U příležitosti rozsáhlé pražské výstavy Václava Chocholy s názvem Fotografický archiv jsme autorovi položili několik otázek: týkají se nejen zaniklých pražských periferií, Salvadora Dalího a jiných osobností, které fotografoval, ale i věcí, které zajímají každého fotografa: například čím v průběhu let fotografoval.
|
| Václav Chochola: Autoportrét, 1942 |
Na Vaší současné výstavě v Clam-Gallasově paláci mě zaujala hned první fotografie – autoportrét v pruhovaném pyžamu (Autoportrét v ateliéru v Soukenické ulici, 1943). Proč se tak zajímavá fotografie nedostala do monografie Kabinety vzpomínek? A vůbec … máte ještě starší fotografie, třeba z konce 30. let?
Tuhle fotografii objevila moje dcera Blanka, a protože byla jen v dobové náhledové kopii 13x18cm, nejprve ji zařadila pouze do části fotografické dokumentace životopisných údajů v závěru monografie Kabinety vzpomínek. Na výstavu se jí rozhodla zvětšit v rámci své koncepce výstavy. Tato fotografie je tedy prvně zvětšena ve výstavní kopii po šedesáti letech. Já bych ji nikdy ani nevystavoval… Nejstarší fotografie mám z roku 1939, kdy jsem s fotografováním začal…
I když jste měl ateliéry na různých místech, Váš život je spojený především s pražskou Libní. Já jsem do Libně na začátku 70. let často jezdil za babičkou. Jako dítěti mi tato místa nepřipadal moc přitažlivá – neuměl jsem se dívat, anebo jsem propásl tu pravou dobu?
Z Libně zmizelo právě v letech 1965–70 spoustu provizorních a bizarních nouzových staveb a ohrad. Ty právě zůstaly jen na fotografiích. Libeňský plynojem zase zastínily vzrostlé topoly. Když dcera hledala konfrontující lokality z mých fotografií pro režisérku Věrou Chytilovou a její dokumentární film Vzlety a pády, bylo těžké najít něco z toho, co zbylo. I nějaký úhel pohledu či průhledu k plynojemu. Nejen domy, ale celé ulice a části této periferie již prostě neexistují…
|
| Václav Chochola: Maska, 1947 |
Prožil jste v Libni i válečná léta? Můj otec tu svou Super-Ikontou, kterou mám ostatně dodnes, zachytil například zřícení sousedního činžáku v Drahobejlově ulici po náletu v roce 1943… Fotografoval jste v protektorátní době i na konci 60. let. Ovšem fotografovat nacisty nebo třeba na Palachově pohřbu, to nejsou běžné situace. Dají se z hlediska fotografa tyto střety s mocí nějak porovnávat?
Za protektorátu jsem bydlel v centru Prahy v Soukenické ulici, ale jezdil jsem za otcem do Libně pravidelně. Za revoluce jsem pochopitelně fotografoval ze zcela spontánních důvodů zrovna tak jako při Palachovu pohřbu, či jiných dramatických událostech. Zcela systematicky jsem však tyto náměty nezpracovával ani jsem je speciálně nevyhledával.
Můžete nám prozradit, jakými fotoaparáty jste ve svém životě fotografoval, jaký byl Váš první, druhý, třetí fotoaparát? Máte je ještě dnes? Fotografoval jste někdy „na barvu“?
|
| Václav Chochola: František Tichý v Hollaru, 1956 |
Voigtlander 6x9cm byl můj první fotoaparát, druhý Zeis-Ikonta a třetí Primarflex. Leicu-G , jeden z mých nejoblíbenějších fotoaparátů mi odcizil nepoctivý pražský taxikář, staré aparáty všechny taky už nemám, na instalaci výstavy by se teď moc hodily… Na barvu jsem fotografoval, i na výstavě jsou ukázky v Kabinetu Salvadora Dalího v Paříži a v Kabinetu Francie a Crazy Horse Saloon v Paříži.
Jsem velkým příznivcem Vašich fotografií z konce 40. a 50. let, na nichž je patrný vliv Skupiny 42. Mám na mysli fotografie pražské periferie, do níž jezdila tramvaj Devatenáctka. Například fotografie Konečná (1947) nebo Devatenáctka (1948) jsou dnes možná ještě působivější než tehdy… Později jste se věnoval jiným tématům – byl to přirozený vývoj, podněty zvenčí anebo se témata prostě vyčerpala?
K tématům města, zaplněných ulic Prahy, podchodům, tramvajím jsem se věnoval i později. V mém archivu je totiž pochopitelně mnoho z toho, co nebylo publikováno a vystaveno. Tomu se v poslední době věnuje moje dcera, která je naštěstí také fotografka a koncepce publikací, katalogů a výstav jsou výhradně v její režii.
Na začátku 70. let se do Vašich fotografií vrací tajuplnost a rozjitřená imaginace, vzniká například skvělá Šlépěj (1970). Byly tyto fotografie výrazem uzavření se do jakéhosi vnitřního světa?
|
| Václav Chochola: Ráno, pára, 1973 |
Žádné uzavření to nebylo, jen jsem se pokusil zachytit ten kousek imaginace, který zachytit šel. Kouřící kanál holešovického rána jsem pozoroval každé ráno z tramvaje. Jednoho dne jsem prostě vystoupil a vyfotil to. Inspiračním zdrojem kdesi uvnitř mi byl Josef Šíma a jeho obrazy obláčků. Fotograf Prošek mi tuto fotografii při výběrech na výstavu úplně přešel, a když jsem se ho zeptal proč jí nevybral, odpověděl: „Vždyť je to jenom kanál s kouřem…“ Fotografii Šlépěj jsem nenaplánoval, vznikla náhodně.
Fotografoval jste také koně. Pokud jsem se dobře díval, na Vaší současné výstavě nemají zastoupení. Máte nějaký recept na fotografování koní?
Na výstavě v Clam-Gallasově paláci je osm kabinetů fotografie, kdyby tam byl devátý salonek, možná by tam dcera umístila kabinet Elektrizující s fotografiemi Koní, hudby a dirigentů, ale možná tuto část výstavy letos uvidíme v Praze v jiných prostorách. V květnu se plánují další výstavy do Nové síně ve Voršilské ulici v Praze a Divadelní fotografie do Národního divadla, kterou si objednal sám ředitel Architekt Daniel Dvořák, syn mého dlouhodobého přítele Dr. Františka Dvořáka. Fotografoval jsem jako externí fotograf této scény už od protektorátu.
Zatímco na Salvadora Dalího se Vás bude ptát asi každý novinář, mě by spíš zajímalo, jak vznikla dvojice fotografií Jan Werich a Jiří Trnka na Kampě a Kampa bez Jiřího Trnky a Jana Wericha (1963). Já mám takovéto hříčky velmi rád… Byl to náhlý nápad anebo jste měl tyto fotografie předem promyšlené?
|
| Václav Chochola: Záda, 1960 |
Tak to bylo v roce 1963, kdy byli Jan Werich a Jiří Trnka jmenováni národními umělci. Kromě oficiálního fotografování jsem je navštívil na Kampě, kde oba bydleli. Z interiéru domu jsem si na zahradu vynesl dvě stylové židle a oba Mistry na ně usadil. I s fotografiemi s prázdnými židlemi byl uveřejněn i text Ludvíka Aškenazyho v Literárních novinách. Text je uveden i v monografii Kabinety vzpomínek.
Dožíváte se krásného věku. Máte nějaký recept na dlouhověkost? Lékaři doporučují zdravou životosprávu a pohyb – není však stejně důležité dělat v životě to, co mám opravdu rád? Třeba fotografovat?
Když jsem byl mladý, tak jsem běhal 1000 až 1500m na dráze, přespoláky, běhy Stromovkou, trénovali jsme gymnastiku a i v zimě jsme běhali z Karlína na Žižkov a zase zpátky, později jsem hrál i tenis. Tohle „rozviklávání“ se mi pak hodilo po celý život, i třeba ve fofru a běhu za tramvají.
Tělesná a duševní rovnováha je pro udržení kondice asi ta nejdůležitější.
Zpracovala: Blanka Chocholová
