Zlenice

Poměrně nenápadná zřícenina hradu nad pravým břehem Sázavy je také známá pod názvem Hláska. Hrad – respektive jeho zbytek – je celoročně volně přístupný, a proto má tento tip na výlet celoroční platnost.

Hrad Zlenice může být cílem celkem nenáročné procházky, která se dá zcela bez problémů zvládnout za odpoledne. Na hrad musíte pěšky, silnice vede jen na druhou stranu řeky, odkud se v sezóně lze přeplavit přívozem. Zajímavější cesta však vede po žluté značce od nádraží v Senohrabech napřed podél trati a pak údolím Mnichovického potoka, případně také ze Čtyřkol podél Sázavy. Při cestě ze Senohrab se na rozcestí u mostku přes potok nedejte zmást – hrad neuvidíte a také zde není žádná značka, přesto však jste na správném místě. Pokračujte přes potok a dejte se odbočkou doleva nahoru, pak už uvidíte i šipku.

Přestože historie hradu coby fungujícího sídla čítá sotva dvě století, je zajímavým dokladem života šlechty. Hrad nebyl příliš strategicky ani jinak významný, proto jsou o něm poměrně kusé zprávy a dodnes ho obestírá řada tajemství. Byl založen po roce 1300 na skále, jež se tyčí nad soutokem Mnichovického potoka a Sázavy. Jméno Zlenice se poprvé dá v pramenech dohledat v roce 1318, kdy je zde uveden Oldřich ze Zlenic; hrad byl pojmenován podle zaniklé osady ležící na druhém – tedy levém – břehu Sázavy. Je však možná ještě jedna verze – nedaleko od dnešního hradu na opačné straně potoka jsou pozůstatky opevněného sídla, které mohlo být předchůdcem dnešního hradu a také nést stejný název. Přesná datace vzniku hradu chybí, jisté však je, že stavba vznikla v průběhu 1. poloviny 14. století. Dokladem toho, že hrad existoval v roce 1351, je to, že téhož roku dal Jan ze Zlenic hrad do zástavy bratrům Ješkovi a Štěpánovi z Tetína.

V letech 1361 – 1412 byl hrad v držení Ondřeje IV. z Dubé a ze Zlenic; tento pán patřil mezi nejvýznamnější šlechtice v době vlády Karla IV. a zastával funkci nejvyššího sudího českého státu. Ondřej IV. je také autorem tehdy velmi významného právnického spisu s názvem Výklad na právo zemské české. Po smrti Ondřeje připadl hrad králi a od něj jej získali Boček starší z Poděbrad a Půta z Častolovic. Ten pak – v roce 1415 – hrad prodal Kunešovi z Kozojed, jenž koupil také podíl Bočkův. O několik let později (1444) dala Kunešova dcera Běta hrad do zástavy Zdeňku Kostkovi z Postupic a Kunešovi Rozkošovi z Dubé. Mezi těmito pány, potažmo jejich rody, vznikl dlouhý spor, který vítězně skončil pro pány z Postupim. Za jejich panování však v letech 1464 – 1466 hrad definitivně zanikl – v této době se totiž Zlenice již popisují jako zbořené a opuštěné, což je výsledek vojenské akce v době vlády Jiřího z Poděbrad, kdy bylo v Čechách obecně poněkud neklidno a nebezpečno. Pusté Zlenice se pak staly součástí panství Komorní Hrádek již zmiňovaného Zdeňka Kostky z Postupic a konečně v roce 1725 byly koupeny s okolními pozemky ke Konopišti.

Z hradu dnes zbývá jen torzo věže, podle níž se často zřícenina nazývá také Hláska; je to uvedeno i v některých mapách. Jádro původního hradu mělo tvar nepravidelného pětiúhelníku. Do vnitřního hradu (jádra) se z předhradí vstupovalo přes široký příkop vylámaný ve skále, nad nímž se tyčil pravděpodobně pevný most s padací částí. Padací část dosedala na příložku brány, od níž se na obě strany rozbíhala hradba (částečně se dochovala nad příkopem). Nejvýznamnějším objektem vnitřního hradu byla právě ona dochovaná věž, původně obdélníkového až lichoběžníkového půdorysu, jejíž torzo je dodnes zachováno a tyčí se stále až do výšky 14 metrů. Jsou zde patrná čtyři podlaží a okna. Zajímavý je dnešní stav brány, která je v lešení – buď se jedná o rekonstrukci (ovšem velmi zvolna probíhající), nebo o jakousi oporu, aby brána nespadla…

Pro návštěvu Zlenic lze vzhledem k jejich zcela volné přístupnosti zvolit jakoukoli roční dobu. Alespoň částečný výhled z vrcholu hradního areálu je však možný pouze v době, kdy stromy nemají listy, jinak je skála nesoucí hrad zcela zarostlá. Z fotografické techniky bych doporučoval stativ (cesta není náročná, a tak se příliš nepronese), materiál zcela dle individuální volby, neboť pusté zříceniny bez davů turistů skýtají dostatek možností, aby si každý nalezl to, co ho zajímá. Je to vůbec místo víceméně pro individualisty hledající klidné lokality – je dost velká šance, že na hradě budete docela sami, což někoho láká a někoho odpuzuje, ale je na každém, aby si vybral. Míst je mnoho.

V sezóně čeká na návštěvníky hradu příjemné překvapení v podobě hospůdky u přívozu (má-li nějaké jméno, nevšiml jsem si ho), kde mají neuvěřitelné ceny (např. 0,5 litru limonády stojí 5 korun; není to omyl, ale ověřená cena ze září 2004). A vedle hospody jsou modrobíle pruhované převlékací kabiny něčeho, co by se mohlo s trochou nadsázky nazvat lázněmi; mají tam cedule s pravidly chování v lázních někdy z počátku 20. století a travnatou minipláž, na niž stojí celodenní vstup asi 10 korun. Vypadá to, jako by se právě zde natáčel film Rozmarné léto a i když je to nadsázka a možná vtip, je to příjemné a docela milé.

Technika: kinofilmové zrcadlovky Nikon N90s a Nikon F801s, objektiv Sigma 28 – 105 mm f/2.8 – 4 ASPH, materiály Fuji Superia 200ASA a Kodak Academy 200 ASA
Mapa: PJSoft InfoMapa 9.0 ©PJSoft