František Drtikol je všeobecně uznávanou veličinou české fotografie a navíc asi vůbec prvním českým fotografem, kterého vzala na vědomí cizina.
O Drtikolově tvorbě vyšla řada pojednání, monografií, jeho fotografie mají ve svých sbírkách různá muzea a galerie, některé se dají i koupit. Ne každý však ví, že František Drtikol pochází z Příbrami a že do tohoto podbrdského města patří i první etapa jeho pozoruhodné fotografické tvorby. V Příbrami byla na Drtikolovu památku před časem otevřena stejnojmenná galerie se stálou expozicí jeho fotografi.
|
František Ferdinand Drtikol se narodil v roce 1883 v Příbrami. Jeho otec byl prakticky založený hokynář, a proto jej přes synovo nepochybné malířské nadání směroval spíš k praktickým – a jak byl přesvědčen – i perspektivnějším činnostem. Naštěstí mladý František nemusel jít přesně v otcových šlépějích, a tak po čtyřech třídách gymnázia mohl nastoupit do učení do příbramského fotografického ateliéru Antonína Mattase.
V učení se mladý Drtikol k fotografování v podstatě nedostal – při práci v ateliéru fotografovi jen asistoval, později hojně fotografie retušoval a kopíroval. Naštěstí mu to nestačilo a touha poznávat ho hnala dál – když v roce 1901 zjistil, že byla v Mnichově otevřena fotografická škola, přihlásil se a po čtyřech semestrech ji úspěšně dokončil. Po škole se nakrátko dostal do fotoateliérů v Německu a ve Švýcarsku, ale v roce 1907 už byl zase zpátky v rodné Příbrami, kde si zakrátko otevřel vlastní ateliér. V této době se Drtikol – kromě běžných ateliérových zakázek – začal věnovat především reportážním záběrům a fotografování podbrdské krajiny. Už v jeho raných fotografií se dá vysledovat zřetelný talent, který však sám o sobě není (a také nebyl) zárukou podnikatelského úspěchu: Ateliér F. Drtikol v roce 1910 zkrachoval. Tím skončilo Drtikolovo „příbramské“ období – další osudy tohoto pozoruhodného umělce jsou spojeny s Prahou, a tak jen telegraficky: V roce 1910 si Drtikol otevřel ateliér v Praze ve Vodičkově ulici, kde také později vznikly jeho stěžejní práce. V roce 1911 vydal album pěti desítek fotografií s názvem Z dvorků a dvorečků staré Prahy. Jeho polem působnosti však byl především ateliér: do roku 1915 často využíval přirozené osvětlení, později se stal mistrem v používání elektrického osvětlení. Zejména ve 20. letech (ale i předtím) portrétoval řadu známých osobností (např. herce Eduarda Vojana, Růženu Naskovou, malíře Jana Zrzavého, spisovatele Josefa Čapka, pěvkyni Emu Destinovou, prezidenta T. G. Masaryka a mnohé další), ve druhé polovině 20. let a ve 30. letech pod vlivem kubismu a hnutí art deco stále více směřoval k abstrakci. Od roku 1932 uvažoval o prodeji ateliéru – došlo k tomu o něco později, v roce 1935. František Drtikol se v této době definitivně odklání od fotografie k duchovnímu životu, malbě a meditaci. Zemřel v roce 1961, jako fotograf byl „objeven“ v souvislosti s novou vlnou zájmu o secesní umění až o desetiletí později: v roce 1972 byla po letech uspořádána první Drtikolova samostatná výstava v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu. Ta o něco později vzbudila zájem o českou fotografii v různých státech Evropy, do nichž doputovala, ale také Drtikola definitivně zařadila mezi klasiky českého výtvarného umění 1. poloviny 20. století.
|
Období po roce 1910 sice již do „příbramských“ let Františka Drtikola nepatří, ale je přehledně a poměrně reprezentativně zachyceno v expozici, která byla v příbramském Zámečku (v němž sídlí i Městský úřad) zřízena ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým muzeem. Expozice naštěstí není koncipována regionálně – naopak, snaží se návštěvníkovi přiblížit všechny etapy Drtikolovy tvorby. Příbramské motivy tu jsou zastoupeny jen výjimečně, zato řadou vynikajících portrétů je tu zastoupeno období desátých let – mezi vystavenými fotografiemi je například výborný Autoportrét s viržinkem (olejotisk z roku 1913), portrét herce Eduarda Vojana (bromostříbrná fotografie z roku 1913) nebo akt s drapérií (Bez názvu, olejotisk z roku 1912). Díky hojnému zastoupení Drtikolových fotografií z 20. a 30. let (zejména různě pojatých aktů) si může vnímavější návštěvník galerie udělat obrázek o postupné proměně Drtikola-umělce: velmi zjednodušeně řečeno od fotografa-krajináře, vynikajícího portrétisty, kubismem ovlivněného tvůrce zátiší až k filozofovi, který fotoaparátem zachycuje i jemné záchvěvy lidské duše… Stačí porovnat příbramskou krajinu, zachycenou na jedné z raných fotografií s výše zmíněnými portréty a s pozdějšími fotografiemi jako je Melancholie (1925), Vlna (1926), Smutek (1927) nebo Kompozice (1928).
A tak pokud patříte mezi hloubavější fotografy, kteří se zajímají o dějiny české fotografie a hledají, co je z nejstarší etapy stále živé a inspirativní, využijte třeba deštivého dne nebo víkendu a vydejte se podívat do příbramského Zámečku na fotografie Františka Drtikola. Expozice má komorní charakter, není nijak hojně navštěvována, ale určitě stojí za zhlédnutí. Zatímco pro povrchního návštěvníka může být jen souborem zastaralých relikvií, hloubavého diváka může expozice obohatit víc než lecjaká tzv. kontroverzní výstava v matičce Praze.
