Reportáž a dokument

Stručný úvod do problematiky pro začínající fotoreportéry.

Nejprve si řekněme, co to vlastně reportáž a dokument je. Reportáž, dle slovníku naučného,
je publicistický útvar, jehož základem je živé vylíčení skutečné události na základě
autorova očitého svědectví slovem, obrazem nebo i obojím současně. Dokument či dokumentace
je soustavné shromažďování dat a zpracovávání tématu. Takže reportáž můžeme udělat z požáru,
demonstrace, divadelního představení či jiné akce a jedná se vlastně o záznam dané události.
Dokument je záležitostí většinou dlouhodobější, kdy se snažíme zaznamenat stav věcí.
Dokument by se dal chrakterizovat i jako “dění kolem nás” a ve většině případů to nejsou akční záběry,
které spíše můžeme vidět u reportáže.
Hranice mezi oběma tématy je velice nenápadná a mnohdy se nám stane, že reportáž se změní
v dokument.

Poohlédneme-li se po různých soutěžích či otevřeme časopisy nebo noviny, setkáváme se
v poslední době ve většině případů s reportáží zaměřenou na různé válečné konflikty
a lidská utrpení. Fotografií s negativní tématikou vzniká daleko více, než fotografií
příjemných. Nemíním zde polemizovat o tom, zda je to dobře, jelikož tyto fotografie nám ukazují
utrpení jiných a probouzejí v nás či v odpovědných osobách potřebu zasáhnout a konflikt
ukončit či utrpení zmírnit, nebo je to špatně, jelikož fotografie jsou používány jako prostředek
ke zvýšení prodejnosti periodik a je to omlouváno, že “si to čtenář žádá”. Z nás se do válečných konfliktů asi těžko někdo dostane. To ale ještě neznamená, že musíme zoufat a zahazovat reportážní téma do žita. Porozhlédneme-li
se kolem sebe, zjistíme, že témat na reportáž či dokument je spousta. Chce to jenom chtít, sebrat
trochu odvahy a vyrazit mezi lidi.

Budeme-li hovořit o reportáži, tak bych pro začátek doporučil si vybrat nějakou
poklidnější akci, kde se budete moct soustředit
na svůj výkon udělat pěkné fotografie. Vhodnou příležitostí jsou různé kulturní akce
konané pod širým nebem – majálesy, masopustní reje, výstavy, veletrhy, sportovní akce a různá jiná poklidná
shromáždění. Tady si můžete osvojit základy reportážní fotografie a pak teprve přejít
na akce ostřejšího charakteru, jako jsou demonstrace, kde budete nejen fotit, ale budete
muset ještě i neustále dohlížet na svoji fotovýbavu a na svoji osobu, aby ani jedno nepřišlo
k úhoně. S dokumentem to bude v tomto ohledu trochu jednodušší. Nejen že se bude jednat o poklidnější práci
bez spěchu, ale můžete si i práci rozvrhnout na více dní, měsíců či let. Pokud se tedy nejedná o
časově omezený dokument, jako je třeba přeměna města novou výstavbou a jiná podobná témata.
Vyberte si pro začátek
jednodušší téma, které vám sedne a které se vám bude dobře zpracovávat. Začněte třeba
u vás doma a snažte se zachytit běžný den své rodiny, pak to můžete zkusit na běžném
dnu vašeho města či vesnice. Nakonec zjistíte, že ani to nejjednodušší téma, které si
zvolíte, není tak jednoduché a jeho zpracování dá pěkně zabrat. Konec konců, proto
to ale děláme, baví nás to, chceme se s tím trápit. Takže směle do toho, ono se to nakonec
povede.

Z akce můžeme přinést jednu jedinou fotku, která vyjádří přesně to, co se na místě dělo,
ale ve většině případů budeme počítat s pozdější prezentací celé série snímků a musíme
s tím počítat i při focení. Správná série snímků by měla obsahovat celek, který nám představí
danou akci a pomůže nám utvořit si všeobecný obrázek o události. Pak by měl následovat
polodetail, který nás začne vtahovat do děje a nakonec detailní záběry, které nám ukáží podrobnosti
a celou událost nám přiblíží a pomůžou se podívat až na “jádro pudla”.

Reportážní snímky by měly být nositelem pravdivého sdělení, poselství, měly by co nejlépe
vypovídat o dané události a měly by v člověku vzbuzovat emoce. Emoce nechejme ale na divákovi
a sami se snažme při fotografování emocím vyhnout, snažme se být nestranní a soustřeďme
se na fotografování a na pravdivé zachycení události. Snažme se, aby naše fotografie neubližovaly,
ale spíše poučily či prostě “jen” dobře a pravdivě zobrazily danou událost. Při vlastním
fotografování se snažme být co nejnenápadnější, snažme se splynout z davem, nepřekážejme
lidem. Není nic horšího, než neomalený fotograf pobíhající před jevištěm či pódiem a rušící
tak všechny diváky. Nemluvě o tom, že byste dokonce mohli někoho naštvat a přivodit si tak zbytečné
komplikace. Atmosféra na různých shromážděních či akcích bývá občas dosti vypjatá, takže není třeba zbytečně
přilévat hořlavinu do ohně. Citlivým přístupem si vytvoříte nejlepší podmínky pro vaši práci a dokážete tak vytěžit v dané situaci co nejvíce.

Určitě budete chtít vědět, čím fotit a na co fotit. Dobrá otázka, složitější odpověď.
Pokaždé, když někam vyrážím, přemýšlím, co si s sebou vezmu – a vždy mám velké dilema. Vzít
s sebou více těl, skel a příslušenství, aby náhodou něco nechybělo, nebo jen základní výbavu,
aby nepřekážela, a pokud by došlo k nějaké úhoně, tak aby škody byly co nejmenší? Nakonec
vždy zvítězí ta druhá varianta a beru s sebou jen jedno tělo a základní zoom 28-80, se
kterým dělám většinu záběrů. Delší pevné
sklo či delší zoom je vhodný pro případy, kdy musíme být stranou, ať už z důvodu abychom
nepřekáželi či kvůli naší bezpečnosti. Výhodou je i menší hloubka ostrosti u těchto skel,
kterou můžeme dobře využít pro vypíchnutí hlavního děje či osoby bez rušivého okolí.
Vhodné je i širší sklo, kde nás záběry s ním vtáhnou velice dobře do děje a působí
velice dynamicky a živě. Pokud jdeme do horších světelných podmínek (večer, interiér, …),
je dobré mít po ruce blesk. Ale pozor! Jeho použití velice dobře zvažte a buďte citliví,
jelikož blesk dokáže totálně vymazat danou atmosféru. Je to pomocník, ale musí se používat
s citem a většinou jen pro lehké dosvětlení. Já to radši řeším vyšší citlivostí filmu. Ale někdy to
prostě už nejde a občas se musí trochu blýsknout. Pokud blýskám, tak do delších časů, abych
alespoň trochu zachoval původní světelnou atmosféru.

A jsme u materiálu. Já osobně preferuji
použití černobílých materiálů, jelikož si myslím, že u reportáže a dokumentu by se mělo
barvou, která trochu odvádí pozornost od obsahu snímku, šetřit. Výjimka ovšem i zde potvrzuje
pravidlo a někdy může být barva přínosem. Pamatujme ovšem na pravidlo, že všeho moc
škodí. Citlivost volíme dle světelných podmínek, ale radši bereme s sebou citlivější
filmy, abychom neměli problém s udržitelnými časy. U reportáže a dokumentu není zrno
na závadu a někdy je i vítaným doplňkem, takže se nemusíme bát ani nejcitlivějších materiálů.
Značku filmu už nechám na vás. Měl by to být materiál, který dobře znáte a víte, co si k němu
můžete dovolit. To samé platí i pro fotoaparát, který byste měli v těchto případech ovládat
zcela intuitivně. Je špatné, když vám uteče perfektní záběr jen díky tomu, že jste právě
něco přeštelovávali či nastavovali.

Na závěr něco o kvalitě snímků. Určitě jste již zaslechli, že reportážní fotografie hovoří
především svým obsahem a pak teprve nastupuje její forma, a proto nemusí
být technicky dokonalá jako třeba krajinka, a že se přimhouří oko i nad nějakým tím kompozičním
nedostatkem. Ano, je to sice pravda, ale ne úplná. Určitě to bude platit v situaci, kdy
na vás zpoza rohu vybafne marťan či dinosaurus a vy budete jediní, kdo tuto akci zaznamená.
Pak určitě uspějete i s fotkou rozmazanou či špatně exponovanou. Představte si ale,
že stejnou reportáž jako vy fotí i někdo jiný a udělá nejen obsahově stejně dobré fotky
jako vy, ale tyto fotky budou i technicky dokonalé. Pak asi nebude o “vítězství” diskuse
a argumentace o tom, že reportážní fotografie nemusí být technicky dokonalá, vyzní na
prázdno. Snažte se proto dělat i po technické a kompoziční stránce stejně dobré fotky, jako v jiných
případech, a pokud budete záměrně některá pravidla porušovat, musí to být jasně patrné
a musí to být snímku ku prospěchu. Je to stejné jako v ostatních fotografických žánrech.

Určitě se ptáte, proč se věnovat reportážní fotografii, která nemusí být v neodborných
kruzích zrovna na vrcholu zájmu. Pěknou kytičku nebo krajinku vám pochválí skoro každý,
ale u reportážní fotografie se zastaví jen někdo. Nezoufejte, najde se spousta lidí,
kteří ocení i vaše reportážní či dokumentární dílo, najde se třeba i místní tisk, který najde uplatnění
pro vaše fotografie, ale hlavně musíte být uspokojeni vy sami. Musíte mít z focení radost,
musíte mít radost ze svých povedených fotek, musíte mít radost z toho, že v tom fofru
reportážní fotografie dokážete i dobře komponovat, ostřit, hlídat expozici a druhým okem
koukat, jestli vám někdo neleze do záběru. Já to tak cítím a musím vám říct, že jsem se
právě vrátil z jedné takové poklidné akce, kde jsem si moc pěkně zafotil, i když fotky
budou pro velice malý okruh lidí a nebude to žádná reportáž na titulní strany byť jen
oblastního tisku. Prostě taková pohodička. A o to nám přece jde.