O jednatřiceti prvních vlaštovkách

Ohlédnutí za druhým kolem GPTK 2002.

Druhé kolo GPTK 2002 mne potěšilo. Tetě Kateřině přibylo hned několik nových synovců a neteří a i starší příbuzní ožili a byli v máji plni elánu. Květnového kola se zúčastnilo celkem 18 soutěžících s 31 fotografií. Jen tak dál! Jak dopadlo lidové hlasování a kdo si připsal kolik bodů, jste si na stránkách GPTK jistě již prohlédli. Pojďme se teď ale k druhému kolu GPTK 2002 ještě na chvíli vrátit.

Když jsem přemýšlela, jak bych přísloví vypsané na tento měsíc sama ztvárnila, první, co mě napadlo, bylo použít vlaštovky z papíru. Očekávala jsem proto, že se na mě budou obrázky s papírovými vlaštovkami z pošty jen sypat. Moje podezření ještě zesílilo a proměnilo se téměř v jistotu poté, co hned z
první fotografie, která přišla, jich na mě několik vykouklo. Autorem této fotografie je Zdenek Bakštein a nakonec skončila ve vašem hlasování druhá. Nicméně ukázalo se, že jedna vlaštovka skutečně jaro nedělá a k mému velkému překvapení se již vůbec žádné další papírové vlaštovky nekonaly.
Paleta zaslaných fotografií byla velice pestrá a přísloví měsíce se na nich objevilo v mnoha různých podobách, často velmi rafinovaně skrytých. U některých jsem si musela dost lámat hlavu, abych na nich nějakou tu vlaštovku našla. To ale vůbec nebylo na závadu. Naopak. Moc jsem se u nich pobavila dumáním, jak to autor vlastně myslel a vymýšlením různých možných interpretací. Jsem si stoprocentně jistá, že ne vždy jsem se trefila a záměr autora pochopila, ale na druhou stranu jsem zcela zaručeně objevila řadu nových skrytých významů, o kterých autor sám neměl ani tušení.

Protipólem byly snímky vysoce názorné, na kterých vlaštovky opravdu nešlo přehlédnout. Vyskytly se mezi nimi i dva animované gify. V historii GPTK tomu tak bylo poprvé a zpočátku jsem si nebyla jistá, jak s těmito prvními vlaštovkami naložit. Ani já, ani software, který stránky GPTK vytváří, jsme nebyli na něco takového připraveni. Nakonec jsem tuto zapeklitou situaci vyřešila primitivním, leč účinným způsobem. Gify jsem suše přejmenovala na jpegy. Tímto trikem se mi podařilo dosáhnout nejen souladu s naším softwarem, ale i se stávajícími propozicemi soutěže. K mému nemalému překvapení tento podlý trik webovým browserům vůbec nevadí. Podle toho, že Hanzovy animované vlaštovky v tomto kole zvítězily, soudím, že nemáte námitek ani vy.

A co se tentokrát nejvíc líbilo ctěnému předsednictvu? Pana místopředsedu oslovilo následujících šest fotografií: papírové vlaštovky Zdenka Bakšteina
(„jako nápad skvělé, jen by to chtělo asi trošku jinak rozmístit“), černé dlouhé vlasy a černý chlupatý pes Hany Lorencové („to by byla bomba,
jenomže je to děsně neostré, jinak by to byla pro mne jednička, ale i tak obdivuji postřeh a rychlost autora“),
otec a dvojčata bez vlasů, dcera s vlasy od Jarky Jelínkové („dobrý nápad, možná jen jedna rodinná fotografie odpovídala náhodně tématu“),
poslední chmýří smetánky pampelišky Pavla Kolčárka („taky bomba, ale žel neostré“),
červený balón proti zeleni krajiny („taky zajímavý, ale je to celé takové potemnělé, chápu, byl třeba takový den“) a konečně
človíčkové na lešení Jána Krče-Jediného III („berou mě asi nejvíce, i když vlastně pořádně ani nevím co, asi i to, že autor projevil dávku postřehu, pohotovosti …“). Cenu pana místopředsedy si nakonec odnáší poslední jmenovaná.

Mně se v tomto kole líbilo také hned několik fotografií, kromě těch, které již vyjmenoval pan místopředseda také například krásná, lidská, sentimentálně idealistická vlaštovka od Petra Chlumského, prvňáček od Jakuba Kencla nebo dvě husy, které jaro dělají od Lethy. Při rozhodování, komu tentokrát udělit Cenu paní předsedkyně, jsem ale měla dva zcela jasné favority. Ani jedna z obou těchto fotografií se ve vašem hlasování příliš výrazně neprosadila. Ukazuje se zde, jak je hodnocení fotografií subjektivní. Nevyhnutelně je vždy ovlivněné osobností hodnotícího, jeho zkušenostmi a vším, s čím se během svého života setkal, co ho utvářelo. Obě fotografie, které mě v tomto kole nejvíc oslovily, mi zabrnkaly na osobní strunku. Při pohledu na ně se mi vybavily vzpomínky na léta minulá a našla jsem v nich něco, co v ostatních ne. Vám zase řekly něco víc jiné snímky, ale snad pochopíte moje důvody, které mě vedly k tomu, že jsem cenu v květnovém kole udělila tomu, komu jsem ji udělila.

Jedním z mých favoritů byl náklaďák, řítící se po prázdné silnici, od Marka Kose. Silnice nalinkovaná jako podle pravítka, oblaka zvířeného červeného prachu, eukalypty kolem cesty. Zkrátka na první pohled Austrálie. Žila jsem tam skoro pět let. Eukalypty mi nevoní exotikou, ale domovem. Mám tu zemi moc ráda. Moc ráda se tam vracím. Má jedinou vadu: je příliš daleko. Je to úžasná země, plná kuriozit. Jednou z nich jsou i tak zvané „road trains“, které brázdí řídce osídlené centrum Austrálie. Jsou to obrovské náklaďáky s několika návěsy, které dopravují velké náklady napříč kontinentem. Jezdí jich tam mnoho, ovšem na rozdíl od toho, který je zachycený na soutěžním snímku, obvykle jezdí po levé straně silnice, podobně jako všechna ostatní australská auta. Jedna vlaštovka jaro nedělá a v Austrálii se pravděpodobně ještě dlouho bude jezdit vlevo. I když u Australanů člověk nikdy neví. Dokázali kdysi ze dne na den přejít na metrický systém – třeba jednou dojde i na ježdění vpravo.

Nakonec jsem ale svoji cenu udělila druhému z mých favoritů – fotografii bowlingu od Zdeňka Tichého. Kdysi před lety, když jsem ještě chodila na gymnázium, jsem chodila hrát kuželky. Dokonce závodně. Užili jsme u toho tenkrát spoustu legrace a ráda na to vzpomínám. Když jsem jednoho dne ráno otevřela poštu a na obrazovce se mi objevila Zdeňkova fotografie, nahlas jsem se rozesmála. Živě se mi vybavily momenty, kdy se člověku při dorážce (kdy musí porazit postupně úplně všechny kuželky, než mu zase všechny postaví) první hod celkem vydařil – šel hezky na střed, ale ne úplně, takže přední kuželku koule vzala trochu ze strany a letící čelní kuželka a odražená koule s sebou vzaly další a většina kuželek tak šla dolů – jen jako na potvoru ty krajní zůstaly stát a mezi nimi díra jako vrata. Jedna vlaštovka jaro nedělá. Sundat zbylé dvě kuželky jediným dalším hodem je i pro zkušeného hráče prakticky nemožné a začátečník má často i na delší dobu o zábavu postaráno. Jeden hod, druhý, třetí, … . Kuličky na počítadle se nemilosrdně přesouvají jedna za druhou. Člověk začíná pěnit a čím víc se frustruje, tím hůř mu to jde. Na Zdeňkově fotografii je navíc krásně zachycená ještě jedna věc, která mě u kuželek vždycky dokáže pobavit. Člověk poté, co vypustí kouli z ruky, napjatě sleduje, kam jde, a ačkoli její dráhu už v žádném případě nemůže nijak ovlivnit, nejen očima, ale celým tělem ji usilovně tlačí žádoucím směrem. Úžasné na tom je, že i když člověk ví, že je to úplná blbost, stejně se neubrání tomu, aby to dělal. Zkrátka a dobře, Zdeňkovi se podle mě podařilo nejen velmi vtipně vystihnout květnové přísloví, ale jeho fotka je i pěkně technicky udělaná a mistrně zachycuje kouzlo bowlingu či kuželek a za to mu patří Cena paní předsedkyně za měsíc květen.