Galerie Rudolfinum naštěstí patří k těm institucím, které se soustavně věnují současnému umění. Pomalu, ale jistě, se tu zabydluje i současná fotografie. Nynější monumentální výstava s názvem Podivné nebe (a podtitulem Současná čínská fotografie) je toho nejlepším dokladem. Výstava, která u nás zatím nemá obdoby, končí 29.11.2003.
Čína je pro většinu z nás především obrovská přelidněná země s mimořádnou historií a kulturou. A zatímco dějiny čínského starověku a tehdejší kultury jsou známé z mnoha knih, čínská současnost je podle všeho ještě mnohem složitější než se může navenek zdát. Kromě jiného to potvrzují i fotografie dvaačtyřiceti čínských umělců (v širším slova smyslu, tedy včetně tvůrců z Hongkongu a Tchaj-wanu), které kurátoři výstavy Petr Nedoma a jeho čínský protějšek Chang Tsong-zung do projektu Podivné nebe vybrali.
|
| Wu Tien-chang: Společníci na život a na smrt, 2002 |
Podivné nebe v žádném případě není procházkou po dějinách čínské fotografie. Přednost mají současní čínští umělci a jejich zcela současná nebo nedávná tvorba. Převážná většina vystavených fotografií je z konce 90. let a ze samého přelomu tisíciletí, nejmladší pak z letošního roku. Nesnažme se spočítat kolik fotografií je tu v osmi sálech a navíc v několika spojovacích chodbách vystaveno. Stovky či tísíce? Vždyť jen jediný výstavní projekt, Chen Shun-chuův Rodinný průvod, čítá snad tisíc malých černobílých fotografií. V případě Podivného nebe je kvantita fotografií opravdu podstatná jen ve vztahu k celkovému dojmu – a ten je mimořádně silný.
Kdo jsme? Kam patříme? A kam vlastně jdeme? Takovéto otázky jistě mnohokrát napadly senzitivní čínské umělce, kteří sice již nezažili hrůzy japonské okupace a následných občanských válek, ale někteří ještě mohou mít v paměti Maův Velký skok vpřed (1958–1960) a především katastrofální léta Velké proletářské kulturní revoluce (1966–1976), která se snažila vykořenit staré obyčeje, zvyky, kulturu a myšlení. Na všechny pak mělo vliv postupné uvolnění společnosti a počátky tržních reforem v Číně konce 70. let a 80. let. A opravdu. Vyrovnání s minulostí a hledání místa v současném světě je jedním z hlavních témat Podivného nebe.
Je až neuvěřitelné, jak málo se v čínské současné fotografii projevil vliv západních moderních výtvarných směrů. S několika málo výjimkami tu převládá značná úcta k tradici. Snad jen působivé snímky lidí bez očí nebo bez tváří z cyklu Některé dny, který nabídl k vystavení Wang Ningde, svou atmosférou odcizení a odlidštění člověka rezonují s evropskou existenciálně laděnou fotografií. Ve fotografiích řady dalších tvůrců se projevuje spíše značný smysl pro rodinu, která je tmelicím prvkem čínské společnosti. Ani nástup moderní doby do Číny totiž zatím tolik nenarušil soudržnost „velkých“ čínských rodin, které svým způsobem ovlivňují i podobu čínské ekonomiky. Připomeňme již výše zmíněný Rodinný průvod, který měl počátky v prostém zachycování rodinných příslušníků a známých a teprve postupem doby dostal ráz monumentální piety, nebo Rodinný registr dvojice umělců Shao Yinonga a Muchena. Nejpalčivější je v této oblasti soubor rodinných fotografií Song Yongpinga s názvem Dokument smrti, který má, navzdory názvu, mnohem blíž k meditaci na téma stáří než k sociologickému dokumentu. Song Yongping fotografuje vlastní rodiče, kteří se v souvislosti s věkem a nemocemi dostali do pozice „trosečníků“, jimž už nemůže nijak výrazně pomoci. Je to marný boj, zůstává po nich jen hromada harampádí.
|
| Hu Jieming: Prám Medusy, 2002 |
Výstava Podivné nebe je přes své tematické priority (vztah historie a současnosti, hledání identity v měnícím se světě, svoboda v nesvobodné společnosti) neobyčejně pestrá. Mezi stovkami fotografií najdeme i svérázná zátiší, symbolické výlety do kulinářského světa, krajiny i kompozičně čisté, průzračně krásné akty. Jedna z nejmladších autorek, osmadvacetiletá Chen Lingyang, tvorbu pojímá jako svéráznou formu terapie. Oč je na veřejnosti bázlivější a rozpačitější, o to otevřenější a svobodnější ve svém uměleckém vyjadřování. Dalo by se dokonce říci, že ve svých fotografiích překračuje pomyslnou hranici ženské intimity. A nakonec – další skupina autorů ve svých dílech zachycuje relativitu společenské svobody v současné Číně. Zatímco úděl člověka, který se byrokratům vymyká ze všech škatulek, zachycuje Cang Xin v cyklu Moje turistická identita, Lin Shu-min v sérii holografických obrazů osob různého věku s názvem Skleněný strop zobrazuje mantinely lidské svobody. Divák tu shora vidí hlavy lidí narážející na symbolický společenský strop, který jim brání v dalším rozletu.
Výstava začíná, ale i končí fotografiemi zakotvenými v tradici čínského výtvarného umění. Zatímco ve vstupním Divošském ráji Yao Jui-chunga se dokonale mísí banalita s monumentalitou a minulost se současností v černobílých fotografiích vykládaných zlatými plátky, závěrečné fotografie Wu Tien-changa tradici ctí za použití nejmodernější digitální techniky – a navíc, s humorem. Kruh se tak uzavírá, výstava končí.
Čína se dnes nachází napůl cesty mezi totalitou a svobodou, ekonomicky mezi Západem a Východem, kdesi v bodě zlomu. Každopádně se tu skrývá obrovský ekonomický, ale i tvůrčí potenciál. O tom dobře svědčí i zcela mimořádná výstava Podivné nebe, která by mohla směle nést i podtitul Fotografická zpráva o narušení čínské nehybnosti. K nehybnosti má dnešní Čína již opravdu dost daleko.
Co je to fotografie?
Vystavu jsem navstivil a celkovy dojem by se dal popsat slovy jako neuveritelna rozmanitost.
V souborne vystave takoveho tematickeho rozsahu je logicky spousta veci (mozna vetsina), ktere se mi nelibily, ktere povazuji za formu bez obsahu, prazdnou (a v soucasnem umeni obecne temer povinnou) snahu sokovat nebo pseudointelektualni snahu predstavit nejakou kravinu jako dilo s \”hlubokou myslenkou\”.
Na te vystave je toho ale opravdu tolik, ze i ta mensina fotografickych souboru, ktere mne oslovily, za shlednuti rozhodne stoji. A ten zbytek – je dobre vedet, kam smeruje soucasna (nejen cinska) fotografie.
Ale vetsinu takovych fotek, jake tam jsou vystaveny, my fotoamateri proste nikdy nebudeme CHTIT delat. Tim se dostavam k diskusi o tom, \”co je to fotografie\”, jakou mela, ma a bude mit funkci. K problemu vhodneho \”podilu remesla\” a fotografickych kanonu na jedne strane a pojetim fotografie jako vysostne subjektivniho grafickeho dila na strane druhe atd.
Myslim, ze ta vystava dobre ukazuje neuveritelne moznosti fotografie jako media. Muzeme se o snazit o klasicke \”zachyceni reality\” (kazda fotografie ale realitu vice ci mene deformuje podle zameru autora, proto ty uvozovky – zadna fotografie nezachycuje realitu) – dokument, reportaz, klasicke krajiny, akty. Techto temat na te vystave ale mnoho neni – mne se z nich treba celkem libila ta serie \”Moje turisticka identita\”. Pripomina tvorbu Dity Pepe, akorat je to \”remeslne\” mnohem lepe udelane.
Pro vetsinu vystavenych autoru je fotografie jenom technika tvorby, kterou volne manipuluji k vytvoreni svych vizi a myslenek – a casto ji proste kombinuji s jinymi tvurcimi metodami jako grafika (pocitacova i klasicka), malirstvi, videoart atd. Takze si na te vystave muze kazdy vybrat podle sveho gusta.