Dvě vzpomínky na Josefa Sudka

Kolem fotografa Josefa Sudka (1896–1976) se postupem doby vytvořila obrovská legenda. Jaký vlastně byl? Pravdivý obraz této osobnosti si můžeme skládat i z malých střípků – třeba z komorních výstav nebo vzpomínkových knih.

Josef Sudek a reklama

Většina z nás má Josefa Sudka zafixovaného jako rázovitého starého muže, putujícího s těžkým stativem a velkoformátovým deskovým přístrojem napříč Prahou. Byl však Sudek opravdu svérázný samorost, který opovrhoval konvencemi a společenskými normami? Nebo to byla jen záměrná mystifikace, která mu – jako svobodnému a tvůrčímu duchu – usnadňovala přežít v tzv. reálném socialismu?

Pokud bychom se však přenesli o několik desetiletí hlouběji do historie, do přelomu 20. a 30. let 20. století, spatřili bychom obraz zcela jiný: mladého ambiciózního fotografa v Kristových letech, který se právě zapsal do povědomí národa znamenitým souborem fotografií z přestavby Svatovítského chrámu – v roce 1928 nu totiž vyšlo jedno z jeho vrcholných děl, album fotografií Svatý Vít.

Josef Sudek: Reklamní fotografie, 30. léta 20. stol.

Třicátá léta 20. století jsou obdobím, kdy se Sudek nejvíce vzdaluje od podoby, která mu byla později kulturní veřejnosti přisouzena a do níž se tak rád stylizoval: v této době je především zakázkovým reklamním fotografem, na tehdejší poměry velmi drahým, a také cílevědomým živnostníkem, který si k vymáhání honorářů a podávání žalob na dlužníky dokonce najímá advokáta dr. Poppera… Jinými slovy, Sudek si v této době „čichl“ k reklamě, a i když tyto své „zálety“ později snižoval („Z řemeslnýho stanoviska to určitě něco dalo, ale nemohl jsem to dělat pořád. To by člověk zblbnul. Jakmile jsem to udělal, okamžitě jsem dělal zase svoje věci.“ Josef Sudek:
O sobě, s. 36), dělal to vesměs s vkusem a osobitostí. Ve 30. letech minulého století žil Sudek čilým společenským životem, zapadl do okruhu umělců scházejících se v kavárně Union a pracoval zejména pro nakladatelství Družstevní práce, kde kromě jiného vyšly jeho kalendáře a vánoční pohlednice. V té době pracuje i na mnoha dalších komerčních zakázkách – třeba na katalogu punčoch a obuvi pro firmu GEC, spolupracuje s továrnou na čokoládu Orion, Ultraphonem, vytváří katalog nové Tatry 77 a tak by se dalo pokračovat.

Výběr z těchto prací představuje komorní výstava v bývalém Sudkově bytě na Úvozu, nazvaná lapidárně Josef Sudek: Reklama. V jejím rámci je poprvé představena Sudkova maketa propagačního kalendáře pro tiskovou agenturu Orbis pro rok 1931, která patří k tomu nejzdařilejšímu z vystavených prací. Ovšem zdaleka nejlepší vystavenou fotografií je Vzpomínka na Hofmana z roku 1975 ze Sudkova souboru Labyrinty, ale to už je jen podle datace úplně jiná kapitola…

Josef Sudek: O sobě

V souvislosti s probíhající výstavou Sudkových reklamních fotografií připomeňme i zajímavou vzpomínkovou knížku, která se patrně v dotisku nedávno dostala na knihkupecké pulty. Její název je lapidární – Josef Sudek: O sobě (vydal Torst s vročením 2001). Knížka zachycuje pět rozhovorů, které s Mistrem nedlouho před jeho smrtí, na začátku roku 1976, vedl tehdy mladý teoretik fotografie Jaroslav Anděl. Knížka je zajímavá především tím, že podle všeho opravdu zachycuje Sudkův autentický, neučesaný a velmi svérázný projev. Sudek tu hovoří způsobem, který může nepřipraveného čtenáře zaskočit, puritána snad dokonce popudit. Například o vztahu umělce a prostředí Sudek hovoří takto: „… ono na toho současníka okolí taky působí, i když na něj bude nadávat, tak na něj bude působit. Nemůže se z něho dostat. „Vyseru se na něj…“ – to je nesmysl, nemůže se vysrat, ale je mu to hovno platný, poněvadž kdyby se na to vysral, tak bude izolovanej v něčem, žejo, a bude s tím na to narážet, a bude nasranej ještě víc.“ (s. 123). Rozhodně je dobře, že se autor rozhovoru a nakladatelští redaktoři nesnažili text „umravnit“ a udělat ze svérázného umělce většího intelektuála než ve skutečnosti byl.

Knížka je cenná právě díky své otevřenosti: Sudek je totiž velmi kritický i k sobě a otevřeně přiznává své slabiny (třeba nechuť číst, neustálý nepořádek ve věcech, neschopnost dokončit jakýkoli projekt nebo zálibu v hromadění věcí). Rozhovor je vedený s mírným ohledem na chronologii (tedy od dětství a mládí k pozdějším letům), ale také s velmi pozvolným důrazem na hlubší a hlubší ponor do světa fotografie (od klubových počátků přes fotografické vzory až po sondy do fotografické teorie). A nakonec, každý zájemce o fotografování tu najde řadu zajímavých věcí z historie fotografické techniky a fotografické tvorby vůbec.

Kniha Josef Sudek: O sobě je zajímavá i tím, že sudkovskou legendu zároveň přiživuje i bourá. Sudek hovoří „jak mu zobák narost“, čímž posiluje svou pověst plebejce a nonkonformisty, ale zároveň otevřeně hovoří o mnoha věcech, které nepasují do obrazu fotografa, který je natolik ponořen do svého umění, že vlastně není schopen se pohybovat v reálném světě.