Nenápadný, ale invenční tradicionalista

Portrét fotografa Radovana Kodery

Radovan Kodera se narodil v roce 1960 v Chebu. Studoval SZTŠ, poté prošel řadou zaměstnání. Jako fotograf je samouk. V roce 1992 už jako zručný fotoamatér nastoupil do Památkového ústavu v Plzni – podmínkou k přijetí byl výuční list v oboru fotograf, který si musel rychle dodělat. V dnešním Státním památkovém ústavu pracuje Kodera dodnes – jeho pracovní náplní je dokumentace památek a zachycování různých fází oprav a restaurací. Koderovi se tak splnil dlouholetý sen – koníček se mu stal povoláním. A protože ho nijak nepřitahuje svět reklamy a komerční fotografie, je spokojen – má poměrně jisté a zajímavé povolání a zároveň i čas na vlastní tvorbu.

Radovan Kodera: Židovské hřbitovy

Kodera začal fotografovat v raných 80. letech. O něco později překvapil svým hrabalovským cyklem Na hrázi věčnosti, v němž těsně před stržením působivě zachytil dlouholeté bydliště Bohumila Hrabala. Bohatý archiv snímků má též z událostí listopadu 1989. Zdaleka nejplodnějším obdobím Radovana Kodery však byla 90. léta. V tomto období vznikly pozoruhodné cykly Ukrajina – Země Ivana Olbrachta, Židovské hřbitovy západních Čech (později též publikované), Světlo v tmách (fotografie Velké synagogy v Plzni) a cyklus impresívních fotografií nazvaný Tichá místa. Nyní se Kodera plně věnuje projektu Rok 2002 – rok vzpomínek, který bude zveřejněn k výročí transportů plzeňských Židů do koncentračního tábora v Terezíně. Koderův související fotografický cyklus Osudy zmizelých, podporovaný i Státním památkovým ústavem, je v dobrém slova smyslu ambiciózní – cílem autora je vytvořit obecně platný dokument o lidském utrpení během druhé světové války. Při práci na projektu Kodera navštívil všechny koncentrační tábory a ghetta, kam byli Židé z Čech transportováni, vyslechl řadu pamětníků a úzce spolupracoval s Památníkem Terezín a Pražským Židovským muzeem. Kromě vlastních fotografií (zatím asi 300 černobílých zvětšenin formátů od 18×24 po 50×60) zhotovil i řadu dosud neznámých dokumentárních fotografií z negativů, zasutých v archivu Pražského Židovského muzea. Veřejnosti bude projekt představen formou dlouhodobé expozice v plzeňské Velké synagoze.

Kodera své cykly vystavil již na řadě míst – kromě svého působiště Plzně i třeba v italském Turíně, několikrát v Praze (v Týnské literární kavárně, Galerii Franze Kafky a v nedalekých Dobřichovicích) nebo na zámku v Nebílovech (pozoruhodná výstava cyklu velkoformátových fotografií s názvem Tichá místa v dosud nerekonstruovaných zadních prostorách zámku).

Radovan Kodera: Podkarpatsko

Ve vztahu k technice je Kodera snad až příliš konzervativní – nejraději používá starší Pentacon six 6×6 a kinofilmový aparát Asahi Pentax K 1000. Fotografuje zásadně na černobílý film značky Ilford nebo Foma a téměř vždy má po ruce stativ. Jeho předností je především cílevědomá práce se světlem. Nejlepším dokladem tohoto tvrzení je novější cyklus Zahrada duchů, v němž zachytil zahradu sedláka vystěhovaného v 50. letech – a právě mlha, opar a tlumené světlo dodaly tomuto cyklu emocionální sílu.

Čím nás Radovan Kodera zaujal nejvíc? Patrně vnitřní poctivostí a skromností, skloubenou s výtvarným viděním a schopností dokonalé práce v temné komoře. Kodera patří mezi fotografy, kteří se ze zásady nikam „necpou“ a peníze a sláva nejsou pro jejich tvorbu tím hlavním motorem.

I zdánlivě nenápadná Koderova tvůrčí cesta však má i své paradoxy. Například když na začátku 90. let pracoval na cyklu Fragmenty, jel Kodera jako doprovodný řidič s partou vodáků do Itálie. Během několika minut, na které opustil auto, mu neznámí zloději ukradli nejen peníze a doklady, ale i veškerou fotografickou techniku včetně nejlepší série snímků chystaných Fragmentů. V tu chvíli se zdálo, že je veškerá práce ztracena. Po roce se mu však ozvalo italské zastupitelství s tím, že si ztracenou fotobrašnu může vyzvednout. Ta překvapivě obsahovala nejen oba fotoaparáty, ale i oba původní filmy. Fotograf je vyvolal, zvětšil a zanedlouho vystavil – a Fragmenty patří k tomu nejlepšímu, co dosud udělal.