horníci po lanech a rudu tahali v pytlích na zádech. Většinou takhle pracovali i děti a úmrtnost byla v řádu několika osob denně. Několik dolů ve městě je ještě dnes funkčních, ale předpokládám, že pracovní podmínky se o něco zlepšily.

Výhled z kabinky lanovky na město Zacatecas

Město leží na kraji pouště mezi dvěma kopci, které jsou spojeny lanovkou. Zřejmě aby se cizinci nebáli, je v průvodci zdůrazněno, že jde o lanovku švýcarské výroby. Samotná lanovka rozhodně není postavena pro to, aby turistům šetřila síly. Obě její stanice jsou prakticky na vrcholcích obou kopců. Výhled z kabinky na město ovšem stojí za to. Mexičané se barev v žádném případě nebojí a většina domů je velmi výrazných.

Zasypaný kostel

Z města vyrážíme zase někam do přírody, pro změnu na další vulkán. Jmenuje se Paricutín a vyrostl na poli místního orajícího zemědělce Dionisia v mexickém státě Michoacán v roce 1943. Dionisio se zpočátku snažil kráter zasypat hlínou, ale vzdal to a vzdálil se. Sopka během roku vyrostla o 400 m, posléze se raději vzdálily i dvě nejbližší vesnice, a dobře udělaly. Láva zasypala vše, až na vršek jednoho kostelíku. Pochod lávovým polem neodbytně člověku připomíná něco mezi Mordorem a Ostravskem. Všude se válí obrovské balvany pemzy s hranami ostrými jako břitvy. Závěrečné škrábání se na vrchol kráteru je psychicky značně náročné, na dva kroky nahoru připadá jeden a půl dolu. Stojí to ale za to, z kráteru unikají proužky kouře a krajina kolem vypadá značně démonicky. Kolem vulkánu se táhne lávové pole obklopené polopouští.

Vulkán Paricutín

Pohled z kráteru potvrzuje mou představu o Mexiku. Vyprahlá krajina, kromě kaktusů téměř žádná vegetace a mezi těmito kaktusy se prohání jezdci na koních. Tato představa vznikla hlavně sledováním filmů typu Sedm statečných, nicméně jsem zjistil, že realita na mnohých místech Mexika je přesně taková. Typickým příkladem je naše poslední stříbrná zastávka: městečko – spíš vlastně vesnice – Real de Catorce (v překladu královská čtrnáctka).

Toto jména vzniklo z původního názvu „Villa Real de Minas de Nuestra Señora de la Limpia Concepción de Guadalupe de los Álamos de Catorce“, který byl z jakéhosi důvodu zkrácen. Městečko leží v poušti na náhorní plošině uprostřed Sierra Madre Oriental, ve výšce 2756 m n.m. a vzniklo – jak jinak – díky několika stříbrným dolům. Po opuštění dolů význam místa upadal a živořilo tu jen pár obyvatel. Do povědomí lidí se dostalo až s filmem Mexičan s Bradem Pittem a Julií Roberts. V současné době se do Real de Catorce stěhují bohatší Mexičané a Američané a opravují staré rozpadlé domy.

Veterán, řidič a pomocník

My se tam dostáváme dodávkou jednoho staršího Mexičana. Zdá se, že vozidlo má stejný rok narození jako jeho majitel (posléze se ukazuje, že autíčko je mladší, slaví kulatiny, na rok přesně 50 let). Malebné dřevěné lavičky v nákladovém prostoru doplňuje naprasklé čelní sklo, rozbitý tachometr a další budíky, zdánlivě funkční. Prašnou cestu po chvíli nahrazuje vyschlé koryto dravé řeky, vedoucí prudce nahoru, a nám je jasné, že se auto každou chvíli rozpadne. Nicméně řidič klidně podřadí (asi už po šesté) a prohodí, že se jedná o automóvil z výzbroje americké armády a toto je pro něj hračka. Je vidět, že se v roce 1954 dělaly opravdu kvalitní výrobky. Za slabé 2 hodinky s drobnou přestávkou na opravu jsme ujeli 15 km a jsme nahoře. Trochu nás překvapí, když se náš řidič se slovy, že není sebevrah, aby jel po tmě dolů, ubytuje ve stejném hotelu jako my.

Zákoutí

Real de Catorce není jen stříbrným městem, obklopeným poddolovanými kopci. Je i poutním místem jak pro křesťany, tak pro indiány.
Křesťané přicházejí za zázračným obrazem sv. Františka z Assisi, kterému je vyhrazena celá jedna část zdejšího kostela. Všechny stěny jsou pokryty děkovnými, převážně plechovými, tabulkami poutníků, jimž svatý patron pomohl. Mnozí děkují za to, že je patron dostal z vězení, někteří děkují, že je dostal do vězení (opravdu!) a jeden děkuje za pomoc při získání pasu. Následuje záplava podobizen vymodlených dětí. Kostel opravdu zapůsobí i na zapřísáhlého ateistu a máte chuť Františka taky o něco poprosit, třeba jen o to, aby zítra nepršelo.

Matka z Real de Catorce

Indiáni vyhledávají Real de Catorce ze zcela jiného důvodu. Každoročně přicházejí příslušníci kmene Huicholů z velké dálky, aby v okolní poušti nasbírali peyotl – halucinogenní výhonky kaktusu, pomocí nichž mohou komunikovat se svými předky a předpovídat budoucnost. Na peyotl si brousí zuby i množství přišedších gringos, což indiáni nesou nelibě. Není divu, že nestojí o to, aby jejich posvátnou rostlinu vyrýpával a žvýkal kdejaký smrdutý běloch. Naštěstí je poměrně obtížné peyotl najít, takže se většina turistů spokojí s konzumací mexického piva.

Peyotl jsme nehledali, pivo jsme si dali a odjeli za teplem na jih do pralesa. Ale o tom jindy.

Použitá technika: Nikon F80, Tokina ATX 20-35mm f/2,8, Nikkor 28-80G, Sigma EX 50mm f/2,8, Sigma EX 70-200mm f/2,8, Fuji Sensia 200.