Stromboli

Prohlídka Sicilie se pomalu chýlí ke konci. Než však ostrov opustíme definitivně, zaskočíme do Milazza, odkud jezdí lodě na Aiolské ostrovy.

Milazzo leží na úzkém poloostrově, vybíhajícím daleko do moře, v severovýchoním cípu Sicilie. Kromě rozsáhlé pevnosti, hřbitova s družstevními paneláky (pravděpodobně kolumbaria) a tradiční sady uliček (tentokrát žádné významné kostely ani antické památky, přestože město bylo založeno Řeky už v 8. stol. př. n. l.) je město pozoruhodné především tím, že odtud vyjíždějí lodi na Liparské neboli Aiolské ostrovy. Já mám raději název Aiolské. Představa, že na Stromboli sídlí řecký bůh větrů Aiolos, umožňuje překlenout tisíciletí, která uplynula od dob, kdy Tyrhénské moře křižovaly řecké triéry a alespoň zlehka se tak dotknout dávných mýtů. A právě ostrůvek Stromboli byl naším cílem.

Na ostrovy se můžete dostat jednou z rychlých lodí (provozují je dvě společnosti a obě mají kancelář přímo u přístavu), které odjíždějí z Milazza několikrát denně. Za jednu cestu zaplatíte 30000 Lir a s největší pravděpodobností se budete na palubě trochu mačkat. Ale co, nějaké dvě hodiny se to dá vydržet… Anebo to uděláte jako my a pojedete “courákem”. Podíváte se tak i okolo jiných ostrovů souostroví, můžete se opékat na palubě anebo naopak dospávat v klimatizované kabině. Trajekt totiž odjíždí už v sedm hodin ráno.

hřbitov

hřbitovní brána

ráno v Milazzu

Noc před naloděním jsme strávili pod olivovníky kousek od Capo di Milazzo. Původně jsme sice chtěli spát na pláži, ale ve tmě se nám nějak nedařilo najít cestu a sráz byl příliš prudký. Noc byla klidná, jen nad ránem se naše ležící výprava stala předmětem očuchávání smečkou toulavých psů. Stačilo ale důrazné “huš!” (nebo to bylo “táhni do h…”?) a psíci se odebrali zvedat nožku jinam. Následující den jsme vstávali ještě za tmy, na městské pláži na západním břehu jsme provedli pod sprchou očistu, v nedalekém pítku doplnili zásoby vody, rozloučili jsme se s auty, zanechanými na hlavní ulici na dohled přístavu, nejisti, zda je po návratu ještě uvidíme, nalodili jsme se. Když jsme vyplouvali, nad chemičkou na druhé straně zálivu právě vycházelo slunce.

ostrov Vulcano

ostrov Lipari

Basiluzzo, vzadu Stromboli

Plavba byla klidná a dlouhá. Asi po hodině jsme se dokolébali k ostrovu Vulcano. Zakotvili jsme v přístavu blízko průlivu mezi Vulcanem a sousedním ostrovem Lipari, cestující vystoupili, nastoupili, chvíli se nic nedělo a potom jsme vypluli zase dál. Posádka si zjevně z jízdního řádu těžkou hlavu nedělala.

A tak to šlo dál. Zastávka u Lipari, potom Salina, Panarea, hodinu za hodinou a pořád blíž a blíž ke kuželu, vystupujícímu na severovýchodě příkře z moře. Skaliska u otrova Panarea zůstala vpravo za námi, minuli jsme malý skalnatý ostrůvek Basiluzzo a to už to byla k cíli jen slabá hodinka… která se ovšem poněkud protáhla…

Stromboli

vykládání zásob

životní nezbytnosti

Trajekt zastavil kus od jihozápadního břehu ostrova Stromboli, u osady Ginostra. Ginostra je jen několik domků, nalepených na břehu v místě, kde se svah Stromboli chvíli rozmýšlí před tím, než se konečně vrhne do vod Tyrhénského moře. Ani pořádný přístav tady není a tak pro cestující přijel od břehu člun se třemi lodníky. Vystupovala vlastně jen mladá maminka s dítětem a tak bylo brzy hotovo. Loď se ale jaksi neměla k odplutí. Člun se totiž za chvíli vrátil, lodníci nasadili laminátové přilby a do člunu se začaly stěhovat zásoby. Co říkám zásoby, balíky vody v pet flaškách to byly. Lodníci je rovnali do člunu a ten se po každé dávce nořil hlouběji a hlouběji. Navrch pak přišlo několik balíků toaletního papíru a: Jedem ke břehu. Tam mezitím dorazili tři oslíci. Jeden šedý a dva světle hnědí. Ten šedý byl zřejmě záložní, protože jen stál a nic nenosil. Že by to byl manager? Zbývající dva pendlovali s nákladem do vesnice a zpět. Když byl člun prázdný, přijel si pro další dávku. Tentokrát byl náklad zpestřen několika balíky Coly a piva, trochou zeleniny, cigaretami a snad i nějakými konzervami. Součástí této dávky byl i balík pošty, který byl na ostrově naložen na šedého, dosud se flákajícího a tedy specielního poštovního osla.

pláž u přístaviště

přerostlý ibišek

přerostlý pavouk

Byly dvě hodiny odpoledne, když jsme konečně dorazili do Stromboli, turistické vesnice na severním konci ostrova. Neúprosně jsme se zbavili agentů nabízejících výstupy na sopku, projížďky okolo ostrova ve dne i za noci a pak jsme měli čas se nadechnout a rozhlédnout. Ostatní turisté se zatím rozprchli, nad námi kouřil vršek sopky, vlnky šplouchaly mezi čluny a na černé pláži, bylo vedro a my přemýšleli, jak dál. Kousek od přístavu jsme zakopli o kancelář plavební společnosti a tak jsme zkusili koupit lístky na zpáteční cestu. Pán tvrdil, že je dost času ráno. Ale trajekt má jet už v šest a to vy máte podle rozpisu zavřeno. Ale co, rozpis, budu tady, mávl rukou pán. Tak jsme alespoň posedávali ve stínu před kanceláří a podnikali průzkumné výpravy po nejbližším okolí. Tak jsme objevili cestovní kancelář (přes ulici od kanceláře s lodními lístky), kde prodávali za 5000 Lir mapky ostrova s vyznačením a popisem tras na vrcholek. Některé z tras byly použitelné jen s průvodcem, jiné dvě i bez.

vesnice Stromboli

lávový svah

ves Stromboli

Ve tři jsme usoudili, že je čas vyrazit vzhůru. Vzdálenost není velká, ale převýšení je přes devět set metrů. A v tom vedru… Ušli jsme jen pár kroků a zapadli jsme do pizzerie, kde jsme se zdrželi další půl či tři čtvrtě hodinky. Pak už nám nezbylo než skutečně vyrazit.

Cesta nás vedla napřed ulicemi vesnice, potom pokračovala kameny dlážděná, mírně stoupající mulí stezka až k odbočce k nějaké restauraci. Tam začaly serpentiny, stezka nebyla udržovaná a místy jí kusy chyběly, až skončila úplně (asi ve výšce 270m) a šlo se mezi keři po udupané pěšině. Svah byl stále příkřejší a najednou jsme se ocitli na hraně srázu. Před námi byl Sciara del Fuoco, svah klesající od kráteru až do moře. Podél břehu na konci odvalu právě plula plachetnice, z této výšky docela maličká. V době, kdy má sopka své dny, se tudy valí láva, aby se posléze prudce ochladila v moři, měníc přitom tuny vody v páru. Po čas naší návštěvy byla však hora klidná a jen občas – tak třikrát, čtyřikrát za hodinu v nepravidelných intervalech – se nad námi ozvalo funění, které připomínalo vzdálené letadlo nebo bouřku.

Cestou jsme potkali upovídaného mužíka, který vše věděl nejlépe, protože všechno viděl a všude byl, na Stromboli už sedmkrát. Nacpal nám do hlavy spustu dobrých rad (hlavně mít s sebou dost vody – a v tom měl pravdu) až nám z toho začala všem brnět a pak si našel jinou skupinu, přístupnější jeho výkladům. Potkali jsme ho ten den ještě několikrát a nestalo se, že by příval jeho slov ochabl.

skoro nahoře

nahoře

*pozorovací* hřeben

Stoupali jsme pořád výš a výš, místy byl svah rozdupaný a pěšina se ztrácela v suti, vedla všude a nikde, ale směr byl stále jasný – vzhůru a držet se vlevo od hrany srázu. A po třech hodinách výstupu jsme byli nahoře. To už jsme věděli, že v době funění létají z kráteru nějaké černé šutry a bílý kouř vypouštěný kráterem smrdí a nedá se moc dýchat. Pod okrajem kráteru pobíhal nějaký vědec a po každé erupci vyměňoval prostěradlo, které rozkládal kousek od okraje. Do kráteru vidět nebylo, vítr hnal kouř přímo na nás. Tak jen vrcholová fotka v 918 metrech a rychle zpátky okolo meteorologické budky, po hřebeni trochu níž. Na hřebeni pod vrcholkem je několik závětří, vybudovaných z lávových kamenů turisty na ochranu před větrem. A bylo to potřeba. Slunce se pomalu blížilo k mořské hladině a vzduch se začal ochlazovat. Vybalili jsme dlouhé kalhoty, mikiny, větrovky a později vše, co se dalo navléci na sebe. Stmívalo se a najednou bylo patrné, že kameny nejsou černé, ale že oranžově svítí. Každá erupce trvala několik (řekněme dvacet, třicet) vteřin a potom byla osm až třicet minut pauza.

pozorovali jsme vrcholek

světla ubývalo

kameny přestávaly být černé

S mizejícím denním světlem začaly nahoru dorážet výpravy s průvodci a začínalo být husto. Řetízky bludiček se klikatily vzhůru svahem za rachotu padajících kamenů a když přišly blíž, ozývala se z pod přileb němčina, čeština, maďarština, polština… a když začala erupce, do všeobecného óch a ách vrčely motory a blikaly blesky desítek fotoaparátů.

…a byla tma

Kochali jsme se asi tak do půl desáté a potom jsme zahájili sestup. Zpočátku nám cestu ukazovala blikající světýlka těch, kdo stoupali proti nám, potom už jsme byli odkázáni na vlastní baterky (je rozhodně dobré mít každý svou a to alespoň na dva monočlánky. Tužkové neosvítí a nevydrží). Překonali jsme dvě krizová místa, aniž jsme sešli z cesty nebo se někam zřítili, potom začala vegetace a za chvíli nás dlážděný chodník dovedl až na kraj vesnice. Tam jsme uhnuli doleva a zalehli na pláž. Oblázky tlačily, bylo chladno a moře řvalo. Moc jsme toho nenaspali, ve čtyři byl čas vstávat.

Byla ještě tma, obloha na východě teprve začínala světlat. Sbalili jsme spacáky, ošplíchli se trochu v moři a šedý úsvit nás zastihl již před pekárnou, která měla už mít od čtyř otevřeno. Neměla a bylo tam úplně mrtvo. Nechali jsme si tedy zajít chuť na křupavé pečivo a pokračovali jsme do přístavu. Dopravní kancelář otevřela jen o málo později, než nám bylo předchozího dne přislíbeno, zakoupili jsme tedy lístky a jali se vyhlížet trajekt, který měl přijet z Neapole. A nejel a nejel. To už bylo světlo, vesnice se začínala probouzet a místní se pomalu trousili do baru. Podupávali jsme tam celkem asi hodinu, než loď konečně asi v šest hodin dorazila.

Nalodili jsme se a šťastnou náhodou jsme nalezli sál s velkými polohovatelnými ušáky, zapadli jsme do nich, přikryli se spacáky a slastně se začali propadat do spánku. Za námi se do kabiny nahrnula výprava Poláků a začali se také uvelebovat, byli však vyhnáni stewardem, který tvrdil, že k pobytu v tomto sále je třeba specielní (rozuměj dražší) jízdenky. Steward hodil oko i na nás, ale my jsme se tvářili, že se nás to rozhodně netýká a on nenaléhal. Vzbudil nás až v deset s tím, že se kajuta zavírá. Přesunuli jsme se tedy do nižší třídy a vesměs pokračovali v dřímání.

loučení

ostrov Lipari

ostrov Lipari

Loď mezitím minula Panareu, Salinu a Filicudi, všude se chvíli zdržela, no a pak přišel přístav v Rinelle na západním břehu Lipari, dramatická skaliska v průlivu mezi Vulcanem a Lipari a někdy po poledni už jsme vplouvali do přístavu v Milazzu.

Již z dálky jsme viděli mezi zaparkovanými auty dvě bílé tečky a s ulehčením jsme konstatovali, že auta tam jsou. A když jsme k nim došli, dostavila se další úleva: auta byla celá a nic nechybělo. No, zkuste nechat stát naloženého kombika dva dny a noc někde v centru Prahy; schválně, co po návratu najdete.

Odpoledne jsme se ubytovali v prázdném campu na Capo di Milazzo a rekreovali jsme se po právě uskutečněném výletě. Hodnocení veskrze kladné, byl to zlatý hřeb pobytu na Sicilii.
Zítra nás čeká zpáteční cesta.

příště: cesta zpátky, Cerveteri