Černošedý inkoustový tisk

V poslední době se na fotografickém trhu objevilo několik systémů pro inkoustový tisk černobílých fotografií. Jsou to plnohodnotní nástupci klasického stříbrného černobílého procesu nebo jen další digitální hračka, nad kterou pravověrný „fineprinter“ ohrne nos?
Dnešní článek se detailně podívá na řešení, které pod názvem Quad Black nabízí firma Lyson.

Jsem velkým příznivcem černobílé fotografie. Bohužel v poslední době se do temné komory dostanu spíše výjimečně. Hledal jsem proto řešení, jak si zachovat přístup ke kouzlu černobílé fotografie, ale bez pravidelné okupace koupelny, roztahování temné komory a následných pří s rodinnými příslušníky. Po nepřesvědčivých zkušenostech s digilaby padla má volba na inkoustový tisk.

1. O čem je vlastně řeč?

Fotorealistické inkoustové tiskárny si získaly svůj okruh uživatelů. O kvalitě výstupu nemá smysl vést diskuzi. Uživatel digilabu bude tvrdit, že osvit na klasický fotopapír je lepší, domácí inkoustový tiskař bude tvrdit, že lepší je jeho řešení. Pokud ale budete chtít kvalitní černobílou fotografii, dostanou se obě technologie do potíží.

Při zhotovení černobílé fotografie na barevný fotografický papír sice dostaneme jakous takous černobílou fotografii, ta ale většinou mívá jemný barevný posun, často nerovnoměrný: např. stíny ujíždějí trošku do zelené a světla do purpurové. Tyto barevné posuny jsou podmíněné použitou technologií a nelze se jich jednoduše zbavit.

Při inkoustovém tisku máme potom dvě možnosti:

• Můžeme tisknout pouze s použitím černého inkoustu. To vede k hrubým a zrnitým tonálním přechodům a ztrátě kresby ve světlech.

• Můžeme tisknout s použitím všech barevných inkoustů, dnes většinou šesti nebo sedmi. Tonální přechody se zjemní, ale zůstávají problémy s kresbou ve světlech, která je tvořena řídce rozmístěnými barevnými kapičkami. Navíc se přidají problémy s nerovnoměrným barevným nádechem, stejně jako v případě osvitu na fotopapír.

Chytré řešení popsaných problémů nabízí v současné době několik výrobců. Ve všech případech to funguje tak, že k tisku se použije místo barevných inkoustů sada odstupňovaných šedých inkoustů. V klasické inkoustové tiskárně najdete azurový, purpurovým, žlutý a černý inkoust. Tyto inkousty se nahradí jedním černým a třemi odstupňovaně šedými inkousty. Moderní fotorealistické tiskárny používají šest barev – klasická sada je doplněna o světle purpurovou a světle azurovou. V tomto případě by se tedy použilo černého a pěti různě tmavých šedých inkoustů. Vlastní inkousty jsou na pigmentovém základě odvozeném od amorfního uhlíku (prostě saze). Samotný uhlík ale není barevně neutrální a nelze s ním dosáhnout dostatečnou optickou hustotu, proto se přidávají další barviva.

Nejnovější řešení umožňují přímo uživateli ovlivnit barevný tón výsledné černobílé fotografie. Používá se šestibarevných tiskáren: čtyři tiskové hlavy se použijí pro černý a tři neutrální šedé inkousty. Zbylé dvě hlavy tisknou dvěma středně šedými inkousty s namodralým a nahnědlým tónem, pomocí kterých lze plynule měnit barevný nádech středních hustot.

Softwarové řízení těchto systémů je v zásadě dvojího typu:

• Profesionální (drahé) systémy založené na velkoformátových tiskárnách jsou většinou řízeny vlastním RIPem. To znamená, že při tisku se nepoužije původní ovladač tiskárny, nýbrž speciální RIP, který přímo řídí tiskárnu a množství jednotlivých inkoustů. Tento přístup umožňuje precizní kontrolu nad způsobem tisku – uživatel může ovlivnit použité rastrování a také to, zda pro tisk určitého odstínu šedé se použije více světlejšího inkoustu nebo raději méně tmavšího. Princip je analogický tvorbě separací při předtiskové přípravě v CMYK režimu.

• Amatérské systémy určené pro stolní tiskárny používají původní ovladače použité tiskárny. Ovladač a tiskárna „neví“, že barevné inkousty byly nahrazeny šedými, takže pro tisk obrázku se používá stejný algoritmus jako pro barevný inkoust. Uživatel nemá takovou kontrolu nad způsobem tisku jako v prvním případě, obsluha je však nepoměrně jednodušší. Jistou kontrolu nad výstupem potom dávají ICC profily, pomocí kterých si lze udělat softwarový náhled, jak bude vytištěný obrázek vypadat.

2. Jak to dělají u Lysonu

Britská firma Lyson je velkým producentem alternativních inkoustů. Podívejme se, jak si s problémem černošedého tisku poradili její vývojáři.

Lyson nabízí černo-šedé sady inkoustů pod názvem Quad Black pro tiskárny Epson a Canon. Název je trochu zavádějící, protože zásobníky pro šestibarevné tiskárny obsahují skutečně šest různých odstínů. K dispozici jsou sady s teplým, neutrálním a studeným tónem, avšak ne všechny kombinace pro všechny tiskárny. Inkousty jsou na pigmentovém základě, ale nejsou to čistě pigmentové inkousty, pro tmavší černou a ladění barevného odstínu jsou údajně přidávaná kovokomplexní barviva. Otázku archivní stálosti těchto barviv si zřejmě musí zodpovědět každý pro sebe…

S nákupem je to u nás trochu složitější. Výrobce má sice u nás distributora, ten se ale zabývá prodejem velkých balení a malá spotřebitelská balení nedodává. Já jsem proto nakupoval u zásilkového obchodu v Rakousku, takže se nákup protáhl a prodražil kvůli celním formalitám. Budiž nám útěchou, že od května tyto problémy pominou…

Návod je jasný, přehledný a při instalaci nečíhají žádné záludnosti. Do tiskárny jsem vložil čistící náplně a opakovaně vyčistil trysky. Čistící kapalina je velmi lehce zbarvená, takže na bílém papíru jde rozlišit, zdali všechny trysky pracují. Pak následovalo nainstalování vlastních zásobníků, opětovné vyčištění trysek a tiskárny byla připravena.

3. Kvalita tisku

Maje v paměti upozornění na pigmentovou povahu inkoustu, začal jsem nejdříve hledat vhodný papír. Výrobci černošedých inkoustů vůbec nedoporučují tisk na lesklé „coated“ fotopapíry, doporučují se pouze matné papíry z hadroviny, tzv. fine art papíry. Já jsem ale chtěl pokud možno najít i lesklý papír, protože možnost tisku pouze na matný povrch pokládám za dost omezující.

Tisknul jsem tedy testovací škálu a černobílou fotografii na všechny inkjetové papíry, které se mi dostaly pod ruku, a to s následujícími výsledky:

3.1 Přijímavost inkoustu

Potvrdilo se varování výrobců, že lesklé fotopapíry jsou nepoužitelné. Na lesklých fotopapírech Foma FP 2320, HP Premium Plus Photo Paper a Iford Classic Gloss ve vyšších hustotách se inkoust nestihl vsáknout do přijímací vrstvy a tvořily se „kaluže“ (pooling) a docházelo k tzv. bronzingu, čili při bočním pohledu se oblasti s vyšším krytím kovově leskly.

Slévání inkoustu na papíru Ilford Classic

Matné papíry (Foma MP 2320, Epson Matte Paper Heavy Weight) sice neměly problém s přijímáním inkoustu, ale ve vysokých hustotách se slévaly detaily a dosažená optická hustota nebyla dostatečná. Tisky měly přebytek tmavě šedých ploch bez detailů.

Ilford Smooth Fine Art poskytl jednoznačně nejlepší výsledky. Bezproblémové rozlišení detailů ve všech hustotách a sytá přesvědčivá černá.

Ilford Smooth Gloss/Matte je papír na mikrokeramické bázi, který výrobce označuje jako vhodný pro pigmentové inkousty. Právě mikrokeramické kapsule přítomné v přijímací vrstvě mají zajistit bezproblémovou absorpci a fixaci pigmentových inkoustů. Vyzkoušel jsem je proto a byl jsem příjemně překvapen – ani známka po slévání či bronzování. Papír byl po tisku rovnoměrně vysoce lesklý.

3.2 Průběh šedé škály

Protože jsem neměl k dispozici ICC profily pro jednotlivé papíry, tisknul jsem bez jakýchkoli úprav. Ukázalo se, že tento postup obecně vede k nerovnoměrné šedé škále – světla a střední odstíny jsou světlejší a potom přichází nárůst strmosti do stínů. Toto lze naštěstí snadno napravit ve Photoshopu pomocí tzv. transferové funkce (Print with Preview – Output – Transfer). Pomocí této funkce můžeme přesně a detailně řídit, kolik inkoustu se má použít pro tvorbu jednotlivých odstínů. Já jsem tedy celkově přidal ve středních odstínech. Bez exaktních měřících nástrojů jsme sice odkázání na metodu pokus-omyl, ale i tak lze dosáhnout uspokojivých výsledků.

Úprava převodové křivky tisku ve Photoshopu.

3.3 Barevné odchylky tisků

Velkým zklamáním pro mě byla závislost barevného podání na potiskovaném médiu. Co papír, to trošku jiný tón obrazu. U nevhodných papírů se nemá smysl tím zabývat, u papírů jinak vhodných pro tuto technologii je třeba s tím počítat. Zásadní vliv na výsledný dojem z tisku má ale metamerie použitých pigmentů. To znamená, že výsledný barevný vjem silně závisí na tom, jakým světlem je tisk nasvícen.

Na papíru Ilford Smooth Fine Art byl tón obrazu na denním světle mírně do olivové zelené, ale v podstatě byl dojem z tisku velmi příjemný. V žárovkovém světle byl jakoby lehounce nafialovělý a ve světle zářivkovém neutrální. Celkově je tedy metamerie inkoustů Lyson na tomto papíru zanedbatelná a dá se s ní žít.

Papír Ilford Smooth Gloss a Matte vykazoval ve spojení s inkousty Lyson obrovské změny v tonalitě. Na denním světle byl obraz teplý, ale spíše do červena než do příjemné hnědé. V žárovkovém i zářivkovém světle pak obraz získal nepřirozený a rušivý purpurový nádech, který byl velmi intezivní a činil celkově obraz nepoužitelným.

4. Závěry

Můj dojem z první a krátké zkušenosti s touto technologií bych označil za poněkud rozporuplný, nicméně s optimistickým výhledem.

Společným znakem tisku na všechny druhy papírů je poněkud nezvyklý průběh šedé škály. Z klasické fotografie jsme zvyklí na určitou kompresi šedých tónů ve stínech a světlech, danou esovitým tvarem charakteristické křivky. Při digitálním tisku k této kompresi nedojde a výsledkem je nezvykle lineární šedá škála. To vede k „ekvidistantní“ separaci detailů ve všech částech šedé škály a v konečném efektu k nezvyklému vizuálnímu vjemu. Paradoxně to může být vnímáno až rušivě – některé mé tisky měly až příliš podrobností ve stínech a musel jsem lokálně manipulovat s křivkami, abych výtisk přiblížil vzhledu klasické fotografie. Nicméně všechny tyto práce se odehrávají v grafickém editoru a tudíž jsou snadno zvládnutelné.

Za zásadní problém považuji kompatibilitu s lesklými médii. Podle posledních informací tento problém řeší někteří výrobci tak trochu kostrbatě – dodávají dva druhy černého inkoustu, jeden pro tisk na lesklá média, druhý pro matná. Pokud máte tiskárnu, která umožňuje instalaci dvou zásobníků černé barvy (jako poslední modely tiskáren Epson), tak to nemusí vadit. Uživatelé jednodušších tiskáren ale stojí před nelehkou volbou – lesk nebo mat? Dvě tiskárny si asi pořídí málokdo…

Ekonomická stránka věci je jistě důležitá pro většinu z nás. Myslím, že rozvoj těchto technologií brzdí zejména cenová politika obchodu se spotřebním materiálem. Dokud bude list kvalitního papíru formátu A4 stát 30 Kč, tak to bude významně omezovat růst trhu. Nicméně pořízením systému pro trvalou dodávku inkoustu z velkých zásobníků (continuous ink system) lze i v současných podmínkách dostat náklady na přijatelnou úroveň.

Pokud jde o vizuální dojem z výsledných tisků, tak ten rozhodně není špatný. Mé tisky na papíru Ilford Smooth Gloss pozorované v denním světle (aby se neprojevila metamerie) rozhodně převálcovaly černobílé zvětšeniny z digitálního minilabu zhotovené na barevný halogenidostříbrný papír. Výsledný dojem z těchto tisků se dá přirovnat k černobílým zvětšeninám zhotoveným klasickým procesem na RC papír.

Srovnání s barytovými papíry je složitější. Přirozeně že exkluzivnímu povrchu leštěného barytu se dosud nic nevyrovná, zejména uvážíme-li přetrvávající problémy s tiskem na lesklé povrchy. Nicméně pokud zůstaneme u matných papírů, myslím, že tato technologie by mohla zaujmout i černobílé fajnšmekry. Při tisku na matné strukturované „fine art“ papíry dostaneme velice působivé výsledky. Díky sametově matnému povrchu tisk nepůsobí ani tak dojmem fotografie, ale spíše grafiky zhotovené na hrubý ruční papír. Sametová, hluboká matná čerň prostá jakýchkoli lesků spolu se zmiňovanou „dlouhou“ šedou škálou a velmi jemnou a detailní kresbou i v těch nejvyšších světlech působí prostě impozantně.

K obecným výhodám této technologie je třeba také přičíst 100% opakovatelnost výsledků a relativní časovou nenáročnost. Tiskárna může tisknout bez dozoru třeba přes noc a fotograf se tak místo práce ve fotokomoře vyspí. Nevýhodou je, že je nutné tiskárnu vyhradit pouze pro černobílý tisk. Konverze zpět k barevným inkoustům je sice možná, ale rozhodně nelze opakovaně měnit inkousty.

Dát jednouché doporučení na závěr není jednoduché. K technicky kvalitní černobílé zvětšenině dnes vede více cest než kdykoli dříve a každý si musí najít tu svou. Pokud máte doma zavedenou černobílou komoru, produkujete převážně lesklé zvětšeniny a máte dostatek času na své hobby, tak zatím vyčkejte. Pokud tvoříte digitálně a nejste spokojení s kvalitou stávajících tiskových postupů, jděte do toho. Já osobně jsem byl maximálně nadšen tiskem na matné „fine art“ papíry . V této souvislosti mě napadá srovnání s dříve rozšířenými technikami „ušlechtilých tisků“ – všelijaké ty gumo-, olejo- a bůhvíjaké další tisky. Řekl bych, že právě inkoustový tisk na různé strukturované kartony má dobré šance stát se „ušlechtilým tiskem“ digitální éry.