…cesty

Říkalo se, že všechny cesty vedou do Říma. Něco na tom možná bylo, ale teď se můžeme spokojit s tím, že všechny cesty vedou odněkud někam, jiné je protínají a opravdu málokdy některá někde končí.

Na cestách…

Cesty a fotografie spolu souvisejí tak silně, až je to překvapivé. Souvisejí spolu tak hodně, že je to snad až příliš samozřejmé a málokoho z nás napadne nad tím uvažovat. A protože tento seriál má být o věcech zdánlivě nesouvisejících a o souvislostech tak samozřejmých, že je pro mnohé zbytečné se nad nimi zamýšlet, pojďme se nyní vypravit právě na cesty… Fotoaparáty vezmeme pochopitelně s sebou, ovšem další věc bychom také neměli zapomenout doma – vlastní oči (ty jsou možná ještě důležitější než technika!). Kdo nevidí očima, nemůže vidět ani fotoaparátem. Tento příměr není a nemá být narážkou na lidi slepé, ale spíše na lidi, kteří pro oči nevidí. Nebo nechtějí vidět. Takové naopak necháme doma.

Konec…?

Celý život je cesta. Od narození až do konce dnů – obrazně řečeno – jdeme po cestě, která ani smrtí nekončí. Když zůstaneme chvilku u té obraznosti (a co jiného je fotografie?), můžeme si představit, že na konci svého výletu poodejdeme kousek stranou a zastavíme. Někdo dřív a někdo toho nachodí moc a moc. Chodci a běžci dlouhých tratí toho hodně viděli, hodně si pamatují a hodně vědí. Jsou lidé, kteří toho ušli málo, a je to škoda. Někdo ale kvůli samotné cestě nevidí nic kolem. I cesta může být cíl, zpívá Mňága a Žďorp, protože kromě toho, kam dojdeme, je také důležité JAK a KUDY. Nejsem machiavelista, a tak si myslím, že účel nesvětí prostředky. Sebevznešenější cíl je hnusný, vede-li k němu hnusná cesta.

Cesta je náramně důležitá. Užít si cestu znamená užít si život. Cesta není jen čekání na cíl, ale je stejně důležitá jako on sám. Vždyť přece v každém cíli začínají jiné cesty! Ke každému cíli vede nekonečně mnoho různých cest! Na každém konci je krásné, že něco nového začíná, napsal pan Seifert, a vztáhneme-li to na cesty, platí to dvojnásob. Rychlost tady nic neřeší, vzdálenost taky ne. Kdyby byly důležité jen cíle, nechodil by přece nikdo na třeba i krátké bezcílné procházky. Když vyrážíme na výlet s jasným cílem, přemýšlíme i nad tím, jakou cestu zvolit. Pragmatici jistě namítnou, že jediná dobrá cesta je ta nejkratší, ale tohle není studie o logistice a spedici, nýbrž pokus o text, který má otevírat oči. A i těm pragmatikům je přece jasné, že budou-li na mapách jen tečky cílů a žádné cesty, jsou ty cíle k ničemu.

Dánsko

K čemu mi je sebedelší cesta k cíli, když nevím nic z toho, co jsem minul? K čemu je mi seberychlejší cestování, když v cíli mě čeká jen další spěch? Obdivuji kulhavé poutníky, o nichž psal Josef Čapek – nemohou jít rychle, nohy neslouží, ale právě z toho si oni sami pro sebe udělají přednost – pomalu a rozvážně jsou po své cestě, možná ne zrovna elegantně, ale VIDÍ. Proto nikdy na cestách nezavírám oči a nespím: co kdybych něco neviděl? Cesty nevedou do Říma, cesty vedou od lidí k lidem. A jiné cesty nemají smysl.

Cesty jsou krátké i dlouhé, rovné i klikaté, prašné, asfaltové, betonové, dlážděné, jsou úzké i široké, suché i mokré (znáte film Karla Kachyni Cesta byla suchá, místy mokrá?), cestou je i dvojice lesklých kolejí nebo řeka, může to být čára na mapě a nebo myšlenka na místo či člověka, který je tam někde, pruh za letadlem i brázda za lodí… Cesty jsou i šňůry pouličních lamp a červená koncová světla aut, svítící vlak kdesi v kraji, lesní pěšina nebo schodiště. Přejeme si šťastnou cestu, ne pro ni samotnou, ale proto, abychom našli své cíle, abychom nepíchli kolo, aby se naše dráha tragicky a nešťastně neprotnula s jinou, aby nevykolejil vlak, nespadlo letadlo, neutrhl se výtah, abychom si nezlomili nohu na náledí…

Noční cesty

Vždycky je kam jít, jet, plout, letět – zkrátka cestovat. A může to být třeba jen cesta od postele k oknu, protože i tahle krátká cesta může být pro člověka, který se zotavuje po nemoci, nebo pro dítě, které se teprve učí chodit, obrovský výkon a motivace. Není místo, odkud nevede žádná cesta, a když vede odtamtud, vede i tam. Někdo musí být první, kdo tou cestou půjde. Tihle objevitelé cest nejsou jen ti, kteří si obují boty (nebo jdou bez nich), a udělají první krok. Stejně tak to může být vědec, který učiní důležitý objev, nebo fotograf, který vyfotografuje něco, co ještě nikdo před ním nevyfotografoval.

Ani Slovensko, ani Rumunsko, ale … Kladno

Jděme si každý svou cestou. Životy se neopakují. Fotografujme první i další kroky takových cest, fotografujme jejich směr i cíl, fotografujme cestou i na konci cest. Protože jedině tak budeme vědět, kudy jsme to vlastně šli. Můžeme si dokonce dovolit neskutečný luxus – zaznamenávat kroky a cesty jiných lidí. Světe div se, ještě nám za to třeba budou vděční, až po letech narazí na snímek a zvolají: „To jsem já, když jsem se učil chodit…!“ Abychom si ale přiznali celou pravdu, mohou nás za to taky nenávidět – stačí se podívat kamkoli do nějakého bulvárního plátku – někdo s někým chodí, někdo s někým někam šel, někdo někde byl. Postižení a přistižení se pak třeba i soudně brání, jenže to je jiná otázka, my tady přece mluvíme o fotografii a o cestách. Naše cesty jsou víc vidět, kam se podíváme, tam jsou kamery, dokonce prý na světě není místo, kam Velký Bratr nevidí. Sice to – v rozporu s tím, co předpovídal George Orwell – nestihl do roku 1984, ale teď už vidí. Možná právě proto zapomínáme na cesty a staráme se jen o cíle. Nemohou za to cesty, může za to Velký Bratr, což jsou zas a zas jen lidé.

Vypadá to jako 100 let stará fotografie, ale je to letos v Dánsku. Opravdu.

Cesty jsou ve všem a všude. První i další prošlapané boty, píchlá duše na kole, koleje v blátě, stopy lyží ve sněhu, stopař v prachu u silnice ven z města, vodovodní i jiné trubky, dráty, tunely a cokoli, co spojuje dvě místa, myšlenky, mapy a slova, to vše jsou cesty. Puchýře na nohou, rozbité dětské koleno, modřiny od ledu a revma v kostech, to vše i další budiž důkazem, že cesty někdy bolí. Hojení ran a další kroky zase potvrzují to, že málokdo to vzdá a sotva je mu líp, vydá se dál. Opatrněji a bohatší o nějakou tu zkušenost, že to snad jde i jinak, jde dál. Jsou ale i tací, kteří o cesty nestojí. Nechtějí nebo nemohou jít od lidí k lidem a jejich cestičky pomalu zarůstají travou a zapomněním. Někdo se ztratí a někdo se na cestu už nevrátí jako můj kamarád Jirka, který se už před deseti lety oběsil. Každý máme někoho, kdo nám na cestě chybí jako spolucestující. Třeba mají jiné cesty, kam my nevidíme. Nejsem náboženský myslitel, nevím, jak to je. Prostě nějak.

Cesta vzhůru. Kamkoli.

A přestože se říká, že nejvíc si člověk pamatuje to, co nikdy nevyfotografoval, je škoda si během cest nezaznamenat lidi, místa, počasí, barvy… Fotografujme cesty, protože každá fotografie je suvenýrem z cesty zvané Život, ať už ta cesta je jakkoli dlouhá či krátká, ať je rovná či klikatá, ať už vede dolů či nahoru a ať už je naše nebo kohokoli. Fotografujme cesty, abychom nezapomněli, kudy a s kým jsme šli. Všechny fotografie by bylo možno vložit do obrovského alba s nadpisem: Toto jsem viděl cestou. Fotografujme cesty, protože jsou spojnicí mezi lidmi, protože pokud nebudou cesty, nebude nic, ani my ne. A to by byla škoda.

Snímky byly pořízeny v letech 1999 – 2004 přístroji Olympus OM-10, Nikon F65, F801s a N90s.