Voda v pohybu

Saténově hebké potůčky a řeky, vodopády splývající v hedvábné stuhy, rozmlžené vlny mořského příboje… někteří řadí podobné fotografie do kategorie „uměleckého vyjádření vodního živlu“, jiní nad stejnými obrázky ohrnou nos jako nad „kýčem nejhrubšího zrna“.

Barvy podzimního listí se odrážejí na hladině Swift River, New Hampshire Nikon F100, Nikkor 80-400 VR, Fuji Velvia, expozice asi 2s

Ačkoliv já mám ve svém archívu podobných fotek také bezpočet, fotografování vody není mým koníčkem nebo vyhledávaným odreagováním. Je to, a nechci se rouhat bohyni Boann, z nouze ctnost na mých cestách po světě v dobách, kdy se zvrtne počasí a nehodí se fotografovat nic jiného. Zatažená obloha, mlha či dokonce déšť totiž vytvářejí ideální podmínky pro pořízení fotografií vody v pohybu.

Z technického hlediska není fotografování proudící vody obzvláště záludné. Nebezpečí nezdaru spočívá snad jen ve dvou nástrahách – ve špatně stanovené expozici a v přílišném kontrastu fotografované scény.

Příboj v Tjornuvik, Faerské Ostrovy Po dvoudenním treku přes hory Faerských ostrovů jsem sestoupil do vesničky zvané Tjornuvik na ostrově Streymoy, kde jsem byl přivítán nevlídným počasím, ale i neskutečnou pohostinností domorodců. Jedna místní rodina mě pozvala na tradiční faerskou večeři, která nutně sestávala ze všech tajů zdejšího kulinářství včetně velrybího tuku, syrového skopového a rybího masa. Po takovémto gurmánském dobrodružství bylo plánované fotografování známého tjornuvického příboje ohroženo. Se sebezapřením jsem byl schopen rozložit stativ, „vymyslet“ kompozici a experimentovat s délkou expozice. Mezi přestávkami vynucenými zažívacím ústrojím se mi nakonec podařilo naexponovat celý film s několika zajímavými záběry. To, že po celou dobu fotografování pršelo jsem ani nestačil vnímat. Nikon FM2n, Nikkor 105/2,8, ND filtr, Fuji Velvia, stativ, čas asi 1/2s

Především při fotografování mohutných vodních toků a vodopádů je třeba si uvědomit, že světlo odražené od vodní plochy může zmást expozimetr a vést k podexponování snímků. Řešením je změřit bodovým expozimetrem tu část scény, která se nejvíce blíží střední tonalitě, nebo, pokud to podmínky a výbava dovolují, měřit světlo dopadající. U klíčových záběrů je v každém případě dobré se pojistit vytvořením expoziční řady a stejnou scenérii vyfotografovat vícekrát s postupně se měnící expozicí. Nejlepší záběr lze pak vybrat až doma, se skleničkou něčeho dobrého v ruce a s teplými bačkorami na nohách.

Tento snímek vznikl na malém skotském ostrůvku Berneray v souostroví Vnějších Hebrid. Pozdě večer, těsně před západem slunce jsem na západním pobřeží fotografoval duny na písčité pláži. Přicházející vlnu jsem zahlédl až na poslední chvíli a jediné co jsem stihnul bylo otočit fotoaparátem na stativu, zaostřit a stisknout spoušť – na měření expozice nebo dokonce vytvoření expoziční řady nebyl čas. Nikon FM2n, Nikkor 105/2,8, 81C filtr, Fuji Velvia, stativ, čas 1/15s

Tmavé kameny a bílá voda mohou vytvořit přílišný kontrast, který film, obzvláště diapozitiv, nemusí „pobrat“. Na snímku jsou potom buď černá místa bez detailu nebo vypálená místa vodní plochy. Právě z tohoto důvodu je zatažená obloha nebo i déšť výhodnější než ostré sluneční paprsky; za pochmurných světelných podmínek je větší šance, že se kontrast scény vejde do expozičního rozsahu filmu a detaily zůstanou zachovány jak ve světlých místech, tak ve stínech.

Zatímco fotografie pořízené krátkým časem, na kterých je rozeznatelná každá kapka, mají schopnost vypovídat o mohutnosti příboje či dravosti vodopádů a peřejí, snímky zachycující pohybovou neostrost transformují i ten nejdivočejší proud do lyrické podoby. Výsledný efekt je primárně určen použitým expozičním časem, ale jen těžko jej lze předpovídat. Závisí totiž také na rychlosti toku, na vzdálenosti, z jaké jej fotografujeme, stejně jako na ohniskové vzdálenosti použitého objektivu. Jednoduchá rovnice na dosažení „správného stupně rozmazání“ neexistuje.

Dva přístupy k fotografování příboje. Acadia National Park, Maine

Při putování Skotskem jsem hned první noc trávil v údolí Glen Affric. Během dopolední procházky jsem narazil na celkem nenápadný potůček. Fotografie pořízené krátkým časem působily zcela obyčejným dojmem, teprve použitím jednosekundové expozice vznikl zajímavý efekt. Vzhledem k tomu, že bylo jasné počasí, musel jsem čekat, než slunce zakryje mrak aby se snížil kontrast scény. Nikon FM2n, Nikkor 35/2, polarizační filtr, Fuji Velvia, stativ, čas 1s

Obvykle postupuji tak, že začnu s expozicí kolem 1/15 sekundy a po expozičních stupních postupuji až do
zhruba 4 sekund (delší časy nepoužívám, protože Fuji Velvia má při delších časech tendenci k barevnému posunu do zelena). Teprve s lupou v ruce na prosvětlovacím panelu vyberu obrázek, který se mi zdá nejzajímavější. Obvykle jsou to snímky exponované mezi 1/4 sekundy až dvěma sekundami.

Abych mohl nastavit dlouhou expozici, používám některou z následujících technik nebo jejich kombinaci:

1. Film o nízké citlivosti – na veškerou krajinářskou fotografii používám Fuji Velvia (citlivost 50 ASA).

2. Zaclonění objektivu na 16 a více. To je ovšem limitováno jak fyzickými možnostmi objektivu, tak i požadovanou hloubkou ostrosti.

3. Našroubování neutral-density (ND) filtru na objektiv. Jedná se o filtr, který nemá vliv na barevné podání snímku, pouze redukuje množství světla, které se dostane do fotoaparátu a umožní tak nastavit delší čas. ND filtry se vyrábějí v několika různých hustotách. Stejnou funkci jako ND filtr může zastat i filtr polarizační.

Někteří fotografové používají polarizační filtr i k odstranění odlesků z vodní hladiny a kamenů. Já to považuji při fotografování delšími časy za nebezpečné, především u mělkých a klidnějších toků s průzračnou vodou, neboť odlesky jsou často jediným důkazem, že jsem fotografoval vodu.

Kromě již zmíněných filtrů je nezbytnou součástí výbavy pro fotografování vody v pohybu stativ, drátěná spoušť a sada objektivů od širokoúhlého po teleobjektiv.

---

Fotografie vodopádů v severním Yorkshire jsou typickým příkladem toho, co dělat, když nepřeje počasí. Do této oblasti jsem se původně vydal fotografovat fantastická pole erodovaného vápence, ale deštivé počasí mě přinutilo hledat alternativu v turistické mapě. U městečka Ingleton jsem objevil ideální náhradu – tzv. Waterfall walk, tedy „Cestu vodopádů“ – asi 5 kilometrovou stezku podél říčky s řadou malebných vodopádů. Přestože celou cestu více či méně hustě pršelo, vznikla řada zajímavých snímků, která měla vyvrcholit na samém konci cesty. Když jsem došel k poslednímu vodopádu – Thorton Force – pršelo už poměrně vydatně. Thorton Force je sám o sobě zajímavý objekt na focení, ale mladý milenecký pár, který se přímo pod ním schovával před deštěm dodal celé scéně zcela jiný rozměr. Stativ byl postaven ve vodě, já jsem balancoval na dvou vratkých mokrých kamenech v peřejích pod vodopádem, fotoaparát i objektiv byly smáčeny deštěm – takto jsem tam trávil zhruba půl hodiny, a dokonce stačil přeměnit film ve fotoaparátu a několikrát měnit objektiv, než jsem měl jistotu, že mám ten „správný snímek“ v batohu.

Po třech dnech čekání došlo i na fotografování vápencových polí.

---

Před výstupem na posvátnou horu Japonska, Fudži, jsem na jejím západním úpatí objevil malebné vodopády Širaito. Ono to objevování nebylo zase až tak složité, neboť toto místo je obloženo stánky s cukrovou vatou a párky v rohlíku. Za vstup na teritorium jsem zaplatil 500 jenů a to byla možná hlavní motivace, abych alespoň něco vyfotil. S 20mm objektivem bylo více než obtížné ze záběrů eliminovat japonské turisty, ale se stativem rozloženým v peřejích pod vodopády se mi to nakonec podařilo. Širokoúhlý objektiv byl v tomto případě ideální pro zachycení jak části peřejí, tak i vlastních vodopádů v pozadí.

---