Rumunsko 2. část – Ponorné hrady a soutěska Galbeny

Pokračujeme prohlídkou Ponorných hradů a průstupem soutěsky Galbeny…

Neděle 1.7.

Mapa Ponorných hradů

Portál

Ráno jsem si při bourání stanu opět natáhl namožená záda. Protože po nočním dešti vykouklo slunce, tak „regenerační“ pauzu využíváme k sušení věcí. Když záda „povolí“, jdeme podél potoka po široké cestě na odbočku žlutého a modrého kolečka. Po dešti rozbahněná a kluzká cesta nás dovádí k Cetatile Ponorului – Ponorným hradům. Jsou to vlastně tři propasti, jež jsou hluboké až 120 metrů a navzájem propojené jeskyněmi. Trochu to připomíná naši Macochu, ale propasti jsou tři a jsou ještě větší. Nachází se zde největší jeskynní portál v Evropě – Ponorului – vysoký 74 metrů.

Rozpadlá cesta

Přechod do Doliny 2

Sestupujeme po kluzké bahnité pěšině do Doliny 1. Železné schody a další pomůcky na cestě jsou v dezolátním stavu. Trochu lezeme po kluzké skále a schováváme batohy. Stojíme na dně propasti před oním slavným portálem. Je opravdu ohromující. Nezbývá než překonat dravý proud po dešti mírně rozvodněné říčky Galbeny, která se zde propadá do podzemí. Pak můžeme prolézt portálem do Doliny 2. Odtud cesta nepokračuje, zkoumáme pár jeskyní a vracíme se zpět k batohům. Přes hřeben se škrábeme do Doliny 3. Z té vede jeskyně svažující se k ponořené řece Galbeně, která zde v podzemí vyerodovala obrovské jeskynní prostory. Vydáváme se jejím řečištěm. Po kamenech to pro vyšší stav vody nejde, musíme brodit až k oknu, které svítí asi třicet metrů nad námi. Dál už je voda moc prudká a hluboká, tak se vracíme zpět. Škrábeme se z dolin nahoru a obcházíme propasti, abychom si je mohli postupně prohlédnout shora ze čtyř vyhlídek.

Propast Av. Bortig

Pohled do Ponorných hradů

Oproti jiným oblastem tu bylo více rušno, přeci jenom je to velká turistická atrakce. Dokonalé zkoumání a prolézání nám zabralo asi pět hodin.

Držíme se značky žlutého kroužku. Jdeme kolem propasti Av. Bortig, hluboké asi čtyřicet metrů a v dolní části zaledněné, směrem k Cheile Galbenei. Tam přicházíme navečer a tak po nabrání vody hledáme místo na dva stany. Marně – nezbývá než se po kluzké stezce vrátit kousek nahoru, kde stavíme stany a rozděláváme oheň. Od toho nás vyžene až přicházející bouřka.

Pondělí 2.7.

lezení přes Galbenu

Vodopád na Galbeně

Ráno slézáme k vývěru Izbucul Galbenei. Vyvěrá zde řeka Galbena, která se propadá do podzemí asi tři kilometry odtud v Ponorných hradech. Je to takové jezírko, z kterého odtéká velká řeka, vrhající se po pár metrech vodopádem dolů. Oproti včerejšímu večeru se hladina jezírka zvedla asi o 30 centimetrů a začala se pěkně „vařit“. Přelézáme nad jezírkem po pochybném ocelovém lanku a vydáváme se hlubokou soutěskou podél divoké řeky. Ta tvoří mnoho kaskád a několik vodopádů. Přes řeku vidíme jeskyni a tak přelézáme přes padlý kmen, abychom si ji mohli prohlédnout. Řeka se občas ztrácí v podzemí a protéká jeskyněmi, aby se po chvíli opět vynořila na povrch. Některé jeskyně jsou průlezné. Z poslední jeskyně vytéká asi deset metrů vysoký vodopád a otevírá se nám pohled na údolí s kolmými stěnami. Fotíme si ještě vodopád obklopený mechem a pak se to kolmé údolí pokoušíme oblézt vrchem.

Mapa Galbeny

Soutěska Galbena

Tudy ale cesta skutečně nevede. Voda je po dešti vysoká, skákat po balvanech jako obvykle nelze, brodit nad pas v té studené vodě se také nikomu nechce. Na jedné kolmé stěně je nad vodou nataženo ocelové lano. Bohužel ale pod ním nebyly žádné stupy a bylo tak silné, že nešlo cvaknout do karabiny. Nezbylo než se držet lana, nohy pevně tlačit kolmo ke slizké skále, nevšímat si batohu, který díky gravitaci stahoval dolů k vodě, a ručkovat. Úsek byl asi čtyřicet metrů dlouhý, ale dal pořádně zabrat. Párkrát jsem vážně rozmýšlel, že v klidu odpadnu dolů a doplavu to. Než se nám všem tento úsek podařilo zdárně překonat, opět se rozpršelo. Prolézáme ještě malou skalní bránou a pak se soutěska rozšiřuje, zmírňuje a objevuje se v ní i silnice. Na té potkáváme skupinku turistů, které marně přesvědčujeme, že v teniskách není nejvhodnější za současného vodního stavu soutěskou procházet. Přestože je soutěska dlouhá asi dva kilometry, zabrala nám cesta čtyři hodiny.

Přestává pršet a tak z Poiani Floridor jdeme po červeném proužku, který brzy ztrácíme.

Prolézání soutěskou

Mechy u Galbeny

Chvíli jdeme po neznačené cestě a sbíráme houby. Když už to vypadá, že jdeme hodně pryč, vytahujeme kompas a pod azimutem se prodíráme hustým lesem tak dlouho, až nacházíme značku. Bylo to vyčerpávající a tak neodoláváme a živíme se lesními jahodami a malinami. Stoupáme stále lesem vzhůru a neúspěšně se pokoušíme nalézt jeskyni, která by tady podle mapy měla být. Navečer stavíme stany v nádherném bukovém pralese kousek od ledové jeskyně Focul Viu.