Fotografie 1992 – 2002; tisková zpráva k výstavě, která trvá do 16.2.2003
Vladimír Birgus: Mlčenlivá řeč nevyslovitelného
Vladimír Birgus (1954) mnohostranně ovlivňuje dění v české fotografii jako fotograf, publicista, pedagog a organizátor řady výstav. Tento neúnavný propagátor české fotografie je sestavitelem mnoha výstav a autorem a spoluautorem řady knih. Je profesorem katedry fotografie FAMU v Praze a vedoucím Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, ze kterého od roku 1990 systematicky buduje prestižní vysokou fotografickou školu. Vedle toho je však sám aktivní fotograf, jenž své práce dosud představil na více než 45 autorských výstavách v různých zemích.
Práce Vladimíra Birguse z počátků jeho systematického zájmu o fotografování se přikláněly k dobově aktuální aranžované fotografii. Od poloviny 70. let však se však věnuje především dokumentární fotografii. Jako jeden z prvních českých fotografů přešel od sociologicky orientovaných dokumentů s jasně čitelným obsahem k metaforicky a mnohem obecněji pojatým subjektivním fotografiím. Nemalou rolí k této změně přispěla i nepřízeň doby. V tehdejším Československu nenacházela na konci sedmdesátých let sociální fotografie výraznější společenské uplatnění. Jen ojediněle se dostávala na stránky časopisů, autorsky koncipované publikace nevycházely. Většinu z tehdy vystavovaných a publikovaných prací tvořily vesměs povrchně popisné snímky, které často neinvenčně zobrazovaly dávno známé skutečnosti.
Od svých studií na FAMU až do současnosti, již téměř třicet let, Vladimír Birgus rozvíjí soubor Cosi nevyslovitelného. Vytváří v něm snímky s obecnějšími tématy, u kterých není důležité, zda vznikly v Praze, Moskvě, Varšavě, Berlíně, Londýně, nebo New Yorku. Fotografuje obvykle v zahraničí, neboť zde má čas, kterého se mu v Praze většinou nedostává. Lidé jsou na jeho snímcích často zachyceni obráceni zády s pohledem upřeným do dáli, cloní si oči, aby ještě lépe viděli. Zasaženi něčím mimo obraz, sledují to námi neviditelné. Nekonvenčně komponovanou nearanžovanou momentní fotografií se Vladimír Birgus snaží o mnohovýznamovou výpověď s řadou vizuálních symbolů a metafor, ve které tematizuje lidský smutek, pocity vykořenění, osamělost člověka uprostřed davu, často prostřednictvím programového zachycování situačních momentů vydělujících určitou konkrétní osobu od ostatních. Taková nesounáležitost jedince s okolím je vždy psychologicky dráždivý prvek. Většinu snímků tak můžeme vnímat jako pocity z velkoměst – alespoň tam, kde je zdůrazňována konfrontace člověka s jím vytvořeným prostorem, kontrast osoby a monumentální velkoměstské architektury.
V této tvorbě se vydal cestou vizuálního dobrodružství přetavování reality. Pod zdánlivě jednoduchými a na první pohled snad i motivicky nepříliš atraktivními záběry se skrývá bohatá řeč odkazů. Vše je potenciálním nositelem možných sdělení. Specifické místo má v tomto vizuálně bohatém světě významů častá práce se světlem. Fotografii často umocňuje ostrý přechod mezi světlem a stínem, konfrontace člověka s jeho vlastní siluetou, někdy je prostřednictvím stopy stínu zpřítomněna existence fotografa.
Snímek autor neopatřuje obvyklým názvem, sloužícím jako vodítko pro divákovo “čtení”, ale jen věcným poukazem na datum a místo. Jeho fotografie sdělují totiž především to, co není možné vyjádřit slovy, ale co lze o to příhodněji vyjádřit obrazem, vnímat, cítit, a tedy to, co je jen zpětně, obecně a zprostředkovaně možno říkat. Ostatně, vyjadřovat se obrazem je hlavní úkol fotografa a titul Cosi nevyslovitelného je příhodný autorův návod, jak číst jeho obrazy.
Od začátku 80. let Vladimír Birgus fotografuje paralelně také na barevný inverzní film, od poloviny 90. let v jeho snímcích barva zcela dominuje. Barevný dokument není ještě ani dnes v českém prostředí příliš frekventován. Vladimír Birgus pracuje s barvou jako svébytnou obrazovou složkou a snaží se o psychologické a emotivní využití účinků barev. Barevnou skladbu záběru neponechává náhodě, ale aniž by cokoliv aranžoval ji podřizuje výrazu snímku do té míry, že se zobrazení vymyká běžné optické zkušenosti. Takto vytvořený snímek je pak stejně tak málo reálný nebo pravděpodobný, jako fotografie černobílá, aby byl paradoxně o to více pravdivější vnitřně.
Birgusovy barevné fotografie mají pro nepoučeného diváka všechna lákadla dobře nastražené pastičky. Předestírá mu momentní fotografie lidí z daleké ciziny, často exotických zemí. Nevyhledává atraktivní pohledy na známá místa a neusiluje postihnout “tvář” dané krajiny pokud možno v sumě jediné pohlednice. Přestože snímky vznikají při zahraničních cestách, atraktivní prostředí zde nehraje významnější roli. Vladimír Birgus rozehrává bohatou hru mnohovrstevnatých sdělení, obtížně převeditelných do slov. Až obsesivně sleduje takové motivy, které ladí s jeho vnitřním světem. Ať je kdekoliv, hledá své obrazy, vozí si je s sebou.
Vladimír Birgus
Narozen 5. května 1954 ve Frýdku-Místku. Vystudoval obor literatura-divadlo-film na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (1978, doktorát 1980); paralelně mimořádně studoval fotografii na FAMU v Praze (1974-78). Od 1978 odborným asistentem katedry fotografie na FAMU, od roku 1994 docentem, od roku 1999 profesorem. V letech 1998-2002 vedl Kabinet dějin a teorie fotografie při katedře fotografie na FAMU, od roku 1990 je vedoucím Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Od roku 2001 je členem Evropské společnosti pro dějiny fotografie se sídlem v Londýně. Je členem Pražského domu fotografie (řadu let byl členem jeho správní rady), Vědecké rady Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě a nákupní komise Muzea umění v Olomouci. Hlavní kurátor výstav v Galerii Velryba v Praze, v Galerii Opera v Ostravě a v Kabinetu fotografie Domu umění v Opavě. Je redaktorem časopisu Imago za Českou republiku, vedoucím redaktorem Listů o fotografii a stálým spolupracovníkem Mladé fronty Dnes a časopisů Ateliér, Fotograf, Photonews, European Photography, Kwartalnik Fotografia, Portfolio aj. Manželka Darina (1959), děti Daniel (1991) a Helena (1994).
