Kavkaz 1

Kavkaz je perla mezi horami. Kavkaz, to jsou především smaragdové louky s duhovými přelivy nespočetných květů. To je opojná vůně keřů, kalně bělavá voda ledovcových bystřin, zakrslé jalovce a pokřivené borovice na pozadí jiskřivých hřebenů. Kavkaz jsou bezútěšná suťoviska, neproniknutelné pralesy, rozervané bloky hor fantasticky uhnětených do výšek, rozdrcené, pukající masy ledu. Kavkaz jsou vichřice, sněhové bouře, mráz i déšť, slunce i modré nebe. Žádný malíř nemá dost barev, aby zachytil hýřivou nádheru kavkazské přírody, žádný básník nemá slov, aby vyjádřil dostatečně výstižnou větou , co zde zmámený člověk vnímá.

Údolí Schelda, první výhledy na hory

Na úvod jsem si dovolil vypůjčit odstavec z knihy Expedice Kavkaz od Viléma Heckela a Arnošta Černíka, která byla jedním z impulsů, proč se na Kavkaz podívat. Naše putování začalo v pátek 2.7.2004 v Brně, před námi byly tři tisíce kilometrů a na následující čtyři dny se naším domovem stalo sedadlo autobusu. Kolem půlnoci jsme na hranicích s Polskem a i když jsme už dva měsíce v EU, nastávají první problémy. Hodinu čekáme na odbavení a další hodinu nám na polské straně kontrolují autobus.

Schelda, ledovcová říčka

Kdyby to bylo to nejhorší, co nás mohlo potkat, ale k ránu přijíždíme do Medyky na polsko-ukrajinské hranici a dá se očekávat, že tady to teprve začne. Nemýlíme se, kontrola pasů se protahuje na celé dopoledne a výsledkem je, kvůli problémům s vízem, nevpuštění dvou lidí přes hranice. Přejezd Ukrajinou příliš zábavy neposkytuje, dá se popsat slovy step, step, step, Kyjev, step, step, step, ale probíhá, až na drobnou závadu na vodním čerpadle a policejní kontrolu s úplatkem čtyř piv, kupodivu hladce. Nejhorší je přechod na ruských hranicích v Ambrozivce. I když vlastně žádné problémy nejsou, všechno se neskutečně vleče a v horku bez možnosti vystoupit musíme sedět několik hodin v autobusu. Že by to urychlil nějaký úplatek? Nakonec po devíti hodinách posunujeme hodinky o dvě hodiny dopředu, někteří i o sto let zpátky a pokračujeme na Rostov na Donu. Na rozdíl od Ukrajiny nás staví policejní hlídka snad na každém rohu, ale k ránu nakonec šťastně dorážíme k našemu cíli do vesničky Elbrus v Kabardinsko-Balkarské republice. Celá cesta trvala 84 hodin.

Pohled na vesnici Elbrus ze začátku údolí Irik

Stavíme v kempu Saklja “základní” tábor a jdeme dospat. Několik odvážných ještě dáváme koupel v divoké ledovcové říčce. Odpoledne je na programu krátký trek na protažení k čelu ledovce Schelda. Zpočátku jdeme po silnici začátkem údolí Adyl-Su, po chvíli odbočujeme vpravo do bočního údolí, procházíme pionýrským táborem a dále stoupáme vysoko nad řekou Schelda po rozkvetlých alpinských loukách. Objevují se první výhledy na zasněžené velikány.

Údolí Irik, v pozadí Elbrus

V posledním úseku procházíme vojenským táborem a za chvíli jsme, ve výšce přibližně 2200 metrů, na místě. Asi půl kilometru před námi je moréna a čelo ledovce, z pod kterého vytéká kalně bílá říčka. A v dálce se hrdě tyčí čtyřtisícové štíty, tvořící hlavní hřeben Kavkazu. Dál už bohužel nemůžeme, pohybujeme se v příhraničním pásmu s Gruzií a území je hlídáno. Stačí pootočit hlavu a hned vedle nás mají vojáci opevněné hnízdo. Cestou zpátky zastavujeme v hospůdkách na začátku údolí Adyl-Su, kde se nad šašlikem seznamujeme s ruskou kuchyní. Večer se vracíme do kempu na breefing, balíme batohy na příští den a pak dlouho do noci sedíme v Saklii a ochutnáváme místní pivo a vodku…

Pastevci v dolině Irik

Ranní pohled na Elbrus z doliny Irik

Ovce v dolině Irik

Ráno je probuzení náročnější, nejde jen o následky ochutnávání vodky, ale třem lidem zmizely během noci z předsíňky stanu batohy s kompletní výbavou, a co je horší, i s doklady. Masové konzervy a dva pasy jsou hned nalezeny v lese za plotem, třetí se zázrakem objevuje až odpoledne přímo před branou do kempu po té, co je ve vyšetřovacím protokolu podepsáno, že nešlo o krádež, ale o ztrátu. Za nádherného počasí odcházíme z kempu na první trek do doliny Irik. Stoupáme kolem pískových pyramid, procházíme okolo narzanů – pramenů bohatýrů a podél řeky jdeme až na konec údolí k tábořišti. Většinou platí, že se stejně jmenuje údolí, řeka i ledovec na konci údolí, dnes tedy jdeme dolinou Irik podél řeky Irik a táboříme kus od ledovce Irik. Nejde o nijak náročnou trasu a cestou se otvírají výhledy na Elbrus, zpětně jde z mého pohledu asi o nejkrásnější údolí. Jakmile člověk odejde do hor, ocitá se okamžitě v jiném světě. Nedotčená příroda a kromě dvou pastevců a všudypřítomných stád pasoucích se krav a ovcí nikde ani živáčka. Kolem třetí hodiny jsme ve výšce 2400 metrů, na tábořišti přezdívaném golfové hřiště – ne proto, že by bylo tak rovné, ale protože je tak děravé od svišťů. Po západu slunce se mírně zatahuje a hned je cítit citelné ochlazení.

Dolina Irik ze sedla Těrskolak

Čtyřtisícovky Donguz-Orun a Nakra-Tau

Ráno je jasná obloha a bezvětří a přímo ze stanu máme výhled na nasvícený vrcholek Elbrusu, zatímco údolí je utopené ve tmě. Ještě před odchodem máme návštěvu v podobě stáda asi tří set ovcí. Jdeme k čelu ledovce Irik, odkud nás čeká dvě stě výškových metrů suťoviskem. Výstup trvá asi hodinu, jdeme po menších skupinkách, místy dva kroky nahoru, krok sjedeme dolů, ale nakonec jsme bez problémů všichni nahoře.
Nad suťoviskem začíná sníh, proto nasazujeme mačky a až do sedla Těrskolak, do výšky 3500 metrů, stoupáme po sněhu. Nadmořská výška je znát a poslední metry do sedla se doslova vleču. Nebylo by špatné příště před podobnou akcí více trénovat. Ze sedla jsou nádherné pohledy na Elbrus, který je teď v bezprostřední blízkosti a na čtyřtisícovky Donguz-Orun a Nakra-Tau na hranicích s Gruzií. Sestup do údolí Těrskol není příjemný, začátek vede ještě po sněhu, ale většina je po kamenech a suti. Do toho se dává mírné mrholení a kameny začínají klouzat. Kolem páté konečně dorážíme na tábořiště v dolině Těrskol. Přestává sice pršet, ale je mlha a zima, uvidíme zítra.

Údolí	Syltran

Počasí nezklamalo, ráno nás opět vítá jasná obloha a bezvětří. Sestupujeme údolím do Těrskolu. Dokupuji jídlo, a po silnici pokračujeme dále do Čegetu, kde se máme setkat s autobusem. V Čegetu máme celé dopoledne čas, navštěvujeme tedy trh a využíváme možnosti dát si po dvou dnech instantní stravy normální jídlo. Je vidět pružnost místních: nikde nemůžeme sehnat chleba, jdeme tedy zatím do hospůdky, když během chvíle přijíždí auto, zastavuje přímo před hospůdkou kde sedíme, a nabízejí nám chleba. Odpoledne je na programu výstup na Čeget (3421 metrů) a bivak u jezera Malý Donguz-Orun, přímo pod stěnou čtyřtisícovky Nakra-Tau. Protože mě už od včerejšího večera bolí v krku, vzdávám bohužel zbytek treku a vracím se ještě s Vladem ze Slovenska do kempu. Nakonec o moc nepřicházíme, zbytek se za námi do kempu vrací ještě ten den, z vrcholu Čegetu je vyhnala bouřka. Večer se v kempu domlouvá sauna. Jsem na vážkách, pravá ruská sauna je lákavá, ale mám padesátiprocentní šanci, že mě položí nadobro a padesátiprocentní, že mě postaví na nohy. Nakonec raději neriskuji.

Druhý den je jasno, neprší. V plánu je dokončit trek pod Nakra-Tau a Malý Donguz-Orun. Většina odjíždí autobusem do Čegetu, v kempu zůstáváme tentokrát už tři. Ale je to dobré, už se zase cítím plně ve své kůži a nic mi nebrání zítra vyrazit na čtyřdenní aklimatizační trek. Večer na breefingu probíráme zásady pohybu po ledovci, práci s cepínem a mačkami a rozdělujeme se do lanových družstev.

Cesta k jezeru Syltran	Jezero Syltran	Pohled od jezera na sedlo Syltran

Ráno odjíždíme autobusem kus po proudu řeky Baksan do vesnice Verchnyj Baksan a z výšky 1600 metrů začínáme stoupat k jezeru Syltran. Je to dlouhé, táhlé stoupání, během kterého procházíme všechny vegetační stupně. Nejprve lesem, který přechází v rozkvetlé alpinské louky s volně se pasoucím dobytkem a nakonec po kamenech a sněhu. Ještě ve výšce přibližně 3000 metrů potkáváme rozkvetlé rododendrony. Konečně jsme ve výšce asi 3200 metrů u cíle, krásného ledovcového jezera, ale na koupání to nevypadá, je ještě skoro celé zamrzlé. Po odpočinku jdeme na protější svah na sněhové pole cvičit pády a brždění pomocí cepínu. K večeru si počasí začíná zahrávat a nelze odhadnout, co provede. Z údolí přicházejí mraky a nad vodou padá mlha, ochlazuje se.

Přechod přes říčku Mkyara

Dolina Subashi

Hora Subashi v zapadajícím Slunci

Opět nás vítá slunečný den a čistá, modrá obloha. Plachta stanu je pokrytá jinovatkou a voda, kterou jsem nechal přes noc venku, je zmrzlá. Naši sousedi naměřili uvnitř stanu dva stupně pod nulou. Stoupáme do sedla Syltran (3450 metrů), ze kterého se nám otevírá výhled na Elbrus, krátce odpočíváme a sestupuje do doliny Subashi. Nechce se mi vytahovat ze dna batohu mačky, proto zkouším sestupovat po kamenech, ale je to pomalejší a náročnější než po sněhu a kolena protestují, proto nakonec mačky stejně vyndávám. Cestou brodíme ledovcové říčky Mukal a Mkyara, zvláště druhá je docela dravá, ale všichni se nakonec bez potíží dostáváme na druhý břeh. Ještě chvíli sestupujeme podél Mkyary, obcházíme hřebínek a podél říčky, která se místy zařezává do země a tvoří jakýsi kaňon, stoupáme dolinou Subashi. K tábořišti dorážíme v brzkém odpoledni. Je příjemně teplo, sušíme mokré věci, poleháváme na sluníčku na karimatkách a opalujeme se. Přímo nad námi se tyčí do téměř čtyřtisícové výšky hora Subashi, která nám večer v zapadajícím slunci předvádí nádherné představení. Hned po západu se citelně ochlazuje a teplota klesá na sedm stupňů. Odněkud se vynořuje povídání, jak se v Nepálu sbírá jačí trus na topení a hned se rodí nápad vyzkoušet, jestli stejně funguje i ovčí, kterého je všude kolem spousta. Za chvíli se opravdu daří, zpočátku za pomoci plynového vařiče, založit pěkný ohníček.

Přechod ledovce Jikaugenkyoz

Lanová družstva na ledovci

Pohled na Elbrus ze sedla Irikchat

Dnes má být zatím nejnáročnější den. V plánu je přechod ledovcového plateau, vybudování tábořiště na svahu Elbrusu v 4000 metrech a aklimatizační výstup po starém lávovém poli do 4500 metrů. Stoupáme do sedla Chatkara, kde krátce odpočíváme, navazujeme se do lana a sestupujeme na ledovec Jikaugenkyoz. Jdu na laně jako poslední, nemám tedy velké riziko pádu do trhliny. Pokud ovšem stihneme zastavit včas pád prvního. Jde to bez problémů, potkáváme jen menší trhliny a sněhové mosty přes ně jsou brzy po ránu ještě zmrzlé a dostatečně pevné. Z konce ledovce stoupáme do sedla Irikchat (3667 metrů), kde odpočíváme a čekáme na ostatní. Bohužel se začíná rychle měnit počasí, vypadá to na bouřku a to znamená i změnu plánu a doslova útěk do údolí Irikchat. Tady se rozhodujeme, co dál. Nakonec část lidí zůstává a bivakuje v údolí Irik a my pokračujeme až do kempu. Znamená to sice sestoupit téměř 2000 výškových metrů, ale vidina volného dne na odpočinek, horké sprchy a pořádného jídla za to stojí. Do kempu přicházíme až k večeru, hned za branou shazujeme batohy a dáváme si zasloužené pivo. Stavět stany nemáme ani chuť, ani sílu. Navíc není kde, v kempu je jiná cestovka, my jsme se měli vrátit až zítra. Večer sedíme v hospůdce u Osmana a nepoučitelní opět končíme u vodky. Nad ránem se o zábavu stará sám Osman, když nám ukazuje svoji ostřelovačskou pušku se slovy, že v jeho kempu se už krást nebude… Spíme na podlaze ve skladišti.

Na všechny fotografie z Kavkazu byla použita technika: Nikon FM3a, objektivy Nikkor AF 28/2.8D, Nikon E 35/2.5, Nikon E 100/2.8, blesk Nikon SB-27, filtr B+W Skylight KR 1.5, filmy Fuji Velvia 50 a Fuji Provia 100F