… nepořádek

Dost často se setkáváme s názorem, že fotografie – zvláště pak ta amatérská – by měla zachycovat jen to, co je hezké. Je to nejspíš další mýtus, který je třeba vyvrátit. Fotografie by totiž měla zachycovat všechno kolem nás, tedy i věci nehezké. Měla by tedy zachycovat i nepořádek…

Toto pokračování tedy věnujme nepořádku jakožto jevu, kterého se nelze zbavit. A proč se tvářit, že ho nevidíme? Jednou jsem slyšel dobrou teorii o tom, že nepořádek, ba přímo svinčík či bordel, vzniká sám od sebe. Svět tíhne k nepořádku a jedním z důkazů tohoto směřování budiž například můj šuplík ve stole… Ale teď vážně: má-li fotografie zachycovat a zobrazovat svět kolem nás, nepořádku by se vyhýbat neměla. Neměla by se vyhýbat vlastně vůbec ničemu, ale o tom jindy.

Fotograf osvobozený od předsudků typu „Nefoť to, dyť je to vošklivý!“ se ovšem musí připravit i na to, že se ho kompaktisté a víkendoví cvakači budou udiveně ptát: „Šmarjá, PROČ fotíš to smetiště?!“. Je třeba si připravit a zejména promyslet vhodnou odpověď – těžko odpovědět, že se vám to líbí, i když je to třeba i pravda; budete se zdát rázem ještě mnohem divnější. Lépe říct něco v tom smyslu, že zobrazování i odvrácených stránek lidské existence přináší lepší orientaci v hodnotovém žebříčku. Obojí jsem vyzkoušel a nestačil jsem se divit: zatímco v prvním případě jsem vypadal jako cvok, v případě druhém jsem působil jako intelektuál, jemuž není radno moc odporovat, protože nikdo neví, o čem to vlastně mluví…

Čas, kdy se nejvíce uklízí, je jaro. Ale kdy nastává doba, kdy se nejvíc dělá nepořádek? Že by zima? Nebo snad podzim? Nevím a stejně je to jedno. Ale – pokud se na jaře nejvíc uklízí, musí také na jaře vznikat největší nepořádek, protože – podle jednoho mého známého – uklízení je přemísťování nepořádku někam jinam. Na jaře se tedy zřejmě konají největší manévry. Vždycky a všude lze najít něco, co by tam vlastně podle jakýchsi pravidel být nemělo – to je mimochodem asi nejlepší a nejstručnější definice nepořádku, kterou se mi podařilo vymyslet.

Není pravda, co tvrdí někteří lidé – že totiž u nás je nepořádku nějak víc. Toho viditelného je asi stejně jako jinde. Když jsem viděl městskou skládku u Kodaně, bylo mi okamžitě jasné, že nepořádek je všude stejný. Jestli je u nás nějakého nepořádku víc než jinde, pak je to nepořádek neviditelný, tajný a tak podobně. Ale ten fotografovat nelze, a tak na něj na chvíli zapomeňme. S tím viditelným nepořádkem se nelze jen tak smířit, natož si ním souhlasit – ovšem fotografie na něj může upozornit a tak pomoci v jeho zlikvidování (musím si ty ekology aspoň trochu usmířit, že…). Nerad bych, aby tento článek vyzníval jako obhajoba nepořádku. Ale pokud na něco narazíme, pokud to vidíme, je třeba to zaznamenat. A nenechat si v tom bránit.

Nepořádku jsou v zásadě dva druhy – malebný a nemalebný nebo hezký a ošklivý, jak chcete. Měřítka jsou dost vágní, těžko je specifikovat. Škoda, že se neujala jednotka ošklivosti, kterou jsme se bavili kdysi na základní škole – byl to 1 kabrhel (podle jediné tehdejší političky, tuším, že vedla svaz žen); touto jednotkou by se nepořádek a ošklivost měřily docela dobře. (Tehdy se ale soudružka učitelka mohla pominout. Asi byla v tom svazu.). Možná je nepořádek důkazem lidské existence a možná proto také existuje i ošklivý pořádek – ten panuje tam, kde je všechno na svém místě, jako by tam ani nikdo nežil. Takové byty mi vždycky připomenou prodejny nábytku: možná i hezké věci, ale jsou nějak načichlé neosobním chladem a útulnost je jim úplně cizí. V návaznosti na předchozí větu musím konstatovat, že některý pořádek vůbec nemám rád, což byl také jeden z důvodů vzniku tohoto článku.

Tentokrát prosím nečekejte už skoro tradiční nahodilý výčet, co všechno může být nepořádek. Může to být totiž absolutně cokoli, záleží to na okolnostech, kontextu (i o nepořádku lze psát vědecky, že) a hlavně na osobě fotografa a poté diváka. Jednomu člověku se může zdát něco jako neuvěřitelný nepořádek (obvykle se používá jiný výraz), jinému totéž připadá celkem v pořádku. Oba se ale musejí dívat kolem sebe. Ještě jednou bych chtěl důrazně upozornit, že tento článek není obhajobou nepořádku, natož pak výzvou k jeho tvorbě! Jestli to může být výzva, pak k tomu, abychom se dívali a zaznamenávali všechno, ať už je to hezké nebo se ošklivost šplhá až na skandální výši 16,5 kilohabrhelu. Nepořádek bude existovat stále. Ale třeba můžeme pomoci k tomu, aby neničil přírodu a tím i nás. Jako se vším, je potřeba se naučit žít s nepořádkem, nebo spíš vedle něj. Je třeba si uvědomit, že bez něj to nejde.

Fotografujte nepořádek. Všechno se doplňuje – muži a ženy, levá a pravá, jin a jang, oheň a mráz, zima a teplo – a tak ani pořádek bychom vůbec nepoznali, kdyby neexistoval nepořádek. Význam každého z nich spočívá v tom, že je opakem toho druhého, teprve existence obou tvoří celek. Proto fotografujte nepořádek. Fotografujme nepořádek.

Snímky byly pořízeny přístroji Olympus OM-10, Olympus IS-100, Praktica B 100 electronic a Nikon F 65 v letech 2000 – 2003.