Monreale, Cáccamo a Cefalú

Už při plánování cesty jsem se rozhodl vyhnout Palermu velkým obloukem (protože je to pro mne již příliš veliké město, příliš mnoho památek, příliš vysoké riziko setkání s kriminalitou a to vše v příliš velkém vedru). No, a na tom oblouku leží Monreale, jedno z téměř povinných míst pro návštěvníka Sicilie.

Silnice od Partinica se napřed vyšplhala do hor, aby potom mohla klesat k Monreale, ležícímu na jihovýchodním úbočí. Na jedné z trochu méně svažitých teras stojí hlavní turistická atrakce, nejvýznamnější památka na normanskou nadvládu, impozantní katedrála z 12. století. Lomené oblouky se tu doplňují s byzantskými vlivy, vnitřní stěny a klenby jsou pokryté mozaikami, samé zlato a barvičky. V portálu je zasazená bronzová brána, o které příručky tvrdí, že je původní a pochází z 12. století.

No, a když už jsme u brány, podíváme se hned vedle. Tam jsou totiž zbytky benediktinského kláštera, ze kterého se zachovala v neporušeném stavu křížová chodba s nepředstavitelným množstvím (je jich přes 200) sloupů, z nichž snad žádné dva nejsou stejné. Dříky jsou vykládané (příliš barevnými) mozaikami, v hlavách jsou vytesané reliefy, znázorňující různé scény, zejména ze Starého zákona. Příjemné na Monreale je to, že si můžete jak chrám tak křížovou cestu v klidu prohlížet a být přitom ve stínu. Návštěva katedrály je zdarma, v křížové cestě je počet návštěvníků redukován vstupným.

Náměstí před katedrálou je obroubeno řadou stánků se vším možným, ano, po letmé prohlídce jsme mohli konstatovat, že nabízený sortiment nijak nevybočuje z obvyklého standartu. A jen o kousek dál už je úzká svažující se ulice posetá odpadky a lemovaná po obou stranách zaparkovanými vozy. Došli jsme k tomu našemu, konstatovali, že domorodec, který nám tvrdil, že je to tady parcheggio custodito a vehementně se dožadoval pěti tisíc lir, někam zmizel, nasedli a pokračovali v cestě. Původně jsme chtěli do Himery, ale díky varování (SMSkou s lakonickým textem Himera-chimera) jsme raději u Termini Imerese odbočili do hor po silnici 285 a navštívili městečko Caccamo.

Silnice bez velkých rozpaků nabrala solidní sklon a jala se vytrvale šplhat do hor, které prakticky na celém severu Sicilie začínají hned u moře. Tak se stalo, že po necelých osmi kilometrech jsme dosáhli výšky pěti set metrů a otevřel se nám pohled na městečko přilepené na úbočí Monte San Calógero, kterému dominoval středověký hrad. Po chvíli jsme už projížděli liduprázdnou ulicí na stromy porostlé náměstíčko, z jedné strany lemované řadou domů a z druhé ukončené zídkou a srázem. Tam jsme zanechali auto a vydali jsme se k hradu, ke kterému to bylo jen pár (desítek) kroků.

Hrad sám je jedním z nejlépe zachovaných na Sicilii. Nejstarší část pochází pravděpodobně z 11. století a v průběhu dalších let byl hrad postupně upravován a rozšiřován, naposledy v 17. století. Městečko Cáccamo je však daleko starší, některé prameny zmiňují, že bylo založeno Féničany.

Brána byla, kupodivu, otevřená, z okna se na nás usmívala krásná Siciliánka a kývala na nás, že jako můžeme jít dál, ale že si máme pospíšit. Byloť tři čtvrtě na dvanáct a hrad byl otevřený do celé. Inu, pospíšili jsme si a za tu čtvrthodinu jsme proběhli nádvořími a sály, kteréžto byly čerstvě opravené, s obnovenými, místy malovanými, stropy, ale celé bez jakéhokoliv nábytku či vybavení. Z oken byl pěkný výhled dolů do kraje, v údolí přímo pod hradem se rozlévalo jezero, klid a mír. Někteří z nás prohlásili, že si dovedou představit, jak dobře by se tu bydlelo a že by nemuselo být špatné vypracovat se na feudála.

A potom se za námi brána hradu zavřela a my jsme se vydali na procházku po městě. Na zdech některých domů byly v barvách vyvedeny různé obrazy, některé jakoby vystřižené z nějaké fantasy knížky, jiné jakoby realističtější, ale vesměs nepříliš vkusné. Uličky stoupaly prudce vzhůru po spádnici, měnily se ve schody… a pak tam najednou napříč jelo auto, zrcátky skoro škrtalo o stěny domů, o kousek výše, nad dalšími schody, stály zaparkované skútry, na zápraží seděl muž a četl noviny, z oken voněl oběd a tak pořád stejně, výš a výš, ulici za ulicí. Když jsme zjistili, že tady se výhledu na hrad nedočkáme, otočili jsme to a jinými podobnými uličkami sešli zase dolů. Tam se mezitím usadil na náměstí policista a vybíral pokuty za jízdu v protisměru. Náměstí totiž bylo z nějakého důvodu dočasně zjednosměrněno a domácí na to nedbali a jezdili jako vždycky. Brzy se rozvinula akce na pomoc, kdy za zatáčkou stál jeden mladík a vehementně se snažil zastavit a varovat projíždějící motoristy. Někteří nedbali – a platili.

Vrátili jsme se na severní pobřeží a pokračovali na východ. Cestou jsme se ještě krátce stavili v Cefalú, městě krčícím se pod strmou skalní stěnou. Podle obrázků v průvodcích jsem nabyl dojmu, že sráz se táhne podél pobřeží, ve skutečnosti je to ale jen osamocená skála La Rocca, na jejímž vrcholku jsou zbytky pevnosti a zřejmě i zbytky antického chrámu. Chvíli jsme sledovali ukazatele na Dianin chrám, když ale začalo být jasné, že by nás neminul výstup na skálu, vzdali jsme to.
Na náměstí je k vidění další z katedrál, tentokrát posatvená někdy ve 12. století normanským králem Rogerem II. Na stavbě nejsou tak patrné maurské vlivy jako na mnohých jiných sicilských kostelích. Uvnitř prý jsou k vidění mozaiky, my jsme se však museli spokojit s pohledem zvenčí, protože přes poledne je zavřeno.

Potom nás čekala další část přesunu na východ, do Milazza. Přestože podle mapy už tady měla být dva roky dokončená dálnice, skutečnost byla jiná – na nedokončené štíhlé mosty, vedoucí z tunelu do tunelu, jsme se mohli dívat jen odspodu, ze staré silnice.

příště: Stromboli. Máte se věru nač těšit!