Mizející ráj na poloostrově Pelješac

Zima už je dávno za námi, počasí se otepluje a leckoho jistě napadlo – kam se vydám v létě? Na světě je tolik krásných míst, že je téměř hřích se někam vracet. Ale přece jen, každý má své místo, kde se cítí dobře, a nemusí to být právě Seychely, ale třeba právě jihodalmatský poloostrov Pelješac.

Malé řidičské peklíčko

Split – křižovatka mnohých cest

Do Chorvatska směřují léto co léto statisíce Čechů – nejvíce na Istrii, kam se to dá pohodlně zvládnout autem za jediný den, hodně také na jižnější Makarskou riviéru, a přece jen o něco méně do jižní Dalmácie a na jihodalmátské ostrovy. A sem se to již za jeden den autem zvládnout nedá, zvlášť pokud nepatříte mezi sebevrahy a nemáte řidiče na střídání. A tak dovolená začíná a končí malým řidičským peklem – téměř pětisetkilometrovým klikatým a kopcovitým úsekem z Karlovace do Splitu. Ale stojí to za to: ve Splitu se můžete nalodit na trajekt a vydat se na kamenitý Brač nebo magicky zelený Hvar, nebo popojet ještě o něco jižněji na trajekt do Ploče a přejet na poloostrov Pelješac, kde můžete zůstat nebo pokračovat dále na Korčulu nebo Mljet.

Starobylá Korčula, údajné rodiště Marca Pola

Pelješac je poloostrov – proto je možné se na něj dostat i po silnici, jen je to o zhruba sto kilometrů delší. Obavy z průjezdu Bosnou a Hercegovinou nejsou namístě, celníci si vás ani nevšimnou, a ještě zde můžete poměrně levně (oproti Chorvatsku) nakoupit.
Pelješac je zvláštní místo. Nejenže je jediné v celé oblasti, kde volně žijí šakali, ale je také mnohem klidnější než jiné ostrovy nebo letoviska na pevnině. Je to taková zapomenutá štace, pro řadu cestovatelů jen nenápadný průjezdní koridor na Korčulu. Ale přesto stojí za to tady nějaký čas pobýt. Pokud nemáte potřebu obcházet butiky nebo diskotéky, můžete zůstat buď rovnou v Trpanji, nebo jen o malý kousek dál v kempu v kouzelné Divně, popřípadě v úplné oáze klidu, kde končí všechny cesty – v Dubě. Na všech těchto místech je klid, i když, jak se říká, není všechno tak, jak bývalo. Znám člověka, který sem jezdí rok co rok již třicet let – a ten by teprve mohl vyprávět…

Kamenitá pláž v Trpanji

Kromě klidu a šakalů (pokud tuto raritu považujete za výhodu, zvláště když nejsou moc fotogeničtí) je Pelješac velmi vhodný i pro výpravy do jednoho z nejkrásnějších měst na světě – středověké pevnosti Ragusy, dnešního Dubrovníku. A ten je dnes znovu ve formě, protože v něm – až na malé výjimky – byly všechny následky války odstraněny. Ovšem pokud chcete ve sluncem spalovaném Dubrovníku fotografovat, vyžaduje to kromě jiného i velmi tolerantní partnerku…

Pelješačtí šakali a zmije

Snad nikoho neotrávím, když potřetí zmíním pověstné šakaly. Ti opravdu – prokazatelně – na poloostrově žijí. Noc co noc můžete slyšet z hor jejich naříkání, které připomíná dětský pláč a nejednomu z turistů tak přivodí špatné sny či zažívání. Předloni jsme v noci cestou do Trpanje narazili na smečku kolem šakala, kterého přejelo auto. I za bílého dne se však tato nevzhledná zvířata prohrabují hned za městečkem v odpadcích a pokud je někdo vyruší, peláší po silnici směrem do hor. V žádném případě se zdejších šakalů, kteří sem byli vysazeni v 19. století, nemusíte bát – jsou totiž velmi plaší. Určité nebezpečí na Pelješacu představují také zmije, kvůli kterým sem byly v minulém století přivezeny malé dravé promyky mungo. Nejvíce zmijí žije na nejvyšším vrchu poloostrova, kterým je Sveti Ilja (961 m n. m.) – domorodci mu neřeknou jinak než Zmijino Brdo (Hadí vrch). Na rozdíl třeba od Vidovy góry na Brači se sem však běžně nechodí a navíc zdejší zmije jsou nejnebezpečnější na podzim, kdy je většina českých turistů už dávno zpátky doma.

Moře, přístavy a písečné laguny

Divna – kouzelná zátoka s průzračnou vodou a písečnou pláží

Ať si kdo chce co chce říká, dalmátské moře patří k nejhezčím v celé Evropě. Z míst, kam se jezdí od nás autem, se mu vyrovnají snad jen vybrané oblasti italské boty. Dalmátské moře je průzračné, tyrkysově zbarvené, na sluncem prozářených místech hluboko průhledné. Pobřeží je velmi členité, kamenité a skalnaté, na frekventovanějších místech opatřené betonovými plotnami. Místy se dají najít i místa vhodná ke skákání. Z této charakteristiky se na Pelješacu poněkud vymykají pláže v Prapatnu a zejména v Divně, vzdálené asi 10 km severozápadně od Trpanje. Divna je malá písečná laguna s průzračnou vodou, malým kempem v přilehlém háji a několika domy k pronájmu. V posledních letech se v plné sezoně pláž již před polednem rychle plní. Objevili ji Češi a protože místo je skutečně krásné, není divu, že jich rok od roku přibývá. Pokud dáváte přednost soukromí, máte v podstatě čtyři možnost: a/ najít si jiné místo, b/ jet sem hned po ránu, kdy typický český turista vyspává a následně se krmí, c/ jet sem až později odpoledne a strávit zde magický podvečer, kdy typický český turista již vyvařuje d/ jet sem mimo sezonu a modlit se, aby vyšlo počasí (žádné strachy, je poměrně stálé, i když už to také není co to bývalo). Na rozdíl od Divny není v nedaleké Dubě téměř nikdo – je to opravdový konec světa s rozlehlou oblázkovou pláží, malým přístavem s několika domy, plážovou restaurací, jednou telefonní budkou a krásným výhledem na protější Hvar.

Divna po ránu, téměř bez lidí

Je s podivem, že je dalmátské moře pořád tak krásné – vždyť není žádné tajemství, že
Chorvati nejsou nijak zvlášť pořádní a klidně do moře leccos vysypou nebo vypustí. Přesto je stále mnohem čistší než moře jiných středomořských států. Ostatně dostatečně známé jsou výsledky měření čistoty moří, které na sklonku 70. let prováděl oceánolog J. J. Cousteau. I když chorvatské moře zabodovalo jako nejčistší z 12 sledovaných moří, neznamená to, že by se na frekventovanějších místech se čím dál častěji neobjevovaly olejové a benzínové skvrny od lodí, jachet či vodních skútrů. Při potápění se dá často narazit i na plechovku od piva a jiný nepořádek. Ale to vše je spíš výjimka potvrzující pravidlo, že zdejší moře je stále velmi čisté a mimořádně vhodné k potápění, hrám, rekreačnímu plavání a nakonec i k fotografování pod vodou.

Dlouhá kamenitá pláž v Dubě často zeje prázdnotou

Z dalších přístavů a přímořských městeček jsou na Pelješacu pozoruhodné Orebič, přístav z něhož pravidelně pendluje loď do starobylé Korčuly, a Trstenik. Zatímco Orebič je rozlehlé přímořské letovisko s dlouhým korzem kolem moře, řadou kvalitních restaurací a množstvím stánků se zmrzlinou nebo třeba palačinkami, Trstenik je malý hezký přístav s úzkou oblázkovou pláží, z něhož se dá přejet na protější ostrov s národním přírodním parkem – Mljet.

Když začne kručet v břiše

Prodavačka mušlí

Není pochyb o tom, že chorvatská kuchyně je zdravější než česká – je méně tučná, protože namísto červeného masa preferuje ryby a další pokrmy, které pocházejí z moře. Poněkud paradoxně ji nejlépe pozná turista, který si zaplatí polopenzi v hotelu. Většina českých návštěvníků si totiž přiváží zásoby s sebou a stravuje se pěkně po česku – část Chorvatů jim proto s posměškem říká paštikáři. Ale není divu – v chorvatských obchodech je poměrně draho a nebývá tu ani takový výběr jako v Čechách. Podobné je to s chorvatskými restauracemi, které se cenově – avšak nikoli úrovní – blíží německým.

Orchan – ryba, z níž se připravují znamenité steaky

Jednotvárná dovezená strava se dá na místě zpestřit dokonce tak, že přinese – i bez finančního vykrvácení – nejeden kulinářský zážitek. Nabízejí se v podstatě dvě možnosti – zaprvé, buď si na něco skutečně dobrého přece jen zajít – a to nejlépe na pláž, kde se večer co večer na grilu připravují lahůdky z moře za přijatelné ceny. Například steak z obrovského orchana, porcovaného napříč do podkov vyjde na 40 kun (zhruba 200 Kč). A to je lahůdka, která není na talíři každý den – uznávají ji i místní starousedlíci. Další možností brzy ráno vstát a dojít do přístavu na rybí trh a uvařit si nějakou specialitu svépomocí. Ryby však již nejsou k mání jako dříve každý den, zvláště pokud je moře hodně teplé, ale při troše štěstí a trpělivosti se prostě dočkáte. A pokud nemáte odpor k neobvyklým pokrmům, můžete nakoupit jinou lahůdku – mušle. Pro názornost zde uvedu osvědčený recept.

Mušle (dagne) v česnekové polévce

Mušle v česnekové polévce

Vynikající lahůdka, kterou však neocení každý. Zejména člověk vyznávající tradiční českou kuchyni se už jen při pomyšlení na konzumaci mušlí (slávek jedlých) ošklíbá. Některým dokonce mohou přivodit zdravotní problémy – ale to je spíše výjimka.

Domnívám se, že je téměř jedno, zda mušle koupíme v obchodě, na rybím trhu nebo pro ně zajedeme do specializovaných sádek. Na začátku tzv. Pelješacké transverzály (hlavní silnice, která podélně prochází celým poloostrovem – od pevniny, kde se odpojuje od tzv. Jadranské magistrály až po nejzazší cíp Pelješacu – přístav Lovište) je možné spatřit v mořských zátokách kromě salin i místa, kde Chorvaté pěstují ústřice a mušle. A je zde samozřejmě možné i nakoupit. Mušle určené k prodeji jsou uloženy v pytlích přivázaných k molu a spuštěných do moře. Prodavač pytel vytáhne a naváží. Pokud nechcete jen ochutnat, ale opravdu pojíst, je nutné koupit alespoň 1 kg mušlí na osobu (1kg stojí většinou 8-10 kun…).

Mušle je třeba nejprve pořádně očistit

Zakoupené mušle nejprve omyjeme ve vodě, poté si připravíme větší nádobu a tupý, nejlépe starý jídelní nůž. Nyní černé skořápky slávek jedlých jednu po druhé důkladně očistíme (doslova oškrábeme), poté je vypereme ve vodě a vložíme do velkého hrnce s vodou a krátce povaříme. Tím končí první a krutější fáze přípravy – povařením jsme totiž malé plže uvnitř skořápky zahubili. Pozná se to snadno – mušle se pootevřou. Nyní je vyjmeme z hrnce, vodu však nevyléváme, ba právě naopak, využijeme ji pro další přípravu. Přidáme do ní dostatek utřeného česneku (alespoň deset stroužků na velký hrnec), trochu strouhanky, zhruba 2 dcl bílého(!) vína a petržel, která nálevu dodává delikátní příchuť. Zamícháme, vložíme kopec pootevřených mušlí a znovu povaříme. Vynikající lahůdku, kterou jsme právě připravili, podáváme s bílým chlebem, zapíjíme červeným vínem. Pokud nějaké uvařené mušle zbydou, uložíme je do chladu a následující den je použijeme k přípravě rizota. Zbylou „polévku” dojíme s bílým chlebem, popřípadě ponecháme na následující ráno, kdy může posloužit jako klasický český vyprošťovák – česnečka.

Zapomeňte na pivo…

Zapomeňte na pivo…

I když chorvatské víno není proslulé jako vína francouzská a italská, až na výjimky je velmi kvalitní. A pro toho, kdo se ve víně vyzná, nejsou názvy jako kaštelet, dingač nebo pošip ničím neznámým. Poloostrov Pelješac je přímo posetý vinicemi – téměř každý starousedlík má buď přímo v údolí nebo i vysoko v horách alespoň malou vinici, a je na ni také náležitě pyšný. Z vinic kolem obcí Trstenik a Potomje pocházejí kvalitní značková červená vína dingač, postup a potomje (největší vinné sklepy na Pelješacu jsou právě v okolí Potomje). Neobvyklým zážitkem, při němž nejlépe poznáte život starousedlých zemědělců, je cesta do vnitrozemských osad či horských samot pro víno. Zde panují ještě tak trochu patriarchální poměry. A tak nákup vína není žádná rychlovka, ale spíš rituál. Pán domu vás přivítá, ženy připraví bohaté občerstvení (nechybí v něm ani pršut, skvělá šunka nejprve vyuzená v dýmu a poté sušená na slunci), klobásy, různé druhy sýra, nezbytný zeleninový salát a také – pálenka zvaná rakije a to, pro co jsme sem přijeli – víno… Tímto způsobem s pánem domu hodujete, zatímco ženy stojí v pozoru nebo vás obskakují – no, něco takového se u nás jen tak nevidí!

Víno: i když to tak nevypadá, byla to dobrá koupě

To vlastní koupě vína je naproti tomu věc zcela prozaická. Víno se běžně přelévá z obrovského plastového barelu do vědra a z vědra do plastových lahví. Někteří vinaři se nad tím možná pohorší, ale vínu to na chuti moc neubere a v daných podmínkách je to dost praktické. Nakonec, podobnou zkušenost jsem v posledních letech udělal i v malých sklepích na Moravě.

Chorvatské víno má skutečně jiskru

Víno se v Chorvatsku konzumuje nepoměrně častěji než u nás, avšak v nijak závratném množství. Velmi oblíbené je také víno ředěné, tzv. bevanda (crno vino smíchané s obyčejnou vodou, přičemž voda se podává zvlášť, každý si ředí podle vlastní chuti), a tzv. špricer (bijelo vino naředěné sodovkou, které se v Chorvatsku říká kisela voda, tedy klasický vinný střik). Pokud pomineme tvrdší alkoholy jako jsou oblíbené loza, lozovača, travarica nebo nejrozšířenější rakija, za pozornost stojí specialita, jejíž lahodnost ocení především ženy – dezertní víno vyráběné lisováním prázdných vinných hroznů – prošek. Mít každoročně dobrý prošek, po kterém nebolí hlava ani nepálí žáha a má čirou medovou barvu, patří ke cti zdejších starousedlíků. Před koupí je vždy dobré ochutnat nebo si nechat poradit, protože zvláště na trzích není vždy kvalita proška nejlepší. A vůbec nejlepší prošek nebývá na prodej – je určen pro vlastní potřebu a pro pohoštění nejbližších přátel. Budete-li mít jen trochu štěstí, i na to snadno dojde, protože Chorvaté jsou přátelští a pohostinní.

Poslední projížďka poloostrovem

Večerní Trpanj s posledním trajektem

Než se vydáte na úmornou cestu zpátky do Čech, nenechte si v žádném případě ujít návštěvu Dubrovníku. Může to být v tom horku a provozu ve městě trochu nervák, ale město je skutečně krásné. A pokud z něj musíte odjet ještě před soumrakem jako se stalo mně, je to dost mrzuté, zvláště kvůli fotografování.

Při cestě z Dubrovníku do místa pobytu projíždíme naposledy po pelješacké transverzále. I když už většinu míst známe, můžeme shrnout to nejzajímavější: po odbočení z jadranské magistrály se úzkou šíjí dostáváme na Pelješac. V zálivech vidíme tzv. saliny (zařízení pro výrobu soli) a místa, kde se pěstují ústřice a mušle, poté projíždíme Stonem – starobylým městečkem z římských dob, s pozoruhodným systémem opevnění, z něhož se zachovaly nejen hradby, ale i pevnost Veliki kaštio. Ston je pozoruhodný i dalšími dvěma věcmi – jednak u něj Chorvaté ve válce v letech 1991-1992 zastavili Srby, jednak bylo městečko postiženo v roce 1997 těžkým zemětřesením. Jedeme však dál – pokud se chceme vykoupat, odbočíme směr Prapatno, kde je hezká pláž, jinak pokračujeme vnitrozemím přes Putnikoviči, míjíme odbočku do Žuljany s menší oblázkovou pláží, na níž již tradičně polehává množství českých turistů (CK Žuljana), projíždíme největším vnitrozemským městečkem Janjinou, míjíme zmíněný Trstenik s trajektem na ostrov Mljet, pokračujeme vinařským krajem v okolí Potomje, poté můžeme odbočit vpravo do Trpanje a zmíněné Divny a Duby, nebo jet po trasverzále dále do velkého letoviska Orebiče s trajektem i lodní dopravou na Korčulu, nebo pokračovat přes Kučistě s řadou kempů do surfařského ráje ve Viganji až na samý konec světa, do přístavu Lovište. Oblast od Kučistě po Lovište byla v roce 1988 totálně spálenou zemí – požár, který sužuje Pelješac téměř každoročně, byl v tomto roce tak ničivý, že v Kučišti a Viganji dokonce vyhnal lidi z kempů. Po zdolání požárů zdejší doutnající krajina připomínala nějakou cizí planetu.

Pelješac, mizející ráj

Moře v Dalmácii je doslova průzračné

Pokud Vás však fotografování doopravdy baví a jedete autem, pak si s sebou vezměte veškerou výbavu. Možná právě díky fotoaparátu se i na zcela běžné odpočinkové dovolené s dětmi nebudete nudit. Jižní Dalmácie je na fotografická témata velmi bohatá a dostatek volného času Vám umožní vyzkoušet i to, na co jste celý rok neměli dost času. Pokud mohu radit, pak kvůli místu rozhodně nenechávejte doma stativ, přes příslib slunečného počasí ani přídavný blesk a rozhodně nezapomeňte na polarizační filtr.

Opuštěný přístav Duba

Není pochyb o tom, že se Pelješac rok od roku mění: z poklidného místa stranou rušných letovisek se stává oblíbené místo řady českých, ale i slovenských, maďarských a německých autoturistů. Tam, kde před lety lišky dávaly dobrou noc, se jen nesměle ozývají šakali, někde jsou již dokonce přehlušeni hudbou z plážových jukeboxů a stereo souprav. Tam, kde bylo jen několik přístavních hospod, se objevují diskotéky s celonočním provozem a na plážích a betonových plotnách u moře přibývá odhozených prezervativů… Na Pelješacu se kvůli zájmu turistů i hodně staví, snad jen s výjimkou vypálených, původně srbských domů, které jsou, nejspíše z legislativních důvodů, pořád stejně neutěšené. Každopádně i na Pelješacu se blíží se doba, kdy bude v sezoně obtížné najít ubytování bez dlouhodobé rezervace předem.

Ne, toto není hořekování nad tím, co bývalo a už není. Jižní Dalmácie je stále mimořádně krásné místo pro odpočinek – ale přece jen už to není oáza klidu a ráj na konci světa. Ten už je prostě třeba hledat někde úplně jinde…