Střechy pro celou Evropu

Pokud byla krajina Walesu v obdobích prehistorických formována pohyby ledovců, v dobách ne tak dávných to byly břidlicové lomy a doly, které vytvořily příznačné scenérie temně černých srázů břidlicových sutí.

Zátiší v břidlicových dílnách

Generace mužů s poměrně primitivními nástroji rozebíraly kopce a hory a poskytovaly břidlicové tabule pro střechy evropských měst. V druhé polovině minulého století však průmysl zkolaboval a centrum těžby břidlice, Blaneau Ffestiniog v srdci Snowdonie, dnes připomínají pouze zpola rozebrané hory a úzkokolejka, kterou se břidlicové pláty dopravovaly do přístavu v Porthmadog.

Prach „břidlicové kultury“ rozvály waleské větry, ale ke zbytkům jejího aroma lze přičichnout v městečku Llanberis. Zde, přímo pod horou Snowdon, je v dílnách rozlehlých břidlicových lomů Dinorwig umístěno jediné břidlicové muzeum světa – muzeum vyprávějící příběh téměř zapomenutého průmyslu, kde hrstka řemeslníků drží při životě to, co bývalo nejvýznamnější industriální odvětví severního Walesu.

Břidlicové lomy deformující krajinu Snowdonie

Většina dílen se dosud nachází ve stavu, v jakém je dělníci v roce 1969 opustili. Pouze multimediální prezentace turistům na uvítanou jsou o poznání vyspělejší a těžební stroje o poznání rezavější.

Jeden z pracovníků muzea, Owen, demonstruje návštěvníkům zručnost, s jakou dokáže podélně rozštípnout břidlicovou tabulku a následně ji upravit do požadovaného tvaru – čtverec, kolo, nebo i elipsa, chcete-li. „Dodnes se to musí dělat ručně, žádná mašina na to není,“ proniká k nám z prachového oblaku Owenův komentář. „Šikovný dělník dokáže za den udělat až 400 kousků břidlicových tašek. Na střechu průměrného domku je jich potřeba asi 2000; a dáš za to tak deset tisíc liber (tj. zhruba půl milionu korun). Ale dnes se hodně břidlice dováží ze Španělska – za poloviční cenu,“ nastiňuje příčiny neradostného konce těžby břidlice.

Owen Roberts demonstruje svoji zručnost při štípání břidlice

Břidlicové dílny

Břidlicové muzeum v Llanberis

---

Železnice a pršipláště

Vznik pověstných úzkokolejek se datuje do dob, kdy waleskými údolími zněly písně industriální revoluce a uhlobaroni hledali vehikl, který by se s waleskou krajinou potýkal stejně dobře, jako do té doby jedineční tažní koně a stejně rychle jako vlaky. Úzkokolejky se ukázaly ideálním řešením.

Když však tyto železnice pozbyly ve 20. století raison d’être, byly odkázány k zániku. Dříve než se tak stalo, ujali se jich naštěstí vlakoví nadšenci, kteří je dodnes spravují, jako letní turistické atrakce.

Nejproslulejší z úzkých kolejí je Ffestiniog Railway, jejíž malé parní lokomotivy odfukují páru na třináctimílové cestě z Porthmadog nahoru do Blaenau Ffestiniog. Dráha byla původně otevřena v roce 1836 k přepravě břidlice do přístavu; povozy s břidlicovými tabulemi byly později nahrazeny vagónky s plyšovými sedačkami z nichž turisté obdivují malebnou krajinu Snowdonie. Malebnou do té doby, než lokomotiva dojede do cílové stanice, obklopené černými sutěmi opuštěných lomů.

Dvě možnosti, jak doáahnout vrcholu Mt. Snowdon

Ve vlaku do Ffestiniog se potkávám s Johnem, svěžím sedmdesátníkem z Chesteru, který, jak sám říká, tady jezdí často, „protože pohled na waleskou krajinu je nejkrásnější z okna vlaku,“ možná nevědomky parafrázuje arabské přísloví o koních. John není ale obdivovatel krajiny, nýbrž zarytý příznivec, a zevrubný znalec, britských parních lokomotiv („Jenom parních, do dieselů nedělám,“ nadýmá se pýchou). Po celou cestu mi vypráví nejrůznější historické události, příhody a zajímavosti britských železnic. Dokonce ve stanici Llandudno Junction, kde se naše cesty mají rozdělit, mění plán cesty a nasedá do mého vlaku, aby mi vše stačil dopovědět.

Na všech větších nádražích, kterými projíždíme, stojí na konci perónu skupinka mužů s fotoaparáty a notesy. John se mým otázkám vyhýbá a zjevně mi nechce sdělit poslání moknoucích postav, načež se ke mně přes uličku naklání spolucestující, která zaslechla náš rozhovor: „To jsou train spotters, pršipláště, blázni,“ shrnuje ve stručnosti nejpodivnější z britských koníčků. Hobby tak směšné, že se o něm vlakový zanícenec John odmítá bavit.

Train spotters neboli anoraci (podle plášťů do deště, které na sobě mají během hodinových čekání na nádraží) jsou lidé, jejichž koníčkem je zapisovat si čísla lokomotiv, které na vlastní oči viděli. Toto hobby je rozšířeno po celé Británii, ale ve Walesu má obzvláště zarputilé příznivce. Train spotters se stali, řekl bych oprávněně, terčem všech možných vtipů a narážek veřejnosti; oni však navzdory posměchu stojí na nástupišti, sveřepě hlídají každou lokomotivu a do notesů, diktafonů nebo paměti digitálních fotoaparátů zaznamenávají čísla svých parních či dieselových miláčků.

„Můžeš si koupit různé knižní seznamy lokomotiv a postupně odškrtávat čísla těch, co na vlastní oči uvidíš,“ sděluje mi jeden ze spotterů, Rony. „Cílem je prostě odškrtnout všechny.“ A to není lehký úkol, některé seznamy uvádějí až 1500 lokomotiv po celých britských ostrovech a vystopovat je znamená mnoho odhodlání, úsilí, času a peněz.

„Co z toho mám, až posbírám celou sérii? Radost!“

Turisté ve vlaku k vrcholu Mt. Snowdon

Zátiší s první třídou

---

Příště: Jazykolam zvaný Welština

Všechny fotografie byly pořízeny systémem Nikon (tělo FM2n + objektivy 20/2.8, 35/2, 50/1.4 nebo 105/2.8) na filmy Fuji (Veliva, Sensia) a Kodak Ektachrome E100VS. Skenováno na Nikon Coolscan 4000.