Fotografujeme šperky

V tomto článku se pokusím shrnout svoje vlastní zkušenosti, které jsem získal při focení šperků pro zlatnický ateliér mé sestry.

Všechny zde vyobrazené šperky pochází ze Zlatnictví Janka. Na všechny zde zobrazené fotografie šperků se vztahují ustanovení o autorských právech a jejich další použití je možné jen s výslovným souhlasem autora. Ukázky pomůcek jsou z propagačních materiálů firmy FOBA – výrobce zařízení pro vybavení studií.

Použitá technika, materiál a pomůcky

Jako první se zmíním o technice a pomůckách, kterou pro tuto činnost používám:

• Nikon F100
• Nikkor AF 28-105mm f/3,5-4,5
• Manfrotto MA 455B + MA 222
• Cokin P021 (80B) – modrý filtr
• 2x 1000W halogen
• pauzovací papír (listy A4, A3, pásy z metráže)
• kolíčky, špendlíky, adhezní tmel
• světelný válec
• odrazné a maskovací desky
• saténové pozadí, vyjímečně samet
• Fuji Sensia II 100, Kodak Elitechrome 100

Postup

Postup celého procesu by se dal shrnout do následujících bodů:

• příprava pracovního prostředí,
• aranžování,
• focení.

1. příprava pracovního prostředí

Focení provádím na malém stole, na který si nejprve položím satén (převážně bílé barvy). Satén má celkem rozumnou strukturu látky, takže i při velkém zvětšení vypadá dobře. Zkoušel jsem i samet, ale s tím je hlavní problém v tom, že na sebe příliš chytá všechny možné nečistoty a trvá tedy mnohem déle, než se připraví (a i při sebelepším vyčištění se na něj při focení další smítka dostanou, která jsou při velkém zvětšení ještě více vidět).

Kolem stolu rozmístím dvě halogenové lampy o výkonu 1000W (získal jsem je výhodně z výprodeje ČT, použít je možné např. i halogenové lampy běžně dostupné v obchodech typu Baumax, které nabízí lampy s různým výkonem). Jejich výkon je dostatečný na to, aby byly nasměrovány do stropu nad stůl a tím celý prostor nasvítili rovnoměrně rozptýleným světlem (v tom mám velkou výhodu, protože strop mám celkem nízko – jen cca 2,5 m). Jejich přímé nasměrování je při jejich výkonu spíše vyloučeno, protože je jejich světlo příliš ostré a silné. Pro přímé nasvětlení je vhodnější použít lampy s nižším výkonem (např. 500W nebo ještě slabší) nebo použít jednoduchý přípravek.

Pomůcka č. 1 – držák na pauzovací papír Pro potřeby většího rozptylu světla při přímém osvětlení jsem si vyrobil jednoduchou pomůcku, která před reflektorem “podrží” rozptylku v podobě pauzovacího papíru. Stačí k tomu list pauzovacího papíru A4, proužek kartonu o šířce 2 cm a délce 21 cm, dřevěný kolíček a cca 30 cm dlouhý drát. Výroba je velmi jednoduchá: na jeden konec pauzovacího papíru nalepíme proužek kartonu – ten zajistí, aby se nám list při uchycení kolíčkem nekroutil, provrtáme dřevěný kolíček v té části, za kterou jej normálně bereme do ruky, když jej chceme rozevřít (můžeme provrtat obě poloviny kolíčku nebo jen jednu z nich) protáhneme kolíčkem drát a zajistíme ho proti jeho pohybu – stačí jej dvakrát ohnout, druhý konec drátu uchytíme na reflektor – to už záleží na konkrétním reflektoru, do kolíčku upneme pauzovací papír za tu část, na kterou jsme nalepili karton. Tato pomůcka je velmi jednoduchá, ale funkční. Kdo bude chtít, určitě dokáže vyrobit mnohem “sofistikovanější” provedení.

V rámci přípravy také nainstaluji vlastní fotoaparát. Používám objektiv Nikkor AF 28-105mm f/3.5-4.5, který je vybaven funkcí Macro, která dovoluje jednak zaostření již od 22 cm (od roviny filmu, vzdálenost předmětu od přední čočky objektivu je cca 5 cm) a poskytuje poměr zvětšení 1:2. Z objektivu sundám UV filtr, protože při použití makro režimu a nastavení ohniska na 105 mm dochází k vinětaci. Nasadím adaptér a držák filtrů Cokin, který používám pro konverzi barevné teploty halogenových světel (používám modrý filtr P021 – 80B). Tento filtr je možné nahradit klasickým šroubovacím filtrem (KB 12) nebo speciální modrou fólií před reflektory. Fotím zásadně na diapozitivy, abych zachoval barevnou věrnost a nemusel se dohadovat s minilabem, jakže ta barva měla být. Ještě před nasazením filtru na objektiv nasadím maskovací destičku.

Pomůcka č. 2 – maskovací destička Při focení lesklých a kulatých předmětů je důležité, aby se v těchto plochách co nejméně odrážely okolní předměty. Ve většině případů je možné všechny okolní předměty odstranit nebo zakrýt, ale fotoaparát je vždy nezbytný. Aby z něj bylo vidět opravdu co nejméně, vyrobil jsem si jednoduchou pomůcku. Pro její zhotovení je zapotřebí jen plastová bílá karta velikosti A5 (lze koupit jako podložka v každém větším papírnictví), do jejíhož středu se vystřihne díra přesně podle průměru objektivu. Tuto kartu je pak zapotřebí nasadit na objektiv – zakryje se tím tmavé tělo fotoaprátu a zároveň slouží jako malá odrazná deska pro vykrytí stínů v přední části předmětu.

Připravím také stativ – použitá hlava MA 222 je na tento způsob ideální, protože ji lze JEDNOU RUKOU jednoduše polohovat a druhou rukou pohybovat s předmětem. Tím se zjednodušuje aranžování – zejména právě to kritické nalezení správné polohy předmětu.

2. aranžování

Nejdelší a na trpělivost nejnáročnější proces je vlastní aranžování. Problém je totiž ve dvou věcech:

1. v lesklých předmětech se odráží všechno, co je kolem nich,
2. lesklé předměty “chytají” podle svého okolí i barvu.

Z toho vyplývá jeden z hlavních problémů při focení šperků – cokoliv je v jejich okolí (fotoaparát, stativ, vybavení místnosti, apod.) se v nich bude zrcadlit. Proto jsou šperky černé, pokud se nafotí pod špatným úhlem – protože se v nich odráží čočka objektivu. Mám spoustu zkažených záběrů, kdy jsem si nevšiml některého odlesku a na zvětšenině jsem s hrůzou zjistil, že jsem tam vidět. Fotil jsem např. sponu na bankovky z přímého nadhledu a pak jsem se strašně divil, jak je možné, že z krásné stříbrné spony je ohavný černý patvar. Proto je důležité šperk naaranžovat tak, aby se v něm co nejméně odráželo jeho okolí.

Praxí jsem zjistil, že nejúčinnější je odstínit pokud možno co nejbližší okolí. K tomu se hodí např. velké plochy pauzovacího papíru, přes které se bude svítit nebo tzv. světelný tunel. Na trhu se takové zařízení dokonce prodává – dodává je např. švýcarská firma FOBA, která je výrobcem vybavení profesionálních studií. Dodává se dokonce ve dvou provedeních – buď jako “vana”, což je skutečně plastová nádoba tvaru vany uchycená v rámu – nesporná výhoda je v tom, že při použití této vany nám stačí zamaskovat jen jednu stěnu. Druhé provedení se dodává jako příslušenství k fotografickému stolu a jednoduchým způsobem eliminuje nežádoucí odlesky okolí. Samozřejmě se tato řešení pohybují cenově v řádech desetitisíců korun. Jednodušším řešením je tzv. světelný komín, což je vlastně kužel, na jehož užší konec upevníte fotoaparát a kužel zajistí rovnoměrné rozptýlení světla a eliminaci odlesků. Já jsem si vyrobil obdobnou pomůcku svépomocí – říkejme jí světelný válec.

Pomůcka č. 3 – světelný válec Světelný válec je obdobou světelného komínu s tím rozdílem, že u válce se fotoaparát nedává shora, ale ze strany. K výrobě této pomůcky jsem potřeboval dvě obruče (stačí ze silného drátu) spojené do kruhu o průměru cca 40 cm a dlouhý pás bílé umělé hmoty o šířce cca 30 cm. Výroba je jednoduchá – na obě obruče přilepíme, přišijeme nebo jinak přiděláme pás bílé umělé hmoty tak, aby nám vznikla mezera pro fotoaparát – nejlépe o něco širší, než nejširší objektiv, který na to chceme používat. Umělou hmotu přiděláme na obruče zevnitř (obruče zvenčí), aby nebyly vidět (nebo je můžeme natřít na bílo). Do válce se dá svítit shora – šikmo na horní část stěny – tím se světlo odráží a rozptýlí se (můžeme ještě pro zvýšení rozptylu položit na válec list pauzovacího papíru. Můžeme také svítit ze stran přes umělou hmotu – z tohoto důvodu je ale zapotřebí, aby byla průsvitná – např. z mléčného materiálu.

Při aranžování se vyplatí si připravit polystyrénovou desku, do které můžeme zapichovat špendlíky pro uchycení jednotlivých šperků (nebo třeba samotné trny náušnic). Vhodnou pomůckou je také “plastelínové lepidlo” (adhezní tmel) – nevím, jak to správně nazvat – jsou to takové polštářky hmoty podobné plastelíně, ze které si můžete podle libosti utrhnout malý kousek a použít ho např. pro prstýnek – aby držel “ve stoje” a nebylo to vůbec vidět. Účinnou pomůckou v tomto případě jsou také kolíčky.

Zvláštní disciplínou je aranžování více šperků najednou – např. při focení celé sady. To vyžaduje ještě více trpělivosti a přesného polohování jednotlivých kusů. V tomto případě se snažím dodržovat zásadu, že naaranžuji centrální předmět a pak přidávám další – nesmím ale už hýbat s těmi předchozími nebo s fotoaparátem.

3. focení

Po naaranžování přichází k vlastní expozici. Vzhledem k tomu, že fotím na inverzní materiál, tak většinou dělám dva až tři snímky jednoho motivu (vždy s korekcí +/- 0,5 EV). Používám téměř výhradně bodové měření vestavěné v F100 a měřím vždy na bílý satén, tj. expozici nastavuji podle podkladu – mám to vyzkoušené, že pokud změřím bodově nejjasnější místo na bílém saténu a přidám korekci +1,5 EV, tak to vychází dobře. Záleží ale taky na filmu a způsobu osvětlení, takže v tomto případě to chce hlavně hodně praxe a zkoušet, zkoušet a zkoušet. Clonu používám většinou 8 nebo 16, výjimečně 22 – to z toho důvodu, že potřebuji poměrně hodně clonit, abych v makro režimu dostal ostrý celý šperk. Zároveň ale musím brát na zřetel, že při velkých clonách už dochází k nežádoucí difrakci a snímky jsou potom jakoby neostré. Proto je pro mě nezbytná funkce kontroly hloubky ostrosti.

Co se snímkem dál?

Po nafocení a vyvolání (nechávám si jen nastříhané pásy, nerámečkuji) jde film nejprve na prosvětlovací pult, kde se dobrou lupou (používám buď Rodenstock Aspherical 4x nebo Pentax 5,5x) podívám na výsledek. Některé záběry rovnou vyřadím, protože např. nevyšly ostré, byly špatně naaranžované, špatně exponované, apod. Dobré záběry naskenuji do počítače pro další zpracování, kdy lze např. některé menší nedostatky vyretušovat.

Co doporučit na závěr?

Z osobní zkušenosti doporučuji se obrnit hlavně trpělivostí, která je zapotřebí při aranžování. Vzhledem k tomu, že se většinou jedná o malé předměty, je jejich přesné naaranžování poněkud obtížnější. Často s některými předměty bojuji delší dobu – když např. prstýnek nechce stát v té poloze, ve které jej potřebuji, když se stále nedaří eliminovat odraz mého vlastního fotoaparátu, apod. Nejhorší časy zažívám při aranžování malých kulatých a lesklých předmětů, zvláště jedná-li se o soupravu. Patrně největším oříškem bylo nafotit náhrdelník se spoustou černých perel – teprve po vyvolání jsem si na prosvětlovacím pultu všiml, že na každé peličce je miniaturní zmenšenina mého fotoaparátu s nasazenou maskovací destičkou…