Sovinec & Rešovské vodopády

Severní Morava, to nejsou jen doly, hutě, továrny a měsíční krajina, jak by možná někoho mohlo napadnout. Jsou to také hluboké lesy, krásné hory a v neposlední řadě také místa, která možná nejsou až tak frekventovaná, o to více tam můžeme sami pro sebe najít… Pojďme se na dvě taková místa podívat.

Budeme se pohybovat v okolí Rýmařova, města ležícího na kraji Jeseníků. Ovšem sám Rýmařov, jakkoli je zajímavý, nebude naším cílem (to možná někdy příště). Ještě přesněji – budeme se pohybovat v okrese Bruntál (já vím, že okresy jsou zrušeny, ale pro bližší orientaci nám budou sloužit ještě dlouho). Tento výlet se dá v pohodě zvládnout během jednoho dne a můžete ho absolvovat prakticky kdykoli, i když přece jen s jedním malým omezením: hrady jsou zavřené od listopadu do konce března a v sezóně každé pondělí. I když nedodržíte ono omezení, můžete být spokojeni, pokud jste stoupenci myšlenky, že všechny hrady vypadají nejlépe zvenku…

Sovinec je městečko pyšnící se zdaleka viditelným hradem. Leží asi 15 kilometrů severozápadně od Šternberka, v Nízkém Jeseníku. Poprvé je sídlo tohoto jména zmiňováno v roce 1318. Už před rokem 1333 byl na skalnatém ostrohu nad městem vystavěn gotický hrad, k němuž náleželo velké panství. V době husitských válek byl hrad oporou kališníků; možná právě proto nebyl v oné době nijak výrazně poškozen. Horší doba nastala za třicetileté války – roku 1626 byl Sovinec dobyt a vypleněn dánským vojskem. V té době (konkrétně od roku 1624) byl už majetkem řádu německých rytířů. To byl řád dosti bojovný a připočteme-li ještě jejich neblahou zkušenost s dobyvateli, není nijak překvapující informace, že bylo už tehdy dosti rozsáhlé opevnění Sovince dále vylepšováno.

Opevnění Sovince je nejrozsáhlejším systémem svého druhu u nás. V roce 1643 byla ještě přistavena předsunutá věž zvaná Lichtenštejnka, která je s hradem propojena systémem chodeb, hradeb a bastionů. Hrad měl ale přesto smůlu, protože téhož roku byl dobyt Švédy (pro změnu…) a velmi poničen. Údajně hrad ale padl do rukou nepřátel kvůli zradě místního kováře – ten švédským vojákům vyzradil, ve kterých domcích ústí tajné hradní chodby, jimiž se prý posádka obleženého hradu mohla zásobovat potravinami a střelivem. Vzhledem k tomu, že chodby nebyly nalezeny, lze tento příběh pokládat spíše za pověst. V dalších staletích hrad postupně chátral, roku 1784 vyhořel, v 19. století byla dokonce část Sovince zbourána, aby uvolnila místo pro stavbu nového kostela. Roku 1903 se z něj stalo letní sídlo řádu německých rytířů a za druhé světové války sloužil jako vězení pro francouzské důstojníky. Od roku 1945 je hrad postupně (a taky pomalu) obnovován.

Prohlídka hradu trvající asi 45 minut nás zavede mimo jiné i do podzemních chodeb a lze využít i vyhlídky z hradní věže. Na hradě je jaksi zvykem, že se zde koná poměrně bohatý doprovodný program – jarmark, různé slavnosti apod. Samotné městečko je zajímavé tím, že se v jeho okolí od roku 1793 těžila železná ruda (a taky tím, že jsem tam kdesi ztratil autoatlas…), jeho dominantou je kromě hradu také kostel z roku 1845. Do Sovince se dostanete po silnici č. 445 z Rýmařova směrem na Šternberk, z níž za vsí Stránské odbočíte na Jiříkov a Sovinec. Parkovat lze kdekoli, kde to není zakázáno, nejlépe na náměstí či na parkovišti poblíž hradu.

Naším druhým cílem jsou Rešovské vodopády. Svůj název mají podle vsi Rešov, která jim je z okolních sídel nejblíže. Leží také v Nízkém Jeseníku a tvoří je kaskáda na říčce Huntavě. Od roku 1965 jsou Rešovské vodopády chráněným územím o ploše 6,3 ha. Do Rešova se lze dostat jen jediným způsobem, neboť v něm silnice končí: po silnici č. 370 z Rýmařova do Horního Města, z něj pak vlevo do Rešova. Parkoviště je u hospody ve vsi a ačkoli je to zcela nečekané, je zdarma. Odtud musí každý po svých po značené cestě k vodopádům, které jsou asi 3 km pod kopcem. Jak snadno se jde dolů, tak těžce se jde zpátky nahoru. Převýšení je velké. Vím o čem mluvím, protože v Rešově jsem byl za přímo tropického vedra…

Rešovské vodopády jsou tvořeny asi 200 metrů dlouhou kaňonovitou soutěskou o šířce cca 10 metrů; okolní stěny se tyčí do dvacetimetrové výše. Voda Huntavy tady zdolává několik stupňů a ten nejvyšší má na naše poměry úctyhodných 10 metrů výšky. Okolo vodopádů se návštěvníci pohybují po dřevěných lávkách a schodech, ovšem někde takovéto zabezpečení chybí, proto je zcela na místě dávat pozor na sebe i případně na menší děti. Nad vodopády jsou nenápadné zbytky středověkého hrádku nebo tvrze. Z jistého ohledu je to stavba opravdu zajímavá: nevíme o ní vůbec nic. Vodopády budou jistě nejzajímavější v létě (voda je ideální na zchlazení, troufám si tvrdit, že nemá víc než 10° C), ale na podzim se okolní stromy smíšeného lesa rozehrají mnoha barvami. Vodopády v zimě musejí být přímo nádherné, ale cesta k nim a hlavně pohyb po zledovatělých skalách nebude nic bezpečného. K vodopádům doporučuji vzít si stativ.

Snímky byly pořízeny přístrojem Nikon F65 s objektivy Nikkor AF 28–100mm f/3.5–5.6 a Voigtländer Ultragon AF 19–35mm f/3.5–4.5 na materiál Agfa Ultra 100 ASA a Kodak Academy 200 ASA.