Nestor české fotografie a filmu, šestadevadesátiletý Alexandr Hackenschmied, sice žije dlouhá léta v New Yorku, ale právě nyní vystavuje v Praze. A dokonce na dvou místech současně. Škoda, že se podstatná část jeho fotografického archivu ztratila.
|
| A.H., 1942-43, foto: Maya Deren |
Zdá se, že retrospektivní výstavy a návraty do historie budou i v letošní výstavní praxi převládat nad projekty současných fotografů. Je za tím spíš sázka na jistotu nebo spíš nedostatek zajímavých osobností? Ale možná je to i prostší: fotografie začala být respektována jako svébytná umělecká tvorba, dostala se do galerií a hledá, na čem může stavět.
I když fotografie Alexandra Hackenchmieda (narozen 1907, od roku 1947 používá jméno Alexandr Hammid) patrně nikdy nebudou patřit k pilířům české fotografie 20. století jako díla Františka Drtikola, Jaroslava Rösslera či Jaromíra Funkeho, přehlédnout se prostě nedají. Alexandr Hackenschmied sice na přelomu 20. a 30. let propadl kouzlu fotografie a vzápětí vytvořil své nejlepší „věci“, ale později se věnoval především filmu a fotografoval již jen okrajově. Jako režisér a kameraman později prorazil i v USA – dokonce ještě v 60. a 70. letech byl známý jako průkopník filmového formátu Imax. Jaké jsou jeho fotografie z více než šedesátiletého nadhledu?
|
| A. Hackenschmied: Paříž, 1939, repro: Torst |
Dvě paralelně probíhající pražské výstavy Hackenschmieda ukazují jako invenčního fotografa širokého tematického a žánrového rozpětí. Platí to zvláště v případě, že do vystavených fotografií zahrneme i doprovodnou projekci s autorovými záběry z první poloviny 30. let. Z této projekce – a také z monografie, kterou před časem vydalo nakladatelství Torst – můžeme vytušit, jaká je to škoda, že řadu Hackenschmiedových fotografií už nikdy neuvidíme. Stalo se totiž to, co se stát nemělo: celý autorův fotografický archiv se při jeho útěku před nacismem na Západ v roce 1939 nenávratně ztratil.
|
| A. Hackenschmied: Maya s rukou, 1942-43, repro: Torst |
První část výstavy v Galerii Francouzského institutu Hackenschmieda představuje především jako fotografa města. Zatímco fotografie z tříměsíčního pobytu v Paříži (únor–červen 1939) hledáním nečekaných souvislostí a úhlů pohledu souzní s doznívající etapou české meziválečné fotografické avantgardy, o něco starší cyklus fotografií z Ameriky (1936) je výrazně civilnější a přímočařejší a čiší z něj především okouzlení „zemí neomezených možností“. Připomeňme, že soubor Amerika vznikl při cestě členů Baťova zlínského filmového studia do Ameriky. I když tomu leccos nasvědčovalo, fotografie z Ameriky se neztratily, jen do znovuobjevení v roce 1999 „spaly“ kdesi ve Zlíně. První část výstavy se však cykly Paříž a Amerika nevyčerpává. Jsou tu například i Hackenchmiedovy dokumentární snímky z Mexika nebo několik portrétů z pozdějšího „amerického“ období. Doprovodná projekce pak ukazuje Hackenschmieda jako originálního fotografa meziválečné Prahy (Pražská ulice z elektriky, 1928, Pražské jarní mlhy, 1929), tvůrce nekonvenčních zátiší a zajímavých experimentů (Diktát, 1930, Studie okna, 1933).
|
| A. Hackenschmied: Botticelli shot, 1943, repro: Torst |
Výstava nazvaná Praha–Paris–New York pokračuje dalšími dvěma desítkami Hackenschmiedových fotografií v komorním prostředí Ateliéru Josefa Sudka. Tato série se vymyká nejen názvu celé výstavy (vznikla v Los Angeles), ale i předchozím fotografickým východiskům. Dalo by se říci, že setkání s herečkou Mayou Deren v Hollywoodu v roce 1942 bylo pro Hackenschmieda darem z nebes. Ve spolupráci s ní totiž nevznikla jen důležitá díla nezávislého filmu jako je Meshes of the Afternoon, ale i řada mimořádně sugestivních portrétů a aktů. Série Maya nesporně patří k druhému vrcholu Hackenschmiedovy fotografické dráhy. Na rozdíl od výše zmíněných fotografií z cest, které z dnešního pohledu mohou působit krotce nebo dokonce nevýrazně, jsou Hackenschmiedovy fotografie Mayi Deren i po letech plné citu, jemné erotiky a zvláštních, tajuplných nálad. Nejzdařilejší portrét z této série, Botticelli Shot (1943), je možná vůbec tím nejlepším, co Alexandr Hackenschmied vytvořil. V Moravské galerii v Brně, odkud byla původní zvětšenina zapůjčena, mají jeden z nejpozoruhodnějších českých fotografických portrétů 1. poloviny 20. století. A je úplně jedno, že vznikl tisíce kilometrů od domova…
Velmi poucne pro dalsi generace
Jen na okraj. Z tvorby generaci prvni republiky, protektoratu a nasledneho povalecneho obdobi lze vycist zvlastni “duch”, ktery v poslednich cca 10-15 letech v ceske tvorbe postradam. Je to samozrejme muj subjektivni nazor a jsou urcite jini, kterym se prave libi ceska tvorba v tomto obdobi. Ale ja mam pocit, ze se dnesni diskuse ubiraji spise hodnocenim technickych parametru, nez vlasni kreativni tvorbou. Pritom predchozi generace ani nesnili o vyspele technice, ktera je dnes dostupna – a presto byli dobri. Mozna, ze je to i tim, ze vyrobci fototechniky reklamami bojuji o trh, nicmene nevim co je toho pravou pricinou.
Avsak zda se mi, ze celkova kultura prave v poslednim obdobi je v jakemsi upadku. Nejen fotografie, ale i ostatni zanry napr. v hudbe slysime Vondrackove, Gotty v televizi Majory Zemany, Zeny za pulem apod. s obrovskymi preferencemi.
Nedovedu si vysvetlit, proc je v soucasne ceske kulture zretelne preferovan upadek a dekadence.
Proto: vice takovych clanku!!!
RE: Velmi poucne pro dalsi generace
Dovolim si nesouhlasit, zda se mi, ze spis se zde uplatnuje jeste nedostatecny odstup od viru doby. Myslim tim, ze to co je hodnotne se v dnesni dobe stale jeste skryva v zaplave mensich hodnot, zatimco doba mezivalecna je uz pekne “protridena” a skutecne hodnoty z ni vycnivaji a jsou brany jako “reprezentativni” vzorky teto doby — to je ovsem dle meho soudu klam, protoze kazda doba si sebou nese nejaky ten kyc, nehodnotu, dekadenci atd., jen z tech dob starsich se nam mensi hodnoty jaksi nedochovaly, byly zapomenuty, zatimco o protrideni doby dnesni se musi postarat nas vlastni usudek.
RE: RE: Velmi poucne pro dalsi generace
Ja s Vami souhlasim. Mam vsak malou pripominku:
Je to tak, ze skutecne chybi urcity casovy odstup pro hodnoceni. Je pravdou, ze napr. Vincent van Gogh nebyl ve sve dobe prijiman se svymi dily tak, jak je tomu dnes.
Avsak dnesni tvorba kycu (a to jsou bezpochyby kyce – Hlozek, Bartosova, Gott se svymi obrazy atd.) je v tak masivni mire, ze proste uz neni prostor pro novou tvorbu.
Samozrejme, ze tvorba generaci prvni republiky, protektoratu a nasledneho povalecneho obdobi mela sve kyce. Ale byly to kyce “nove”, proste pokusy o neco noveho, ktere se proste nepovedly, neujaly, byly vetsinovou spolecnosti odmitnuty. Ale dnes to nejsou kyce vznikle z novych smeru a pokusu. Je to proste jen takova jednoducha “onanie na husakovsky socialismus”, poklesle umeni. To proto, ze z toho zadne “dite” v budoucnu nikdy nebude.
Nechci byt negativista, urcite se do dejin zapise J. Saudek a mnozi jini. Ale mne se to zda malo….
RE: RE: RE: Velmi poucne pro dalsi generace
Nemej o minulosti tolik iluzi. Muj prastryc byl za prvni republiky velice respektovany majitel fotoatelieru v Pisku. Prochazet jeho pozustalost je zajimave, byl to asi opravdu machr. Jenze z druhe strany – to co patrne fotil jako komercni zakazky jsou ve sve podstate vetsinou silene kyce – zmekcovani vseho druhu, kasirovane sloupy, zaclony… Nevidim moc velky rozdil proti dnesni situaci.
Ani ve filmu ci literature to nebyla zas takova idyla, treba ruznych romanku pro zeny se za prvni republiky vydavalo spis jeste vice nez dneska.
Mozna nebyl drive takovy podil braku v hudbe, preci jen se tehdy prezentovalo na zivo a tak se tezko mohl stat hvezdou nekdo, kdo vubec neumel hrat a zpivat.
RE: Velmi poucne pro dalsi generace
Hej, na Majora Zemana mi nesahej! Honzik je totiz ze vsech nejlepsi, kam se na nej hrabe Connery a dalsi predstavitele Jamese Bonda :-)))))))
RE: RE: Velmi poucne pro dalsi generace
Tak si ho natoc na video, v odbornem servisu Ti ho upravi na nekonecnou smycku a muzes ho mit ve sve TV od rana do noci.
Dnesni technika nema v podstate omezeni. A budes urcite nekonecne stastnej….
Perfektni
Skvely clanek, diky, jen houst a vetsi kapky. 🙂