Pokud potřebujete najít správný vyvolávací čas pro novou kombinaci filmu a vývojky, mám pro vás dva způsoby, jak takový čas uspokojivě určit.
Nemusíte být zrovna testovací fundamentalisti, aby se vám někdy nestalo, že potřebujete pracovat s dosud nevyzkoušenou kombinací filmu a vývojky. Správný čas vyvolávání se určí sadou zkoušek, ale někdy tolik materiálu není k dispozici. Navíc i při testování je výhodné mít nějaký výchozí bod.
První rada, se kterou jsem se kdysi setkal, zněla: “Ponořte ústřižek filmu do vývojky. Ten nejprve zesvětlá, pak však začne tmavnout. Změřte čas do okamžiku, kdy se zčernání vyrovná původní barvě emulze. Takto změřený čas ve vteřinách podělte čtyřmi. Výsledek je doba vyvolávání v minutách.” Použil jsem ji snad dvakrát, ale výsledek mě nepřesvědčil.
Že mé pochyby byly oprávněné, jsem zjistil ve chvíli, kdy jsem se dočetl o Watkinsonových činitelích. A. Watkins publikoval v roce 1921 tvrzení, že poměr dob, které uplyne do objevení prvních stop obrazu a do úplného vyvolání, je pro každou vyvolávací látku charakteristický a není ovlivněn koncentrací vývojky či obsahem zásady. Některé Watkinsonovy činitele pro teplotu 20° C uvádí následující tabulka.
| metol | 30 |
| hydrochinon | 5 |
| metol-hydrochinon | 14 |
| rodinal | 40 |
| glycin | 14 |
Znamená to, že dobu vyvolávání určíte tak, že ústřižek filmu na světle vložíte do vývojky a změříte čas do chvíle, kdy začne černat. Výsledek pronásobíte koeficientem podle vyvolávací látky a dostanete potřebnou dobu vyvolávání.
Pomocí tohoto činitele můžeme vysvětlit první uváděnou radu. Pokud se jedná o vývojku metol-hydrochinonovou, potom pronásobení činitelem 14 je (s přihmouřením oka) totéž, jako podělení vteřin čtyřmi a prohlášení to za čas v minutách (1 min / 4 = 60s / 4 = 15). Ovšem pro jiné vyvolávací látky to neplatí. A je zřejmé, proč výsledky nebyly přesvědčivé – testoval jsem vývojku R 09 (rodinal) a vývojku fenidon-hydrochinonovou.
Ale ani s Watkinsonovými činitely jsem nebyl spokojen. Pokud jsem odhadoval zčernání ústřižku, nebyl jsem si jist, zda jsem měřil do správného okamžiku. Sledovat obraz pod nouzovým “bezpečným” osvětlením pro panchromatické filmy jsem také nepovažoval za dostatečně přesné. Navíc pro některé vyvolávací látky (v mém případě uvedený fenidon-hydrochinon či metol-vitamín C) tyto činitele neznám. Pokoušel jsem se odvozovat čas podle podobných vývojek, filmů či jejich citlivostí, ale nakonec jsem si vypracoval vlastní metodu.
Namísto o objevení prvních stop obrazu jsem se opřel o dosažení maximálního zčernání. Pokud budu film vyvolávat kratší dobu, než velmi exponovaná emulze dosáhne maximálního zčernání, riskuji nedovyvolání. Budu-li vyvolávat déle, zvyšuji zbytečně kontrast, přičemž hrozí převyvolání světlých partií.
V praxi postupuji tak, že na světle ponořím část ústřižku filmu do vývojky a nechám zhruba pět minut vyvolávat, přičemž vývojku míchám, jako při normálním vyvolávání. Pak ponořím i zbytek filmu, začnu měřit čas a pokračuji ve vyvolávání. Ústřižek kontroluji proti světlu a ve chvíli, kdy druhá část zčerná stejně jako první (předěl zmizí), tj. dosáhla stejně jako první maximálního zčernání, odečtu čas. Toto je hledaný čas vyvolávání.
Přesto, že mi tato metoda slouží pouze k nalezení výchozího bodu, její výsledky byly zatím natolik výborné, že hned první filmy byly vyvolané téměř ideálně.
Použitá literatura
| [1] | Kulhánek J., Černobílá fotografie, Orbis, 1956 |
| [2] | Pavlík B., Základy fotografie, Vydavatelství Za svobodu, 1949 |
