Moderní město zničené válkou a znovu obnovované. Město, které je předmětem příliš mnoha zájmů.
Současný Bejrút |
První dojem v cizím městě člověk získává zpravidla jízdou z letiště do hotelu. Cestu jsme přežili snad jenom díky tomu, že ulice byly ve 3 hodiny ráno prázdné. Náš řidič nás provezl městem stokilometrovou rychlostí pohrdaje semafory nebo jednosměrnými ulicemi.
Bejrútský chodec |
Ráno jsme vstali tak, abychom ještě stihli podávání snídaně. Jakmile jsme otevřeli okno, zarazil nás ohlušující hluk ulice. Neustávající troubení aut nás pak provázelo po celou dobu pobytu v Libanonu.
Stará a nová architektura Bejrútu |
Příjemný vánek od moře, teplota 20 – 25 stupňů a jasné listopadové slunce nás lákalo k procházce po městě. Slunečných dnů je prý v zemi 300 v roce. Jakmile jsme vstoupili na ulici, snad každé 3 minuty za námi troubil taxík a výmluvným gestem nás řidič zval do 30 let starého mercedesu. Zprvu jsem se snažil odmítavým gestem vyjádřit svůj nezájem. Pak jsem už vůbec hlavu neotáčel. Bejrútské úzké chodníky s četnými překážkami jsou pro chůzi dosti náročné. Pohyb po nich je spíše obcházením zaparkovaných aut, reklamních poutačů, vystaveného zboží, výkopů, ale i hromad odpadků.
Chátrající Bejrút |
Chodců ostatně člověk moc nepotká, protože většina obyvatel se po městě pohybuje auty, kterých je v zemi asi 1,5 milionu. Při počtu 3,7 mil. obyvatel v zemi je to téměř 1 auto na dva obyvatele. Navíc litr benzínu by nás vyšel asi na 4 Kč a propan butanu asi na 1,30 Kč. Vlastní Bejrút má přibližně 1 mil. obyvatel. Dalších 12 milionů žije údajně v zahraničí. Mnoho z těchto zahraničních Libanonců se podílí na financování poválečné výstavby země.
Bejrútské zákoutí |
Málokde jsou patrné tak velké kontrasty, jako v Bejrútu. Na jedné straně přepychové čtvrti s luxusními automobily, na druhé straně bída a špína. Na jedné straně výstavba ultramoderní architektury, na druhé straně chátrání válkou poničených, ale i zjevně nepoškozených budov. Na jedné straně přepychové obchody, na druhé špinavé krámky.
Moderní Bejrút |
Samozřejmě nejvýstavnější budovy byly budovy bank. Banky měly nejrůznější jména, ale nápadně často jsme viděli Syrsko-Libanonskou banku.
Brzy jsme si zvykli na všudypřítomné vojáky. Na vojáky v pobřežních stanovištích, na vojáky před veřejnými budovami, ale i na vojáky řídící provoz na křižovatkách. Všichni mají přes rameno samopaly, někteří americké M16, jiní ruské kalašnikovy.
Tudy prošla válka |
Ještě 10 let po válce jsme nacházeli její stopy po celém městě, ale nejvíce na tzv. Zelené linii, která oddělovala západní muslimskou a východní křesťanskou část města a na níž docházelo k nejprudším střetům. Střed města byl úplně srovnán se zemí. Prakticky všechny domy, které neprošly rekonstrukcí, nesou stopy po střelbě. Trosky pobořených domů jsou již odklizeny, ale přesto lze stále vidět stojící domy s dírami po granátech. Zvláště podivně na nás působil fakt, že tyto domy jsou často obydlené.
Na Zelené linii dnes |
Na druhé straně jsme se podivovali odolnosti betonových konstrukcí domů, které utrpěly bezesporu neuvěřitelné množství zásahů těžkými zbraněmi. Nepopírám, že přímý kontakt s důsledky válečného konfliktu na mně hluboce zapůsobil. Nedovedu si představit, že tito příjemní, ochotní a ohleduplní lidé se vzájemně zabíjeli ve jménu zvrácených plánů pochybných vůdců.
Uvnitř žijí lidé |
Při jedné jízdě autem jsem zpozoroval jakési rozsáhlé gheto obklopené vysokou zdí s obrněnými transportéry u vchodů. Na rozdíl od neškodně vyhlížejících plechových popelnic údajně střežících pražskou Svobodnou Evropu, bejrútské nablýskané obrněné transportéry s vojáky sedícími u těžkých kulometů budily skutečný respekt. Na můj dotaz nám náš průvodce sdělil, že se jedná o palestinský uprchlický tábor a vojáci mají za úkol kontrolovat, kdo do tábora vchází a kdo vychází. Tím se snaží poněkud zmírnit kriminalitu, která se v okolí tábora vyskytuje ve zvýšené míře. Sami však do tábora nesmí.
10 let po válce |
Ostatně náš průvodce arménského původu (poměrně početné etnikum v Libanonu) vůbec nerad hovořil o politických záležitostech Libanonu, o válce, o náboženských problémech, o syrské okupaci. Bohužel okolo palestinského uprchlického tábora jsme jeli příliš rychle, než abych stačil vytáhnout fotoaparát z brašny. Od té doby jsem jej měl stále na klíně.
Pobřeží v Bejrútu |
Kdysi byla vyhledávaným turistickým cílem v Bejrútu pobřežní promenáda. Dnes jen pár místních chudých obyvatel občas zajde k moři na procházku. Snad že to bylo mimo turistickou sezónu, snad proto, že turisté stále ještě z obavy o svou bezpečnost Libanon nevyhledávají, jsme se téměř sami procházeli po malebných koutech okolo moře vlastně v samém centru města.
Holubí skály |
Rybář se svým úlovkem |
 
Tak jsme došli až k Holubím skalám, známým skalním útvarům vystupujícím z moře, o než se tříštil mohutný příboj. Několik málo rybářů se zde snažilo získat alespoň nějaký chudý úlovek. Ani to jim však nebránilo v dobré náladě.
 
Použitá fotografická technika: 2 těla Pentax MZ5N, v jednom negativní film Kodak Supra 400, ve druhém diapozitivní Fuji Provia F100, objektivy: Sigma 2,8/70-200 a Sigma 2,8-4/17-35, Pentax 1,4/50, dále digitální kompakt Olympus C3040.