Triglavský národní park

Vysokohorský alpský svět, opuštěné zalesněné kopce, velká jezera, krasové podzemí i nadzemí, prosluněné vinice, starobylá městečka a azurové moře. Takovou přírodní pestrost a geografickou různorodost najdete na ploše menší než Morava, v jednom z nejmladších evropských států, ve Slovinsku. Prý každý Slovinec umí lyžovat a pohybovat se v horách, proto asi není náhoda, že první člověk na světě, který sjel Everest na lyžích, pochází právě z této země.

Jezero pod Vršacem

Předpověď počasí pro začátek května a stav sněhu ve 2.000 metrech nás donutily přibalit zimní výbavu, i když doufáme, že dole se budeme koupat. Vyjíždíme s východem slunce. Rakouští celníci pouze kontrolují pasy a slovinští se ani nenamáhají otevřít okénko. V první vesnici měníme měny (je dobré mít dvacet tisíc na pět dní a není dobré, že pivo v hospodě stojí čtyři sta). Ani ne po sedmi hodinách přijíždíme ke krásnému Bohinjskému jezeru, končí tu silnice a začínají hory, které přes hustý déšť jdou jen tušit. Díky tomu ani nevidíme, co nás to vlastně čeká. Zaparkujeme před nejlepším hotelem široko daleko a patrně proto, že ještě nevědí, že si u nich nedáme ani předkrm, bude naše auto dobře „hlídané“. Za mimořádně špatných povětrnostních podmínek vyrážíme. Nějaký zbloudilý slovinský pár se nás ptá na cestu, asi vypadáme velmi zběhle v místních horách, jenomže my ani nevíme, kde budeme spát.

Pod Zasavskou kočou

Sezóna tu začíná až koncem června, do té doby jsou téměř všechny horské chaty (zde koče, ty větší domy) zavřeny. Spoléháme se na informace ze slovinského průvodce Planinarski domovi, kde vyčteme, které chaty mají tzv. zimní prostor pro bivakování a nebereme ani stan. Na prvním rozcestí se rozhodujeme mezi pohodlím a dobrodružstvím. Pohodlí vede do Domu na Komni, který je celoročně otevřen a dobrodružství do srdce Triglavského národního parku – do Doliny Triglavských jezer. Mlha, hustý déšť, převýšení 1200 metrů po skalách nahoru, ani 15kg na zádech nás neodradí. Míříme do jednoho z nejkrásnějších koutů Julských Alp. Cílem prvního dne je Koča při Triglavskih jezerih. Promoklí a hladoví, s nemalým uspokojením zjišťujeme, že zimní prostory opravdu existují. Jsou to malé, relativně čisté chatičky poblíž těch velkých. Jsme asi v 1.700 metrech, právě tam, kde „začíná ještě ležet sníh“.

Zimna soba pri Zasavske koči

Ráno rozpůlilo oblohu – na jednu stranu hodně zataženo, na druhou krásně modro. Kupodivu modro je nad Dolinou Triglavských jezer. První jezera leží u Koči pri Triglavskih jezerih, jediná nezamrzlá. Uprostřed doliny leží největší z jezer Veliko jezero (asi 300×120 metrů). Čím blíže ke konci doliny, tím více sněhu. Sníh je podezřele čerstvý a další se začíná sypat. Už není modro a jsme rádi, že Zasavska koča, tyčící se ve výšce 2.100m nad posledním jezerem, je na dohled, či spíše by byla za dobrého počasí.

Zimní chaloupka je ještě lepší než předchozí a protože sněží víc a víc a viditelnost je minimální, je jasné, že pro dnešek je to všechno. Večer se vyjasní, těžké mraky klesnou do údolí pod námi a vše napovídá světlým zítřkům. Večer listujeme zachovalou knihou záznamů a zjišťujeme, že každý Slovinec je nejenom sportovně založený, ale také člen Planinske zvezy. Tato organizace musí být mimořádně důležitá, jelikož hned za jménem je kolonka: člen Planinske zvezy da/ne. Cizince jsme spolehlivě našli podle záporné odpovědi, všichni ostatní jsou Slovinci.

Veliko jezero

Od Zasavaské koče

Čerstvý sníh

Světlé zítřky se naplnily a obloha je bez mráčku. Dobrodružství a instantních jídel bylo dost, vydáváme se za pořádným kusem masa do jediné otevřené chaty v této oblasti – Domu na Komni. Z dálky vypadá opuštěně, a také téměř je, kromě staré hospodyně a provozní není v chatě pro 120 lidí nikdo. Dáváme si pivo Zlatorog, nejznámější slovinský ležák. Zlatorog se jmenuje i hotel, u kterého jsme nechali auto a patrně je to i jejich národní zvíře. Dom na Komni zůstane naším útočištěm po zbylé dvě noci, plánujeme velkolepý přechod Bohinjských hor a bude lepší se škrábat nalehko. Po dobré polévce, špatném guláši a průměrném vínu uléháme v nejlevnějším a nejstudenějším pokoji a protože nejsme členové Planinske zvezy, nemáme nárok na žádnou slevu.

Kanjavec

Podvečer

Dom na Komni

Zázrak. Ráno je opět úplně jasno a navíc teplo. Právě tady nahoře začalo jaro. Naše večerní plány berou brzy za své. Do sedla Vratca je to vycházka, vrchol Bogatin ještě zdoláme, ale ledové plotny a sníh nám nedovolují nastoupit na ostrý hřeben, a tak musíme vzít zavděk lehčím výstupem na vrchol Lanževica na opačné straně sedla. Po zbytek dne se věnujeme slunci a nemalé svačině. Za čtyři dny jsme v horách potkali čtyři lidi, jeden pár a dva zločince na útěku, soudě podle zjevu a „vybavení“.

Poslední sestupový den ještě zvládneme turistickou atrakci Slap Savica (vodopád) a přece jen si dopřejeme koupel v Bohinjském jezeru, i když jen několikavteřinovou. Ještě na slovinském území se nám podaří najít opravdový statek, kde ochutnáme národní jídlo: Gobova juha a Kmečki krožnik. Gobova juha je polévka z pravých hřibů a Kmečki krožnik selský talíř s domácí jitrnicí, jelitem, zelím a brambory se škvarky. Statek je díky splašenému býkovi na nohou, tak doufáme, že to nebude mít vliv na přípravu našeho jídla. Cesta zpět, kromě zácpy ve Vídni, je stejně rychlá jako tam.

Lanževica

Na Lanževici

Jaro

Jazyková bariéra není velká, při troše snahy se lze domluvit bez nutnosti použití světových jazyků, což přispívá k již tradičně dobrému přijímání našinců ve Slovinsku. Ceny jsou mírně vyšší a doprava přes Rakousko rychlá. Pokud máte rádi hory a zajídají se vám vydlážděné stezky v Tatrách, neváhejte!