Svou první samostatnou pražskou (a vlastně také českou) výstavu nazvala fotografka Markéta Othová (1968) jednoduše „Best of“ . Vybrala dohromady 22 velkoformátových černobílých fotografií (110×160 cm) a vystavila je v pražské Galerii Jiří Švestka v Jungmannově ulici 30. Řekněme dopředu, že spíše než nadšení výstava vzbuzuje řadu otázek.
Markéta Othová zatím zabodovala především v zahraničí: zatímco doma samostatnou výstavu ještě neměla, s úspěchem se zúčastnila Carnegie Internationall 99/00 a svou první výstavu uspořádala hned v Kunsthalle v Basileji. Na rozdíl od jiných zajímavých fotografů má Othová od počátku štěstí na vykladače svých záběrů: o jejích fotografiích psal na konci roku 2002 dokonce zahraniční časopis Parkett. Ve stejném roce dostala také cenu Jindřicha Chalupeckého. I když zdaleka nezpochybňuji důvody k udělení takovéto ceny na základě některých jejích starších prací, skutečně nevím, co by Jindřich Chalupecký řekl současné výstavě Best of. Ovšem podle hodnot, které vyznával, by byl nepochybně zklamán, protože výstava se ze všech úhlů totiž jeví jako pramálo invenční.
|
V čem je zásadní problém? Jak sama Othová přiznává, při výběru fotografií bylo její hlavní ambicí vybrat „hezké“ fotografie. Upustila od řazení snímků do cyklů, ba naopak, řadu snímků ze svých dřívějších cyklů vytrhla a vystavila je zcela bez souvislostí. Takhle nějak si podle Markéty Othové člověk představí hezkou fotografii – a dá si ji třeba jako pozadí do svého počítače. Výsledek jejího výběru je následující: na protějších stěnách galerie je ve dvou řadách na zdi připevněno dvaadvacet nerámovaných černobílých zvětšenin, sjednocených jen formátem a odstínem. Celkovým dojmem je šeď: a to nejen převažující šeď průměrného technického zpracování, ale především, dá-li se to tak říci, šeď tematická i kompoziční. Bez chuti a zápachu, bez zaujetí, bez citů, bez výraznější invence – a tady beru opět za slovo, bez jakékoli „osobní investice“ ze strany autorky. Jistě, i toto může být autorský záměr: fotografování naruby, fotografování banalit a šedi ve snaze třeba upozornit na falešný svět obrazů, které jsou nám denně vnucovány. Ale bohužel to není případ současné výstavy Markéty Othové.
Jaký je tedy svět Markéty Othové podle jejích „nejlepších“ fotografií? Co ji jako fotografku zajímá, vzrušuje nebo dojímá? Podle současné výstavy by to byl v první řadě svět tichých a nenápadných míst bez lidí: ti se na jejích fotografiích totiž vyskytují jen zřídka. Výjimkou jsou dvě zezadu zachycené ženy v kápích z rytířských slavností v Lublani anebo „nejlidštější“ snímek ze současné výstavy: dvojice britských turistů odpočívajících na kempových křesílkách kdesi na parkovišti. Tady je, na rozdíl od ostatních, většinou mírně posmutnělých fotografií cítit člověčinu. Řada snímků může (ale samozřejmě také nemusí) v divákovi vyvolávat pocit nevyhnutelnosti lidského míjení: je tu zachyceno například prázdné „sezení“ pod slunečníkem v zahradě, prázdné lehátko v lese, opuštěná pracovna, prázdné hřiště ve velkoměstě, prázdná chata uprostřed lesního porostu.
Ještě méně výrazné jsou krajinářské fotografie (silnice v horách, mořský záliv, plachetnice v dálce na moři, štíty hor). Pokud některé z těchto fotografií měly smysl a význam v některém z komponovaným cyklů, pak jej po vytržení z kontextu beznadějně ztratily. Fotografie Markéty Othové navíc nepřekvapí ani originální kompozicí: například ve zcela konvenčním smyslu „hezké“ fotografie posmutnělého psa v břečťanu nebo západu slunce nad mořem není středová kompozice ku prospěchu věci. A tak kromě výše zmíněných žen v kápích a turistů hovících si na parkovišti je patrně nejzajímavější snímek z nejmenované pařížské ulice, jemuž nelze upřít jistou monumentalitu.
Můžete namítnout, že je snazší o fotografii psát než něco originálního vyfotografovat a pak sebrat odvahu a nést svou kůži na trh, a asi budete mít pravdu. A já si vždycky říkám: není přece jen snazší a alibističtější věci programově odsuzovat než se je snažit vyložit? Právě takové věci mě napadaly po prvním shlédnutí výstavy a právě takovéto myšlenky mě zavedly na diskusi o fotografiích Markéty Othové, kterou galerie uspořádala 15. dubna. Mladý a nesporně vzdělaný teoretik Karel Císař se tu pokusil upozornit na některé zajímavé momenty a kontexty vystavených fotografií. Došlo však k zajímavému paradoxu: čím více se kritik snažil přítomné Markétě Othové zalíbit, tím méně s ním souhlasila. Ovšem kdesi mezi vzletnými slovy byly skryté i jeho rozpaky nad tím, že se ujal úkolu interpretovat dílo, které za interpretaci vlastně nestojí. V jednu chvíli doslova řekl: „To nejlepší jako by tu nebylo. Kterýkoli záběr může být nahrazen jiným.“ Tím potvrdil mé neblahé tušení a paradox celé výstavy: fotografka sice uspořádala výstavu „toho nejlepšího“ z vlastní tvorby, ale to „nejlepší“ tu prostě není. Proč? Protože své „Best of“ prostě vystavila již dříve, v cizině.
rozpaky
Výstavu fotograií Markety Othové jsem navštívil a odcházel jsem z ní rozpačitý s pocitem, že mi něco uniká, že nejsem schopen vidět to, co na jejím díle odborníci a lidé znalí oceňují. Zaujaly mne stejné snímky, o kterých mluví J.Zahradnický – dívky v kápích, turisté na parkovišti… Nevidím však důvod, proč tyto fotografie zvětšovat na tak velký formát – jejich působivost se tím podle mne nezvýší, naopak, projeví se technické nedostatky. I ona pařížská ulice, která jednoznačně při letmém pohledu na stěnu s fotografiemi upoutá pozornost, při druhém pohledu zklame svým technickým zpracováním, které diváka ruší a odpoutává od obsahu (zejména z mého pohledu bezdůvodně malá hloubka ostrosti z toho dělá jen turistický snímek zajímavého místa). Psík v břečťanu pak mne zaujal tím, že některé stonky šly přes něj, jako by tam seděl již velmi dlouhou dobu. Pro mne byl díky tomu asi jedinou fotografií otevírající prostor fantazii, rozvíjení variant příběhu. Britští turisté jsou z tohoto pohledu poměrně prvoplánoví a dívky v kápích se redukují pouze na zajímavou momentku založenou na nezvyklosti jejich oděvu a kontrastu s oblečením přihlížejících. Samozřejmě, výklad se dá napsat k čemukoliv a dá se jím přiřadit význam i jinak při zběžném pohledu banálním fotografiím, zde jsou však fotografie vystaveny bez výkladu a kontextu a průměrnému divákovi (za kterého se považuji) řeknou jen málo.